Fialova vláda přebírá zásadní část programu ČSSD a KSČM: hodlá porušit klíčový volební slib a zvyšovat daně. Rezignuje na hledání úspor, které slibovala

Ministr financí Zbyněk Stanjura dnes definitivně potvrdil, že vláda hodlá porušit svůj klíčový slib, totiž slib nezvyšovat daně. Žádná diskuse o zvedání daní není podle něj v tuto chvíli tabu.

Vláda tak nyní stvrzuje to, nač mnozí ekonomové upozorňovali už před volbami. Slib ozdravení veřejných financí při současném dodržení jiného slibu, totiž právě nezvyšování daní, je obtížně naplnitelný. Byla to ale ponejvíce právě Stanjurova ODS, která hlavně před volbami tvrdila, že bude umět najít dostatečné úspory, tedy úspory v řádu stovek miliard korun.

Nyní, zhruba sedm měsíců po převzetí moci, tedy kabinet definitivně kapituluje. Není schopný najít dostatečné úspory, takže bude zvyšovat daně.

Stanjura se hodlá zaměřit zejména na firmy, které dosahují mimořádných zisků. Jednat se tedy patrně bude o nějakou obdobu sektorového zdanění. Tu vláda zdůvodní mimořádnou válečnou situací.

Problém tkví nejen v tom, že tím vláda porušuje slib, ale také v tom, že identifikovat mimořádné zisky je prakticky nemožné. Hovoří se nyní často o tom, že energetické firmy jsou mimořádně ziskové v důsledku války a banky zase v důsledku inflace a zvyšování úrokových sazeb v podání centrálních bank.

Jenže v obou případech je takové zdůvodnění diskutabilní. To, že ceny energií půjdou nahoru, prognózovali experti už dlouho před Putinovou invazí na Ukrajinu. Dokonce také dlouho před propuknutím pandemie začátkem roku 2020. Důvodem zdražování podle nich tehdy měla být zelená transformace EU a německá Energiewende uplynulého desetiletí, tedy zejména postupné vypínání německých jaderných elektráren.

Už v minulém desetiletí mnozí podnikatelé, včetně některých českých miliardářů, sázeli na to, že ceny fosilních energií ještě porostou, navzdory – či spíše kvůli – zelené transformaci EU. Největší tuzemskou firmou loni poprvé pod dlouhé řadě let nebyla z hlediska velikosti tržeb Škoda Auto, ale Energetický a průmyslový holding. Jeho většinovým vlastníkem je Daniel Křetínský, čtvrtý nejbohatší Čech dle Forbesu.

Křetínský budoval holding řadu let. Do jaké míry je dnes jeho výkonnost odrazem podnikatelské prozíravosti, a do jaké míry odráží mimořádnost doby, včetně války na Ukrajině, západních sankcí a Putinova pohrávání si s přivíráním kohoutků? Kdo to posoudí?

V tržní ekonomice objektivně neexistuje nic jako mimořádný, nebo dokonce nezasloužený zisk. Jediný zisk, který lze v tržní ekonomice označit za mimořádný – ve smyslu nezasloužený –, je ten, jenž plyne z kriminální činnosti nebo nekalého jednání typu kartelové dohody. Česko však už nyní má mechanismy k tomu, aby činnost vedoucí k takto nezaslouženým ziskům potíralo a trestalo. Není třeba zavádět opatření na způsob sektorové daně, které je svojí povahou netržní, ba socialistické. To, zda je zisk nezasloužený, v tržní ekonomice posuzují totiž zejména soudy, nikoli vláda.

Podobné je to mimořádným zdaněním bank. Před volbami sektorovou dan na banky – a s ostatně i sektorovou daň jako takovou – navrhovala ze všech relevantních stran pouze ČSSD a KSČM, tedy strany, které skončily mimo parlament. Banky objektivně těží ze zvyšování úrokových sazeb v podání České národní banky. Ta tak bojuje s inflací. Inflací, kterou jsme si však podle vládních politiků prý z velké části vyrobili doma. A sice rozhazováním předchozí Babišovy vlády. Mají tedy nyní rozhodnutím Fialovy vlády banky čelit mimořádné dani kvůli tomu, že Babišova vláda rozhazovala?

Jakmile bychom připustili, že v některých sektorech je zisk nezasloužený, otevíráme Pandořinu skříňku socialismu, protože velmi často lze najít na první poslech rozumně znějící argument, proč je v tom či onom sektoru zrovna zisk nezasloužený.

Ostatně celý lidský progres a inovativnost jsou založeny na – na první pohled – nezasloužených ziscích. Jestliže je podnikatel – v historii i nyní – schopen tak převratné inovace, která mu zajistí výrazný náskok před konkurencí, tak po nějakou dobu má zdánlivě mimořádné, nezasloužené zisky. Totiž jakoby příliš jednoduché, zdánlivě bezpracné. Teprve po určité době, až jej konkurence dožene, se zisky opět rozprostírají rovnoměrněji, z hlediska laika nebo socialisty tedy „spravedlivěji“. Rovnoměrněji jak v rámci sektoru, v němž náš inovativní podnikatel působí, tak ve vztahu k dalším sektorům ekonomiky. Právě snaha o dosažení mimořádného, závratného zisku a zajištění pořádného konkurenčního náskoku před rivaly v odvětví je ale tím, co podnikatele a firmy podstatně pudí k inovacím, na nichž je založen celý lidský pokrok.

Nepodléhejme lacinému populismu, neobracejme se k socialismu. Akorát se tak všichni střelíme do nohy. Chtějme místo toho po vládě to, co slibovala před volbami, tedy velké úspory. Zatím postačí dva věrohodné plány zásadních úspor, jeden, podrobnější, na tři až čtyři roky, další, dlouhodobý a rámcovější, na deset let.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank