Dospělí by se měli ptát a učit se - Výzkum děti a technologie

Jak a kde si dospívající osvojují ovládaní digitálních technologií a k čemu je používají? Výsledky výzkumu vědců MU ukazují, že ve vztahu rodičů a dětí se projevuje generační zkušenost. A že školy jdou vstříc digitálnímu věku příliš pomalu.

Maminka vtrhne do dětského pokoje a vyčítá synovi, že pořád jenom kouká do mobilu. Ten se nechápavě podívá a na displeji telefonu jí ukazuje elektronickou knížku, kterou zrovna načítá do hodiny literatury. Matka v ten moment nemá co říct. I takové momenty zachytil výzkum odborníků z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Nejen uplynulé covidové období prokázalo, jak důležitou roli budou do budoucna hrát v životech všech lidí technologie a schopnost je efektivně využívat. Proto se výzkumný tým složený z Jiřího Zounka, Libora Juhaňáka a Kláry Záleské zaměřil na to, jak si adolescenti osvojují práci s nimi doma, ve škole i ve volném čase. Svoje poznatky shrnuli do knihy s názvem Život a vzdělávání digitálních náctiletých (Life and Learning of Digital Teens. Adolescents and digital technology in the Czech Republic), která vyšla v prestižním nakladatelství Springer a ve které také dávají řadu tipů, na čem by se v tomto ohledu mělo pracovat. A že je toho spousta.

Výzkumný tým mapoval využívání technologií 15letými žáky v různých prostředích, děti totiž zkušenosti nabírají nejen přímo ve výuce, ale i doma a při volnočasových aktivitách. Nebo spíš naopak, ukazuje se, že nejvíc se v kontextu technologií učí právě samy ve volném čase, kde mají prostor zkoušet a dělat chyby, zatímco ve škole využívají s ohledem na možnosti vybavení a schopnosti učitelů jen omezené množství digitálních pomůcek, upozorňuje na jeden z výstupů několikaletého výzkumu Jiří Zounek.

Práce badatelského týmu ukázala, jak moc má na přijetí a osvojení technologií vliv generační otázka. Rodiče dnešních náctiletých s počítači a mobily nevyrůstali, kdežto pro jejich děti je to integrální součást života, což ovlivňuje náhled obou skupin. Adolescenti měli v rámci výzkumu popsat, při jakých příležitostech technologie berou do rukou. Mluvili o tom, jak se za pomoci hudebních videí učí angličtinu na YouTube nebo střih videí, organizují se ke školním projektům přes messengery nebo při sportu a výletech používají různé navigace a mapy.

Zažili jsme ale řadu situací, kdy rodiče právě toto hodnotili jako negativní a vnímali to jako ono zprofanované neustálé koukání do telefonu. Přitom takovou činnost dětem či adolescentům nelze vytknout, naráží Zounek na nepochopení generací. I s kolegy proto apeluje na to, že vzhledem k tomu, jak široké spektrum digitálních pomůcek dnes děti využívají, není možné jim dávat jednoduché příkazy typu, že na počítači stráví jen hodinu denně. Třeba už jen proto, že jejich dominantně využívaným zařízením je mobilní telefon, který mají většinou samy pro sebe a vnímají ho jako svoje výsostné území, zatímco počítač nebo notebook se v domácnosti často sdílí.

Odborníci jsou toho názoru, že jediná přínosná cesta je bavit se s dětmi o tom, k čemu a jaké technologie při získávání znalostí a dovedností potřebují, a tak trochu se od nich i učit. Je to podle nich také cesta, jak vyřešit známý problém, kdy sice rodina tráví čas spolu, ale každý má přitom obličej zabořený do svého displeje. Je potřeba zamést si před vlastním prahem. Rodiče to dětem vyčítají, ale ony to přitom většinou samy odkoukaly od nich. Navíc tento problém začíná už ve chvíli, kdy se malým dětem strčí do ruky telefon nebo tablet někde v restauraci, aby byly chvíli zticha, podotýká Zounek.

Plán je, jen ho nikdo nerespektuje

Výzkumné rozhovory probíhaly ještě před vypuknutím covidové pandemie, věrně tak zobrazují připravenost škol zvládnout například výuku na dálku. Ukázalo se, že do škol dodnes neprosákla řada změn, které předpokládala už Strategie digitálního vzdělávání z roku 2014, a své dělá i rigidita na straně pedagogů. 

Učitelé stále využívají jen jednodušší postupy jako přípravu prezentací nebo dohledávání informací na internetu, čímž zkrátka jen doplňují frontální výuku. Naopak téměř vůbec nesází na sdílené nástroje nebo online komunikační nástroje, upozorňuje Libor Juhaňák, další ze spoluautorů. Podle nich v žádném případě neplatí, že čím více mají žáci digitálních nástrojů k dispozici, tím je výuka kvalitnější. Ani to, že lze osazenstvo třídy zaujmout jen technickými fígly. Žáci a studenti pořád oceňují hlavně schopnost učitele nadchnout pro téma a informace předat. Když ale porovnáme, jak integrální součástí našeho života se technologie staly, tak musíme konstatovat, že integrální součástí výuky rozhodně nejsou, podotkl Jiří Zounek. 

Situaci komplikuje i to, že na školách se výrazně liší jak samotná výuka informatiky, tak to, kdo má technologie a jejich správu na starost. Žáci a studenti nemají jednotné vědomosti a schopnosti, jak připravovat například prezentace, a digitální pomůcky nejsou přirozenou součástí výuky. Také proto autoři výzkumu neradí vidí plošné zakazování používání mobilních telefonů ve školách. Nejenže je to podle nich krok zpátky, protože mobilní telefony v životech dětí přítomné jsou, ať chceme nebo ne, a spíš má smysl naučit je s nimi pracovat v rozumné míře. Telefony by navíc mohly ve výuce nahradit občasnou absenci větších zařízení, kterých je na školách nedostatek.