Úsporný energetický tarif neřeší podstatu problému, pouze plošně na dluh maskuje jeho příznaky. Fialova vláda musí začít řešit podstatu problému – mohla si i vytáhnout více na dividendě ČEZ

Úsporný energetický tarif, který připravuje ministerstvo průmyslu a obchodu, lidem pomůže jen nepatrně. Nejběžněji přibližně v rozsahu pěti až deseti procent. Například vytápění a ohřev vody běžného rodinného domku plynem vyjde společně s platbou za napájení elektrických spotřebičů na zhruba 95 tisíc korun ročně. Pokud je zdrojem energie elektřina, a k vytápění slouží třeba přímotop, pak je třeba počítat s náklady až kolem 115 tisíc korun ročně. Tyto náklady navíc v nadcházející topné sezóně dále vzrostou.

Energetický tarif má přitom podle aktuálních informací přinést domácnosti úsporu maximálně zhruba 9000 korun. Domácnost, která využívá více zdrojů energie, plyn i elektřinu, získá příspěvek dvakrát. Ovšem v takovém případě nelze čekat, že by se maximální celková částka v součtu příliš lišila od uvedené částky 9000 korun. Tarif má platit v nadcházející topné sezóně, od 1. října 2022 do 1. října 2023.

Tarif by tedy pokrýval nejběžněji právě maximálně zhruba pět až deset procent celkových výdajů dané domácnosti za energie. Má totiž motivovat k úspornějšímu jednání, takže je třeba počítat s tím, že by se spotřeba domácnosti vskutku o něco snížila. Domácnosti k úspornějšímu jednání přiměje také samotná vysoká cena energií, která v nadcházející topné sezóně bude ještě vyšší než nyní.

Úsporný tarif představuje plošné opatření. Od nákladů energie uleví všem, i tedy bohatým domácnostem, které to nepotřebují. Pokud by byl zacílený, mohly se jeho celkové náklady, vyčíslované ministerstvem průmyslu a obchodu na 16 až 24 miliard korun, použít na výraznější pomoc například dvaceti procentům těch opravdu nejpotřebnějších domácností.

Hlavním nedostatkem tarifu ale je to, že se snaží vlastně jen zamaskovat příznaky vážného ekonomického a sociálního problému, tedy drahých energií, aniž by se alespoň zčásti snažil řešit jeho podstatu. Vzhledem k tomu, že hospodaření státu je a bude hluboce schodkové, bude se tarif platit jen z dalšího, dodatečného veřejného dluhu. Jinými slovy, za tarif zaplatíme v budoucnosti vyššími daněmi. Nebo jej splatí naše děti.

Vláda tedy zatím neřeší problém drahých energií nijak jinak než jen dalším dluhem. Drobným pozitivem je to, že tarif má alespoň domácnosti motivovat k úspornému nakládání s energiemi, což jej odlišuje od toho naprosto nejtupějšího, plošného rozhazování. Tento klad je však málo k tomu, aby bylo možné tarif označit za opravdu celospolečensky přínosný.

Podstatu problému drahých energií je totiž třeba řešit systémovými kroky, nikoli záplatováním na dluh.

Vláda si například letos mohla vytáhnout z ČEZ větší dividendu, než jakou navrhuje. Její dnešní návrh zní na 48 korun na akcii. Podle trhu a analytiků si mohla říci o více, až takřka o 60 korun na akcii. Nižším návrhem se připravuje o třeba pět miliard korun, které mohla dát výhradně na pomoc zmíněným dvaceti procentům nejpotřebnějších domácností.

Stát by ale měl hlavně vést vážnou diskusi o přehodnocení celkové energetické politiky. Drahé energie tu s námi totiž budou minimálně po několik let, nelze je tedy jen stále záplatovat dluhem. A ani dividenda ČEZ, byť by byla i citelně vyšší, sama o sobě nepostačí.

Česko by tudíž mělo přehodnotit například samotný způsob, jakým získává plyn. Děje se tak převážně nepřímo, na základě burzovních cen. Přímým kontraktem s Gazpromem, ruským plynárenským gigantem, by Česko mohlo dosáhnout na levnější cenu plynu. I nyní využívá prakticky výhradně ruský plyn, což by činilo i nadále, jen by do Česka neputoval přes Německo, přes německé obchodníky a německou burzu, i s příslušnou přirážkou.

Přímý, dlouhodobý kontrakt s Gazpromem mají například německé podniky Uniper či RWE, rakouský OMV nebo italský Eni. To jsou přitom všechno podniky patřící k největším odběratelům ruského plynu v EU. Česko je také velkým odběratelem, jen jako ony nemá kontrakt s Gazpromem, což jej v prostředí relativně velmi vysokých burzovních cen staví do značně nevýhodné pozice.

Pokud by byly krátkodobé, burzovní kontrakty, na jejichž základě získává plyn Česko, výhodnější než ty dlouhodobé, přímé, proč největší odběratelé EU mají právě ty dlouhodobé, přímé? Přece se dobrovolně nestaví do nevýhodné pozice. Navíc byli letos ochotni přistoupit na „potupnou“ platbu za plyn v rublech, jak ji začalo žádat Rusko, jen aby si kontrakt s Gazpromem udržely. V rublech platí i přesto, že se tím dostaly do určitého střetu s Evropskou komisí. Státům, které platbu rubly odmítly, jako je Polsko, Bulharsko, Dánsko, Finsko nebo Nizozemsko, už Rusko plyn  dodávat přestalo.  

Lze chápat ty, kteří nechtějí ruské energie z morálních důvodů. Ale česká vláda měla čtyři měsíce na nalezení alternativního řešení. Za tu dobu skoro žádná jiná země EU fakticky nesnížila tak málo svoji závislost na ruském plynu a ropě jako ČR. A ruský plyn bude ruský i tehdy, koupíme-li jej přes německou burzu, od německých podniků typu Uniper. Prakticky všechen využívaný plyn v ČR je už nyní ruský.  Pokud by si navíc Česko vyjednalo s Ruskem výhodnější ceny, než jaké má nyní, při nákupu přes burzu, podpoří Rusko finančně tím pádem méně, než jak jej finančně podporuje dnes.

Nabízí se ovšem další systémové kroky. Z ekonomického hlediska zkrátka nedává příliš smysl, aby za válečné situace – v jaké se nacházíme – Česko jako jeden z největších vývozců elektřiny na světě mělo v paritě kupní síly měny nejdražší elektřinu pro domácnosti v celé EU. Je třeba prověřit možnost alespoň dočasné prioritizace domácího spotřebitele tak, že by na německou burzu v Lipsku, resp. její pražskou pobočku, ČEZ prodával teprve přebytky elektřiny. Tedy tu elektřinu, kterou už nespotřebuje česká ekonomika – české domácnosti a podniky.

Takový krok pochopitelně může být v rozporu se zájmy menšinových akcionářů ČEZ, kteří drží přibližně 30procentní balík akcií. Ovšem třeba ve Francii tamní vláda nařizuje tamnímu „ČEZ“, tedy společnosti EdF, kolik elektřiny má prodávat za zastropované ceny. Tuto zimu tak EdF musela kvůli zásahu vlády prodávat v širším měřítku elektřinu za cenu, která byla až skoro jedenáctkrát nižší než tehdejší aktuální cena burzovní. Francouzská vláda tak krotila inflaci v zemi, na úkor ziskovosti EdF. Přitom v EdF má francouzská vláda zhruba 80procentní podíl, nejde tedy o plně státní podnik, ale jen polostátní. V tom je tedy EdF v podobném postavení jako ČEZ.

Nikdo nevolá po tom, aby byla pošlapávána vlastnická práva menšinových akcionářů ČEZ. Zároveň se nelze tvářit, že v ekonomicky a institucionálně tak vyspělých zemích, jako právě Francie, k zásahům do trhu nedochází.

Česká vláda může také třeba ČEZ rozdělit, přičemž by stoprocentně ovládla část zodpovědnou za cenotvorbu elektřiny. Nebo může vláda navrhnout menšinovým akcionářům výměnný obchod – poskytnout státní záruky při výstavbě nových jaderných bloků, které Česko tak jako tak potřebuje, za ústupek z jejich strany v současnosti.

Na úrovni EU by pak Fialova vláda mohla usilovat o přechodné vyvázání se ze systému obchodování s emisními povolenkami. Samozřejmostí se zdá být to, že by měl být na přechodnou dobu pozastaven poplatek na obnovitelné zdroje.

To všechno jsou opatření, která by lidem a firmám v ČR ulevila od příliš vysokých cen energií, aniž by zemi dále zadlužovala, jako ji nyní dále zadluží úsporný tarif.

Lukáš Kovanda, Ph.D.