Děkuji Vám, pane řediteli, že jste si udělal chvilku pro oPojištění.cz. Je to už přes pětadvacet let, co se pohybujete v pojišťovnickém světě. Jste však absolventem strojní fakulty ČVUT. Mohl byste zavzpomínat, jak jste se k pojišťovnictví začátkem 90. let dostal?
Musím se přiznat, že mě na začátku kariéry nikdy nenapadlo, že se budu věnovat právě pojišťovnictví. Slovo pojišťovák jsem sice nikdy nevnímal jako něco hanlivého, ale přeci jen jsem vystudoval strojní fakultu. Po studiích jsem se pak vrátil domů do Pardubic a nastoupil jsem do firmy s názvem Prokop Pardubice, což byla strojírenská společnost, se kterou jsem předtím úzce spolupracoval i na své diplomové práci. Rád na tu dobu vzpomínám.
Pak přišla rodina a můj první plat 3200 korun nám na obstojný život nestačil. Tak jsem se začal rozhlížet po dalších příležitostech a jednou z možností bylo právě pojišťovnictví. Vyrazil jsem na konkurz do Živnostenské pojišťovny, ze které se posléze stala Pojišťovna České spořitelny. Na pohovoru jsem byl představen zkušenému pojišťovákovi – panu Vackovi, který mi podal tužku a velmi lapidárně mě požádal, abych mu ji prodal. (úsměv). A protože mě obchod vždycky bavil, tak jsem se toho chopil s vervou, tužku jsem mu „prodal“ a má kariéra v pojišťovně mohla úspěšně začít.
Pojišťovnu pak koupila zmíněná Česká spořitelna a firma se stěhovala do Prahy, kam se mi v tu dobu vůbec nechtělo. Bydleli jsme tenkrát u Pardubic ve vesnici jménem Chroustovice, kde koupil místní hospodu nějaký pan Kubíček, ze kterého se posléze vyklubal obchodní ředitel IPB Pojišťovny. Slovo dalo slovo a nastoupil jsem do IPB jako Key Account Manager. Tři roky jsem se tam věnoval prodeji a vývoji všech možných produktů. Nakoukl jsem také pod pokličku vývoje IT systémů a jako KAM jsem měl na starosti celou Moravu a externí sítě. Poté jsem dostal nabídku jít dělat regionálního ředitele IPB do Prahy, což byla příležitost, která už se nedala odmítnout a která mi umožnila seznámit se s velkým pražským nejen byznysovým světem.
Mohl byste také zavzpomínat, jaké byly pak Vaše další kroky v tomto oboru?
V roce 2002 jsem pak nastoupil do České podnikatelské pojišťovny do funkce obchodního ředitele, a přes pozice vrchního ředitele a náměstka generálního ředitele jsem byl v roce 2010 jmenován předsedou představenstva a generálním ředitelem. V tomto kontextu je tak aktuální rok 2022 vlastně tak trochu i slavnostní, protože v ČPP budu už neuvěřitelných 20 let. Sice se říká, že by se optimálně po šesti letech mělo měnit vedení společnosti, ale pokud se firmě daří, klienti jsou spokojení, zaměstnanci a zprostředkovatelé rovněž, tak není podle mě důvod nic měnit. Do ČPP jsem nastupoval v době, kdy měla jednoho individuálního vlastníka a kdy jí nikdo nedával moc šancí na úspěch. Tenkrát jsme pojišťovali 200 tisíc vozidel a měli jsem předpis pojistného 2 miliardy. Dnes máme zhruba 1,4 milionu aut a předpis pojistného je 12 miliard… asi to tedy neděláme úplně špatně a já osobně jsem rád, že jsem součástí tohoto pozitivního vývoje.
Co Vám pojišťovnictví v průběhu Vaší bohaté kariéry dalo a co naopak vzalo?
Určitě mi vzalo čas! (úsměv). Zakládám si na tom, aby všechno, co se týká ČPP, fungovalo a abychom se dokázali vyvarovat nejlépe všech chyb. Snažím se věci kontrolovat a do detailu ověřovat a musím mít dokonale nastavenu organizaci času. A pokud jde o to, co mi pojišťovnictví dalo, tak musím uvést hlavně komunikaci a kontakt s lidmi. Navíc mě vždy dokáže překvapit, jak tematický široký je záběr pojišťovnictví. Dotýká se ve své podstatě všech lidských činností… majetku, vozidel, zdraví, přírody, průmyslu, sportu, a to není ani zdaleka vše.
Jaké vlastnosti musí podle Vás mít ředitel velké společnosti, jakou Česká podnikatelská pojišťovna bezesporu je, aby firma pod jeho vedením rostla a prosperovala?
Tou klíčovou vlastností je důvěryhodnost. Pokud k vám necítí důvěru zaměstnanci, zprostředkovatelé a makléři, tak se můžete snažit vytvářet cokoli, ale většinou to nedopadne dobře. A to se samozřejmě přímo odrazí v zákaznické zkušenosti, což je pak neřešitelný problém. Vždy se snažím o to, abych lidi kolem sebe dobře vedl, motivoval je a svým chováním je přesvědčil, že danému problému rozumím a že vím, jak ho dobře vyřešit ku prospěchu všech. Pojišťovnictví je zkrátka založeno na důvěře. S ní je pak spojené smysluplné rozdělování úkolů, přijmutí odpovědnosti a následně pocit dobře vykonané práce.
A naopak, čeho jste si Vy nejvíce cenil u svých kolegů?
Snažím se z devadesáti procent stavět na lidech, které jsme si v ČPP sami vychovali. Dříve to bylo tak, že většina manažerů prošla Československou potažmo Českou pojišťovnou, což mělo svůj logický důvod z dob monopolu. Když se pak kolegové dozvědí, že s touto institucí nemám nic společného, tak se mě ptají, kde jsem se tedy pojišťovnictví naučil? No a má odpověď je, že jsem holt musel hodně studovat, analyzovat a mluvit s lidmi. A tato vlastnost, kdy vím, že člověk je ochoten na sobě kontinuálně pracovat, hraje při mém rozhodování podstatnou roli i dnes.
Je o mě známo, že často si do ČPP vybírám sportovce. Pojišťovnictví je totiž opravdu hodně o týmové práci – někdo to musí vymyslet, někdo to musí zpracovat, někdo to musí prodat, někdo to musí zlikvidovat – ta týmovost je tedy v našem oboru daleko větší, než si můžou lidé myslet. S týmovostí také významně souvisí loajalita. Když se pak všechny tyto vlastnosti spojí dohromady, tak lidé chodí do práce rádi a nemají nutkání ji často měnit. Můžu se pochlubit, že například na manažerských pozicích stráví moji kolegové z ČPP v průměru deset let. Nemyslím si, že lidé z jiných pojišťoven jsou automaticky nekvalitní, to v žádném případě. Jsem však přesvědčen, že když si „vychováte“ kolegu takzvaně k obrazu svému, tak to má jen samá pozitiva.
Aktuálně procházíme obdobím, na které lidé jen tak nezapomenou. Jak osobně Vy vnímáte uplynulé dva roky s covidem, které doplnil válečný konflikt na Ukrajině? Máte nějaký svůj vnitřní – řekněme s nadsázkou – návod, jak probíhající krize zvládnout?
Snažím se vždy držet Hlinkova hesla „Hlavně se z toho ne…at! (úsměv). Děda byl šéfem četníků, táta pracoval celý život v manažerských funkcích, takže mám v genech řekněme určitý nebojácný přístup ke krizím všeho druhu. Když si vzpomenu na první covidovou poradu, tak si vybavuji, jak lidé opravdu v lehké panice nevěděli, co dělat. Snažil jsem se je uklidňovat s tím, že svět kolem nás se do zítřka určitě nezboří. Okamžitě jsme také začali zvažovat, jaké kroky uděláme, pokud budeme zavřeni po delší dobu. Musím se přiznat, že jsem ze začátku nebyl velkým optimistou, když se ale dnes podíváme na čísla, tak ty dva covidové roky pojišťovnu v podstatě nijak zásadně nezasáhly. Všechny procesy se nám podařilo rychle a správně nastavit.
Nebyl jsem však úplným zastánce home office, ale nakonec to fungovalo. Jestli likvidátor dokázal zvládnout deset škod z kanceláře, tak nebyl důvod, proč by to nemohl udělat z domu. Ve výsledku pak bylo úplně jedno, jestli si svoji práci odvedl ráno, odpoledne nebo v noci. Podstatné bylo, že ji dělal bezchybně a odpovědně. Osobně můžu říct, že covidové období pro mě bylo hodně neveselé. Mám rád kontakt s lidmi a že rád chodím do společnosti, a najednou to prostě nebylo možné. Naštěstí už je to za námi, nebo v to alespoň pevně doufám.
Co se týče Ukrajiny, tak ani moc nevím, co na to říct. Mám rád historii Ruska a Ukrajiny a to, co se tam nyní děje, je obrovská tragédie. V Rusku i na Ukrajině jsem několikrát byl a vždy jsem se považoval za člověka, kterému je blízké jejich pojetí slovanství. Na druhou stranu jsem zažil ústrky v souvislosti s komunistickým režimem a určitá animozita v nás je a po těchto událostech i nadále zůstane hluboce zakořeněna. Ještě v půli února jsem nevěřil, že by došlo k takové eskalaci celého konfliktu. Myslel jsem si, možná až naivně, že se obě strany dokážou nějak domluvit. Neuměl jsem si představit, že by kousek od našich hranic mohly v 21. století umírat desetitisíce lidí. Co se týče konkrétně českého pojišťovnictví, tak si myslím, že válka by nějaké významné následky mít nemusela. V pojištění vozidel se snažíme Ukrajincům u nás pomáhat prostřednictvím České kanceláře pojistitelů a každá z pojišťoven určitě dělá maximum, aby se dostalo pomoci všem potřebným.
S pojišťovnictvím je obecně spojeno pravidlo, že jakákoli krize se zde projevuje se zhruba ročním odstupem. Dalo by se tak podle Vás už vyhodnotit, jak se pandemie podepsala na vývoji českého trhu?
Máte pravdu. Jakákoli krize se v našem oboru odrazí se zpožděním, a ne jinak tomu bylo i v případě pandemie. Stejně tomu ale bude i v souvislosti s ukrajinskou krizi, krizí energetickou, inflační, personalistickou atd. Myslím si, že trh to zatím zvládá. Čísla nejsou špatná a celkově to zatím funguje. Což se ale samozřejmě může rychle změnit, proto je zapotřebí se připravit.
K tomu přispívá i tlak ze strany České národní banky, která lpí na striktním dodržování nastavených regulací. Trhu například velmi pomohly nové pojišťovnické zkoušky, které jasně ukázaly, kdo to s pojišťováním myslí vážně. Přijde mi, že se v poslední době pojišťovnictví přibližuje bankovnictví, které vždy své procesy mělo nastaveno zcela ukázkově. Stabilizaci trhu pomohla i oblast, která kvůli covidu prošla opravdu dynamickým růstem, a tou je digitalizace. Měli jsme představu, že digitalizace se týká mladších generací, ale najednou například vidím, že i moje maminka je schopna si po dvouletém uzavření doma poměrně slušně poradit s internetem. (úsměv)
Nejedná se však o moc rychlý, možná až překotný vývoj? Jsou klienti připraveni na takto rapidní digitální změnu?
Digitalizace sice zrychlila, ale zároveň jsme byli i překvapení, jak se klienti po uvolnění covidových restrikcí naplno vrátili na pobočky. Docela nás to i zaskočilo, předpokládali jsme totiž, že se lidé v pandemickém domácím vězení odnaučí tyto pobočky navštěvovat. Ale jen co se otevřelo, měli jsme plno. Lidé totiž chtějí mít od živého odborníka přesně vysvětleno, co si kupují a jaké jsou naše nabídky. Případně si potřebují jen obyčejně lidsky popovídat, což ostatně bylo dříve i součástí pojišťovácké profese.
Podle Vás se tedy ještě neblíží doba, kdy bude životní pojištění sjednáváno digitálně online…
Já si rád věci testuji v terénu. A mám vyzkoušeno, že digitální věci se dobře zkoušejí po tréningu v hokejové kabině. (úsměv) Mladí kluci jsou sice digitálně zdatní, ale jsou mezi nimi vidět velké rozdíly. A myslím si, že podobně to bude i v celé společnosti. Někdo má zkrátka pro tuto oblast větší vlohy a někomu digitální svět nic neříká. A nemyslím si nutně, že to musí souviset s věkem. A když to vztáhneme na životko, tak si umím představit jen několik málo jedinců, kteří by byli schopni si tento produkt sjednat online a správně. Obyčejný klient nemá šanci se v tom množství připojištění orientovat. A znovu připomínám onu „face to face“ situaci, kdy si klient potřebuje popovídat, mít jistotu, že jeho pojištění je dobře postaveno, že se počítá s dětmi, s hypotékou a tak podobně. Samozřejmě že jednoduché produkty, jako je třeba povinné ručení nebo cestovko, zvládne, ale u smluv sjednaných na dvacet let bude vždy potřebovat pomoc profesionála.
Děkuji Vám za rozhovor.
RSS
Přebírání zpráv
