Čínský tlumič globální inflace a nerovnováhy způsobené neadekvátní stimulací

Podle některých názorů již trhy udělaly za americkou centrální banku značnou část její „utahovací“ práce. V USA již totiž došlo k výraznému utažení finančních podmínek. A nedávno jsem tu poukazoval na to, že i ve světové ekonomice jsou už finanční podmínky utaženější, než tomu bylo na konci roku 2019. K tomu tu občas poukazuji na globální význam úvěrového cyklu v Číně a dnes se podíváme právě na něj a na jednu zajímavou tezi týkající se (ne)inflačního působení monetární stimulace v různých zemích.

Začněme hned pohledem na aktuální stav čínského úvěrového impulsu. Ten se v minulosti promítal do cen komodit, kurzu dolaru, či třeba výnosů amerických vládních obligací. A jak ukazuje následující obrázek, vypadá to, že začal další cyklus a impuls obrací směrem nahoru. Nejde sice o celkové finanční podmínky, ale do určité míry jde o vývoj opačný než v USA, kde probíhá výše zmíněný posun směrem k utahování.

Zdroj: Twitter

Ekonom Joe Zhang na stránkách South China Morning Post přemítá o celkové fiskální a monetární stimulaci v Číně. Nejdříve připomíná, že tato země je již dlouhou řadu let ve světové ekonomice deflačním faktorem a samozřejmě, že i doma v Číně se inflace drží na nízkých číslech. Ne vždy tomu tak ale bylo, dříve si země procházela desetiletími inflace vysoké a podle ekonoma představoval zlom masivní přesun obyvatel z venkova do měst. Což představovalo pozitivní šok na nabídkové straně ekonomiky a čínská vláda si tak mohla mimo jiné dovolit nechat prudce růst peněžní nabídku bez toho, aby zažehla vysokou inflaci.

Jinak řečeno, přesun čínské populace z venkova do měst pomohl učinit z Číny levnou dílnu celého světa, ale pan Thang míní, že této době je konec. Příčinou je ten samý faktor, jenže nyní z obrácené strany – onen přesun naráží na své hranice. K tomu se přidává stárnutí populace a výsledkem je růst mezd, který z levné dílny světa dělá dílnu dražší, která se pokouší posunout se více ke službám, vyšší přidané hodnotě a v neposlední řadě k dílně čistší. Což samo o sobě bude také tlačit náklady nahoru.

Výše uvedené můžeme vložit i do americké inflační skládačky, protože čínský inflační faktor by asi nemalým způsobem promlouval do aktuálního tématu přechodná/nepřechodná inflace (přesněji bych asi měl napsat „bez razantnějšího zásahu Fedu přechodná/nepřechodná). V Číně působící ekonom Michael Pettis pak k výše uvedenému píše, že podle něj monetární expanze v americké, či třeba evropské ekonomice podporuje zejména spotřebu. Ale v Číně se projevuje zejména růstem produkčních kapacit, tedy expanzí nabídkové strany ekonomiky.

V USA a Evropě se tedy monetární stimulace pojí s inflací, zatímco v Číně s nadvýrobou. Já bych k tomu dodal, že ona „západní“ vazba „stimulace – inflace“ také není samozřejmostí, jak ukazovaly třeba dlouhé roky po krizi 2008. Inflace přitom není jedinou nerovnováhou, kterou se může projevovat neadekvátní stimulace (fiskální, monetární, či kombinovaná). Tou další jsou nerovnováhy ve finančním systému. A zatímco Čína alespoň prozatím neřeší nerovnováhu inflační, téměř akutní je u ní právě ta druhá. Ve formě vysokých dluhů, respektive velkého objemu dluhů špatné kvality, které vznikly právě tím, že stimulace tu byla směřována směrem do výroby a staveb. A to pravděpodobně v nejednom případě za hranici využitelnosti.