J. Rusnok – Chceme obnovit stabilitu cen co nejdříve

Rozhovor s J. Rusnokem, guvernérem ČNB
Bohumil Pečinka (Reflex 20. 1. 2022 strana 20, rubrika Rozhovor)

V českém veřejném životě je jen málo lidí s dlouhodobou důvěrou veřejnosti. Jedním z nich je JIŘÍ RUSNOK (61), guvernér České národní banky, jemuž v létě končí funkční období. Tématem rozhovoru Reflexu byla inflace, příčiny růstu cen a výhledy České republiky v následujících letech.

* Myslíte, že tahle doba se bude jednou nazývat érou inflační?

Dvacet let jsme byli zvyklí na nízkou inflaci, někdy dokonce žádnou, takže jde o zlom. Není to epizoda, která skončí během roku. Na druhou stranu si nemyslím, že zdražování se bude nějak výrazně odchylovat od našeho dvouprocentního inflačního cíle. Přesto tu inflační tlaky nějakou dobu budou. Dnes je vyšší inflace v celé Evropě, ale česká specifika jsou spojená s trhem práce a trhem nemovitostí. Pak jsou tu globálnější trendy, jako zvyšování cen energií, které je v Evropě vedlejším produktem „ozeleňování“ našich životů. Jestli chceme mít zelené energie a zelenou dopravu, bude nás to hodně stát a potrvá desetiletí, než evropské ekonomiky tato čísla vstřebají.

* Takže ruku v ruce s „ozeleňováním“ půjde zvyšování cen?

Daň za „ozelenění“ se bude projevovat v mnoha oblastech, od dopravy po ceny energií. Vysoké ceny vstoupí do celého ekonomického okruhu, takže se jejich průsaky logicky objeví v celkovém indexu spotřebitelských cen.

* Dnes se často mluví o tzv. nedostatkové ekonomice. Myslíte, že je to epizoda spojená s covidem a narušením dodavatelských vazeb na Asii, nebo jde o něco dlouhodobějšího?

Je to spíš epizoda, jež nutně nemusí skončit s covidem. Žijeme v éře deglobalizace. Nevyvolal ji covid, jen ji akceleroval. Stále častěji se budou objevovat nedostatky určitých komponentů výrobního řetězce. Prostě se ukáže, že najednou je po něčem obrovská poptávka a není kapacita, která je schopna to uspokojit. Rozhodně se ale nevracíme k socialistické ekonomice osmdesátých let.

* Kam se tedy vracíme? Do éry před globální výměnou zboží a služeb?

Úplně ne, ale budou se objevovat prvky ústupu od dlouhých globálních řetězců ke kratším, lokálnějším. Důvodem, proč firmy budou víc vyrábět opět v Evropě, je dražší doprava, geopolitická nestabilita a snahy o větší soběstačnost. I tohle přispěje ke zvyšování cen.

* Jak se z člověka vašeho typu, který měl pověst centristy, stal protiinflační jestřáb, a to i na evropské úrovni?

Dlouhodobě jsem člověk, který se snaží plnit role, v nichž se objevil. Jako guvernér České národní banky mám jasné zadání – udržovat stabilitu cen. To je náš zákonný mandát. Jestliže tento úkol máme a nesplníme ho, selžeme. Dnešní situace je učebnicově jasná – máme tu vlnu inflačního vzedmutí, jež neprojde jen tak bez následků. To není bouře na letní obloze, která odejde. Naše dnešní situace má hlubší důvody. Spojují se tu věci krátkodobé i dlouhodobé. Naším úkolem je, aby se zde utvořila střednědobá stabilita cen. Chováme se razantně, protože ji chceme obnovit co nejdříve.

* Pravdou je, že oproti jiným státům uplatňujete možná nejrazantnější protiinflační přístup.

Samozřejmě, ale tohle je těžké srovnávat. Za prvé si myslím, že v ústavě máme postavení centrální banky (ČNB) jako extrémně nezávislé, což je dobře. Za třicet let budování kapitalismu v českých zemích se to naprosto osvědčilo. Přes všechny problémy s transformací jsme vždycky byli nízkoinflační zemí. Máme velkou důvěru veřejnosti v naši instituci, kolem 70 procent. Ještě větší je důvěra občanů v českou korunu jako měnu. To nemá žádná z podobných zemí.

* Nepodobá se dnešní Evropská centrální banka (ECB) spíš evropskému ministerstvu financí než instituci, která má dohlížet na stabilitu cen?

Posun tam je. Dnes je to spíš autorita pečující o celkovou makroekonomickou a finanční rovnováhu ve složitém spletenci 19 zemí eurozóny. Jsou v pozici krejčího, který má ušít 19 kabátů stejné velikosti takovým způsobem, aby seděl každému členu spolku. To je neřešitelný úkol. My jsme v jiném postavení. Česká republika je nezávislá měnová jurisdikce, což nám dává měnovou svobodu, ale také odpovědnost. Nás nikdo zachraňovat nebude, kdybychom někdy – nedej bože – ekonomicky hořeli.

* Co myslíte?

Velice hypoteticky, kdyby se nám stalo něco jako Řecku před mnoha lety.

* Kdo by nás pak čistě hypoteticky léčil?

Mezinárodní měnový fond, ale to už je hodně drsná léčba. To si vůbec nepřipouštím, protože by to bylo hodně velké selhání. Ještě k té vaší poznámce o protiinflačním jestřábovi. Maďarsko a Polsko nebojují tak silně proti inflaci proto, že mají vyšší inflační cíl než my. Jedni mají dva a půl procenta, druzí tři procenta, takže nemusí být tak razantní. My máme dvě procenta. Jinak si myslím, že sledují stejný trend. I velké ekonomiky začnou postupně více proti inflaci vystupovat.

* V čem je dnešní česká situace specifická?

Normální svět byl v hospodářské krizi v letech 2008–10. My jsme si zase udělali ještě něco navíc, a to krizi 2012–2013. Bylo to zbytečné, protože tímhle obdobím nikdo kolem nás neprocházel. Byla to doba, kdy se zdálo, že se z toho nemůžeme dostat. V Česku byla nulová inflace, takže hluboko pod cílem dvou procent, a existovaly náznaky, že začne éra deflace. Předchozí vedení ČNB na to reagovalo vyhlášením kurzového závazku a začalo oslabovat korunu. Výsledkem toho bylo, že jsme se s inflací vrátili do našeho koridoru, ale zároveň narostla bilance centrální banky.

* Co myslíte tou bilancí?

Kolik máme aktiv a pasiv. Naše pasiva jsou vklady komerčních bank u nás, aktiva pak devizové rezervy. Ty ohromně narostly, což byl logický důsledek měnové expanze tehdejšího vedení centrální banky. Výsledkem bylo, že se podařilo nastartovat ekonomický růst od roku 2014. V dubnu 2017 se měnová expanze ČNB ukončila, protože už nehrozil pád do deflace. To byl moment, kdy ČNB jako měnová autorita uzavřela účet velké finanční krize, která začala v roce 2008, a začala se chovat standardně.

* Jak je to jinde?

Jiné centrální banky pokračovaly v další a další měnové expanzi, takže výsledkem byly nulové, a dokonce záporné úroky. My jsme postupně začali úrokové sazby zvyšovat, protože bylo logické, že se musí dostat do normálu. V únoru 2020 jsme vystoupali na 2,25 procenta, přičemž ideál základní sazby vidíme kolem tří procent. Evropská centrální banka své sazby nezvyšovala vůbec. Pak přišel covid a nikdo nevěděl, co bude. Centrální banky se bály, aby něco nepropásly jako v době krize v roce 2008, kdy reagovaly pomalu. My jsme snížili sazby na 0,25 procenta. Když bylo na jaře 2021 jasné, že situace se normalizuje, začali jsme se vracet se základními sazbami do normálu. Takže opět k vaší úvodní otázce: my jsme byli jestřábi v každé situaci, nejenom dnes – od roku 2017 jsme zvyšovali úrokové sazby, což dělal málokdo. Potom jsme reagovali na covid tím, že jsme sazby snižovali. Jiné státy měly sazby nula, takže neměly kam ustoupit.

* K čemu došlo v roce 2018? Tehdy předběhly platy ve veřejné sféře ty v soukromé a česká inflace se odchýlila od německé.

Začnu trochu zeširoka. V této zemi se rychle snižují počty práceschopných lidí. Jsme jedna z nejrychleji stárnoucích ekonomik na světě. Ročně ztrácíme 30–40 tisíc práceschopných osob a noví v tomto rozsahu na trh nepřicházejí. Doposud se to tlumilo zvýšeným dovozem pracovních sil. Před covidem zde podle odhadů pracovalo až tři čtvrtě miliónu cizinců. To není zanedbatelné číslo. Když si vezmete, že máme pět miliónů aktivního práceschopného obyvatelstva, je z toho cizinců skoro 20 procent. To jsou čísla jako v zemích západní Evropy, kde migraci za prací praktikují padesát šedesát let. Má to své limity.

* Čím jsou dané?

Strukturou ekonomiky postavené na průmyslovém sektoru, který konzumuje významné množství středně kvalifikované pracovní síly. Je pravda, že české mzdy byly dost potlačené v dobách ekonomické krize 2009–2013. Tehdy byly pod obrovským tlakem a relativně klesaly. Podíl mezd na hrubém domácím produktu (HDP) byl neadekvátní síle naší ekonomiky. Mnoho faktorů tlačilo na růst mezd. Říkali jsme: ano, ať mzdy rostou.

* A skončilo to jako vždycky, předpokládám.

V letech 2015–2019 rostly mzdy reálně v průměru o tři až čtyři procenta, což znamená sedm až osm procent nominálně. Na Západě nerostly reálné mzdy téměř vůbec. To vytvářelo proinflační potenciál. Výrazně k tomu přispěla štědrá rozpočtová politika Babišovy vlády, která začala velmi svižně zvyšovat mzdy ve veřejné sféře. Platy zdravotníků a učitelů šly hodně nahoru a následně se zlomila křivka mezi platy v soukromém a veřejném sektoru.

* Dnes jsou platy ve veřejném sektoru o 15 procent vyšší než v soukromém, jenž je zdrojem peněz pro veřejný sektor. Není to příznakem nerovnováhy?

Nejsem specialista na mzdové systémy, jestli má být rozdíl pět, 10, nebo 15 procent. Tohle pro mě není ukazatel. Spíš vnímám to, jak se ty mzdy různě zvyšovaly. Hlavně se valorizovalo nad rámec zákonů a následně došlo k nerovnováze. Náš důchodový systém, včetně valorizací, byl kdysi perfektně udržitelný. Zlom nastal za Bohuslava Sobotky, kdy se udělala osudová chyba.

* V čem?

Měli jsme dobře nastaven zákon, který by přežil střídání různě orientovaných vlád. Nastavili jsme parametry průběžného financování penzí a mezinárodní instituce nás za to chválily. Byl tam zabudován mechanismus pomalého trvalého růstu důchodového věku. Když byl ministrem financí Andrej Babiš, tak se to populisticky zrušilo a řeklo se, že se věk bude zvyšovat jen do roku 2030. Dnes má každá další vláda bolehlav, protože nejde zastropovat věk odchodu do důchodu na 65 letech a tvářit se, že se za deset let nebude nic dít. Pak teprve nastane hlavní problém. Není to moje starost jako guvernéra ČNB, jen chci říct, že zdroje spotřeby rostly výrazně rychleji, než rostl ekonomický výkon. To je evidentní.

* Z hlediska růstu cen bylo hlavní co?

Že veřejné výdaje rostly na úvěr. Peníze nevznikají tak, že je centrální banka vytiskne. Zdroj inflace je ten, že vláda si na svou činnost bere další a další úvěry, protože ten rozpočtový schodek musí nějak financovat. A k tomu u nás došlo. Někdy se říká, že vláda vydává dluhopisy, ale to je jen jiná forma úvěrů. Pak tu jsou zdroje domácí inflace – přehřátý trh práce spojený s nedostatkem pracovních sil, růst cen nemovitostí, což má zase důvody v tom, že se málo staví a je malá nabídka. No a pak je tu vládní zadlužování. Tyhle věci akcelerovaly po roce 2020. Výsledkem je zvyšování cen, a tedy inflace. To, co se odehrálo v letech 2020–21, to jsou skoky, jež v Evropě nikde nenajdeme. Uvědomte si, že deficit se zvýšil desetkrát, ze 40 miliard na 400 miliard korun. To jinde nevidíte.

* Minulý týden se objevila zpráva, že deficity za léta 2020 a 2021 byly kolem 800 miliard a jen 350 miliard šlo na věci spojené s překonáváním následků covidu. Jak to hodnotíte?

V životě, ekonomice, ale i v lidském organismu je všechno otázka mnoha faktorů, které se posilují nebo vyrovnávají. Tady se sečetlo příliš mnoho nepříznivých věcí. A do toho přišly zvnějšku energetický šok a pokusy „ozelenat“ ekonomiku. Stojíme u jádra zvyšování cen.

* Ministr Jurečka na CNN Prima News řekl, že otevření trhu práce zahraničním pracovníkům může být významným protiinflačním impulsem.

Ano, může, ale otázkou je rozsah. Za prvé, co to znamená, že se sem dostane například tři sta tisíc zahraničních dělníků? Může to přispět ke snížení tlaku na růst mezd a prospěje to ekonomickému výkonu? Určitě. Otázka je, jestli je kde tak rychle brát. Podobné problémy má Německo i Rakousko a jejich nasávací apetyt je velmi silný. Nedělejme si iluze, že sem přijdou pracovat za podprůměrné mzdy.

* V letech 2020 a 2021 narostly vklady domácností o 560 miliard korun. Jak to hodnotíte?

Dokud jsou úspory úsporami, je to neutrální jev. Až se začnou úspory rozpouštět ve spotřebě, bude to působit směrem k větší inflaci.

* Ekonom Milton Friedman říkal, že inflace je, když příliš mnoho peněz honí na trhu příliš málo zboží. Tato situace nastala?

Částečně ano. Když v delším období rostou příjmy, sociální dávky a důchody a rostou rychleji než hrubý domácí produkt, tak ano, více zajíců honí méně zboží a služeb. Naše současná vlna inflace je z poloviny tvořena vnějšími vlivy, to jenom podotýkám. Západ na rozdíl od nás ale nemá tolik domácích inflačních vlivů jako my.

* Jak vidíte nezaměstnanost, která je malá, ve většině regionů prakticky žádná.

Svědčí to o zamrznutém trhu práce. Podívejte se na nezaměstnanost mladých lidí v Itálii a ve Španělsku, to jsou desítky procent. Já vždycky říkám, že v Česku trpíme něčím jako maniodepresívní psychózou. Jsme buďto nahoře a nejlepší, nebo dole a nejhorší. Teď se zdá, že směřujeme zase k tomu nejhoršímu sebehodnocení. Já naopak uvádím jednu věc, že tahle země je přes všechny problémy mimořádně úspěšná. V tomto regionu postkomunistických zemí nenajdete žádnou, které by neubývalo, ale naopak přibývalo obyvatel.

* Proč?

Lidi hlasují nohama. To je nejlepší ukazatel spokojenosti a kvality života. Jsou země, jež jsou dramaticky zasaženy migrací na Západ. Například Bulharsko mělo kolem deseti miliónů obyvatel, dnes má kolem sedmi a počítá se, že bude mít pět a půl miliónu. Ta země ztratila třicet procent obyvatelstva. Přestože je v EU a NATO. O moc lépe na tom není Rumunsko, kde ztratili dva až tři milióny obyvatel. I v Chorvatsku je to obrovský problém. Mluvil jsem s Chorvaty, že vláda vyhlásila, kolik peněz lidé dostanou, když se vrátí ze zahraničí domů a začnou tam pracovat. Země ztrácí obyvatelstvo. To, že jsme doposud měli pozitivní demografickou bilanci, o něčem svědčí. Ano, je to způsobeno pozitivní migrací. V Česku je migrační bilance kladná. Je to obrovský rozvojový úspěch naší země.

* Hlas lidu: je fajn, že se některé komerční banky starají o to, aby kapři nedělali moc velkou uhlíkovou stopu. Kdy však vkladatelům zvýší úroky na spořicích účtech? Má k tomu vést dnešní politika ČNB?

Určitě. Vklady se postupně zvyšují, úročení není tak rychlé, ale děje se. Malé banky budou v tomhle aktivnější. Velké mají zatím přebytek vkladů nad úvěry.

* V tomto a příštím roce má Miloš Zeman výlučnou pravomoc jmenovat pět ze sedmi členů bankovní rady ČNB. Nemůže dojít k radikální změně měnové politiky? Nebude všechno, o čem se bavíme, jinak?

Hypoteticky ano, ale nepředpokládám to. Očekávám, že jmenování členů bankovní rady ČNB se bude řídit jejich kvalifikací. Nedovedu si představit, že by někdo zásadně otočil kormidlem. ČNB řídí sedmičlenná rada, není to monokratická instituce, tady hlasujeme ve sboru a hledá se většina. Většinou dnes hlasujeme 5:2, ale tím, jak se věci ve světě posouvají, nikdo nezpochybňuje nutnost aktivní role centrální banky. My inflaci nemáme pozorovat, od toho je tu statistický úřad. My musíme konat – pečovat o cenovou stabilitu. Věřím, že prezident republiky si to uvědomuje.

* Co vy a budoucí prezidentské ambice?

O tom mluví jen majitel TV Barrandov Jaromír Soukup. Já vás mohu ujistit, že tuto ambici nemám a nic nepřipravuji.