Žádný cukr, jenom bič, toť „mission impossible“ Fialovy vlády. Aneb programové prohlášení bude zatraceně těžké naplnit, ovšem bylo by to chvályhodné

Fialova vláda věru nezačíná v lehkém čase. Covid obnažuje, jak moc obtížné zejména mezinárodní podmínky jsou. Není přílišnou nadsázkou, přiblížit výchozí rámec, směrodatný pro novou českou vládu, takto. Evropská unie je vojensky závislá na USA, energeticky na Rusku a výrobně a materiálově na Číně a potažmo Asii. V ozeleňování ale chce EU všem těmto celkům „jít vzorem“. Takže vypíná jaderné elektrárny a hubí si tradiční autoprůmysl, čímž ovšem svoji závislost na ostatních ještě prohlubuje. Ozeleňování EU přitom v kostce spočívá v následujícím. Střední třída z vyšších daní pomůže platit účty chudým, aby ti mohli odebírat předražené energie ze zelených zdrojů, jež zbudují bohaté korporace, jimž ta samá střední třída přispěje ještě na dotace. Globální uhlíkové emise se tím nesníží, a proces klimatických změn tedy ani nezbrzdí, natož zastaví či zvrátí, neb už teď EU vytváří jen osm procent celosvětových emisí.

V mantinelech tohoto svazujícího výchozího (a problematického!) rámce, s nímž nic moc nenadělá, se tedy Fialova vláda bude muset pohybovat. Ozeleňování chce kabinet brát jako „příležitost“. Ostatně, co mu také zbývá. Jenže ozeleňování – označované často jako Green Deal – je v kolizi s dalšími stěžejními cíli. Jedním z důležitých průvodních znaků ozeleňování je totiž zmíněné umělé zdražení energií, jako je elektřina či plyn pro domácnosti. Zelená energie je méně stabilní než ta z fosilních zdrojů, protože je závislá na rozmarech počasí. Co je méně stabilní, to je dražší, neboť je třeba počítat s navýšenými náklady na stabilizaci dodávek. Tyto vyšší náklady nakonec nezaplatí nikdo jiný než konečný odběratel z řad domácností. Jde vlastně jen o to, v jaké formě a nakolik budou navýšené náklady ozeleňování rozloženy mezi jednotlivé příjmové vrstvy obyvatelstva. Tak jako tak, lidé budou mít méně peněz. A vláda tak menší prostor k osekávání zadlužení. Když už totiž lidi zatíží – v souladu s mezinárodním snažením – dražšími energiemi, logicky ji zbude méně prostoru k zatížení také náklady plynoucími z nutnosti osekávání veřejných výdajů. Ty mají různé zdroje: plynou třeba ze snížení růstu starobních důchodů, snížení růstu platů státních zaměstnanců či z propouštění ve veřejné sféře. Když ovšem významně podraží energie, nebude si moc vláda dovolit tak omezit růst důchodů, jak by mohla bez navýšení cen energií. Pokud tedy hodlá udržet základní sociální smír, předejít předčasným volbám či si uchovat šance na pokračování v dalším volebním období.

Vládu budou navíc omezovat i finanční trhy. Česká republika loni vykázala historicky nejvyšší schodek státního rozpočtu, bezmála 420 miliard korun. Shodou okolností několik minut před tím, než tato čísla nový ministr financí Zbyněk Stanjura minulý týden oznámil, poprvé od roku 2012 překročila úroková sazba na desetiletém dluhopisu vlády České republiky psychologickou úroveň tří procent. Vláda ČR tak čelí nejvyšší úrokové sazbě na svém dluhu za posledních takřka deset let. Čelí tak dvojímu problému: právě i kvůli historicky rekordnímu deficitu jí enormně narůstá samotný dluh, a navíc ještě narůstá výše úrokové sazby na tomto dluhu. 

Rostoucí úroky na vládním dluhu působí podobně jako dražší energie proti zamýšlené snaze vlády ozdravovat veřejné finance. Čím více bude muset platit na úrocích, což jsou platby, jimž se nelze vyhnout, tím menší prostor bude mít – při udržování základního sociálního smíru – k redukci veřejných výdajů. Stoupající úrok na vládním dluhu je odrazem rapidně zrychlující inflace, jež letos může vyskočit k průměrné celoroční úrovni až sedmi procent. Už v lednu nelze vyloučit její růst na desetiprocentní úroveň, nejvyšší od 90. let. S nejrychlejší inflací za generaci, již výrazně pohání právě i zmíněné ozeleňování EU či závislost na Rusku nebo Číně, bojuje Česká národní banka zvyšováním své základní úrokové sazby. S jejím růstem rostou si úroky na vládních dluhopisech.

Kvůli rapidní inflaci zaplatí vláda více nejen na úrocích, ale třeba i na důchodech. Letos totiž ze zákona musí uskutečnit druhou valorizaci důchodů, k níž dojde nejspíše v červenci. Stanjura její náklady předevčírem vyčíslil na dvanáct miliard korun.

V programovém prohlášení si na sebe vláda ještě navíc šije další bič. Nejen že se bude muset pohybovat v naznačených mantinelech, ale ještě navíc se sama dále omezí. Počítá se zavedením takzvané daňové brzdy, která po vzoru dluhové brzdy ustaví strop na úrovni maximální možné míry složené daňové kvóty. Tato kvóta představuje poměr daňových výnosu státu v poměru k HDP. Bude-li daňová brzda ustavena z hlediska poplatníků příliš velkoryse, tj. na příliš nízké úrovni, ztíží ozdravování veřejných financí, neboť vláda nebude moci nad daný rámec navýšit daňové inkaso. To je sice chvályhodné, leč vláda se tak ocitá v kůži nebohého zvířete v úzkých mantinelech nějakého cirkusového šapitó, které své již tak náročné kejkle musí provádět ještě k tomu pod bolestivými údery biče. Vláda se prostě vydává na misi, které by nejen v Hollywoodu kdekdo vetkl přídomek „impossible“. Tak „good luck“!

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)