Vyjádření zmocněnkyně vlády pro lidská práva Heleny Válkové k otázkám povinného očkování

V posledních dnech se na mne občané často obracejí s dotazem, jaké postoje budu v zájmu ochrany základních lidských práv prosazovat v otázkách aktuálně diskutovaného povinného očkování proti nemoci covid-19. Zde je má odpověď.

Především bych chtěla upřesnit, že případná povinnost očkování není sama o sobě nijak diskriminační, ani nepředstavuje sama o sobě neoprávněný zásah do lidských práv. Očkování je bez pochyby zásahem do tělesné integrity člověka, která je chráněna ústavním pořádkem či mezinárodními úmluvami. To však neznamená, že do této integrity nemůže být nijak zasaženo. Většinou se tak samozřejmě děje se souhlasem a ze svobodné vůle člověka. Mohou však existovat situace, které takový zásah vyžadují i bez svobodného souhlasu. Jde např. o hospitalizace či zdravotní zákroky sloužící k záchraně života u osob v kómatu, odběry krve v trestním řízení, soudně nařízené odběry DNA pro určení otcovství, apod. U takových zásahů musí být vždy zvažováno, zda je tento zásah řádně, tzn. především jednoznačně, jasně a srozumitelně právně upraven a zda je legitimní a přiměřený. Legitimita spočívá v ochraně jiného základního práva či veřejného zájmu. Přiměřenost pak v tom, zda je zásah vhodný a potřebný k dosažení daného cíle a zda do ochrany tělesné integrity nezasahuje více než je nezbytně nutné.

Případné povinné očkování proti nemoci covid-19 by tedy za prvé mělo být jasně právně upraveno, aby bylo zřejmé, koho se týká, jaké jsou z něj výjimky a jak by mohlo být vymáháno. Cílem očkování je pak logicky ochrana zdraví jednotlivce a jeho prostřednictvím i ochrana zdraví celé společnosti, neboť nakažlivé nemoci, mezi které covid-19 patří, se mohou šířit v celé populaci a fatálně zasahovat zejména její nejzranitelnější složky jako jsou senioři, osoby s chronickými nemocemi a další více ohrožené skupiny obyvatel. Jejich nemocnost výrazně zatíží až přetíží systém zdravotní péče, který pak nebude schopen řešit jiné naléhavé zdravotní problémy. Tuto situaci přitom bohužel v současnosti opět zažíváme.

Jak připomíná i Ústavní soud, ochrana zdraví na jednu stranu vychází ze svobody každého člověka v jednání, kterým ovlivňuje své zdraví, na straně druhé je ovšem tato svoboda limitována situacemi, které se dotýkají práv druhých jako právě ochrana před epidemiemi a závažnými nakažlivými chorobami. V těchto případech přesahujících právní sféru individua stát chrání zdraví osob i proti jejich vůli, čímž plní svou ústavní odpovědnost za zajištění ochrany zdraví. Tento cíl je tedy legitimní.

Přiměřenost zásahu pak spočívá v tom, zda lze společnost efektivně před infekcí chránit jinak, zda lze k dostatečné míře ochrany dospět dobrovolným očkováním či je nutné očkování nařídit, zda je nutné mít očkovací povinnost obecnou či omezenou jen na některé skupiny, zda by povinnost byla doprovázena nějakými podporami či motivacemi nebo naopak sankcemi a v jaké výši a intenzitě. Jako nepřiměřený postup bych vnímala např. právní úpravu nucené aplikace vakcíny státem. Stejně tak by byly určitě nepřiměřené sankce trestní povahy za pouhé nepodstoupení očkování bez toho, že by se prokázalo konkrétní šíření nakažlivé choroby. Osobně bych určitě vítala, pokud by se vůbec právní úprava obešla bez sankcí, ale nejsem si jista, zda by pak dosáhla svého cíle. Vhodné by např. mohlo být uložení povinných konzultací s lékařem či jiné obdobné alternativní sankce.

Důležitý je samozřejmě i osobní rozsah, který opět musí zohlednit míru rizika, jak pro obecně zdravého dospělého člověka, tak pro specifické, více zranitelné skupiny či skupiny pohybující se v rizikovém prostředí. Zatímco obecná očkovací povinnost by musela být velmi výrazně odůvodněna např. silnou nakažlivostí nebo výraznými následky nákazy, očkovací povinnost např. u pracovníků ve zdravotnictví, sociálních zařízeních či školách by mohla být odůvodněna ať již negativními dopady na jejich osobní zdraví, tak riziky spojenými s přenosem jejich nákazy na další osoby v jejich péči. Samozřejmě by měly být i výjimky, ať již zdravotní, nebo jiné, jako je např. výhrada svědomí. V této souvislosti bych připomněla, že v České republice existuje již dnes poměrně rozsáhlá očkovací povinnost, a to jak pro obecnou populaci, tak právě pro pracovníky ve zdravotnictví, školství, sociálním sektoru či třeba potravinářství. Proto minimálně pro tyto posledně uvedené specifické skupiny by měla být zavedena povinnost očkování i proti nemoci covid-19. Ostatně někteří jejich zástupci po ní dnes již sami volají. U dalších zranitelných skupin by pak tato povinnost měla být aktuálním předmětem odborně vedené diskuse, osvěty a expertního doporučení.