CZEXPATS Interview: Karel Janovický, hudební skladatel a bývalý ředitel Československé sekce BBC

Dobrý den, pane Janovický, je nám velkou ctí mít Vás v naší rubrice CZEXPATS Interviews. Do exilu ve Velké Británii jste přišel ve 20 letech v roce 1950, poté, co jste z Československa uprchnul po komunistickém převratu v únoru 1948. Byla Británie Vaší vysněnou zemí, nebo jste v ní skončil spíše náhodou?

Z Československa jsem utekl v polovině října 1949 v rámci uspěchaného odchodu mého budoucího tchána, ekonoma a tehdejšího sociálnědemokratického politika prof. Karla Maiwalda a jeho rodiny. Měl tehdy pádné důvody se domnívat, že bude pronásledován nově nastoleným komunistickým režimem. Jelikož jsme spolu s jeho dcerou Sylvou byli do sebe zamilovaní, nabídl mi, že mě vezme s nimi, a slíbil mému otci, že se o mě bude v exilu starat jako o vlastního syna. Pak jsme všichni strávili přes rok v uprchlických táborech v Německu, kde jsme se se Sylvou vzali v květnu 1950 v Norimberku. Prof. Maiwald získal práci výzkumníka na Cambridgeské a mě se poté, co jsem na Surrey College of Music v Ewell jižně od Londýna zaslal několik svých skladeb, podařilo získat místo a malé stipendium, za což vděčím i pomoci jednoho z místních profesorů, tehdejšího známého českého houslisty Jana Šedivky.

Pro tak mladého člověka to v nové cizí zemi určitě nebylo jednoduché. Jaké byly Vaše začátky v Británii a jak se na Vás dívali Britové, vzhledem k tomu, co se v té době odehrávalo v Československu?

Surrey College byla založena v poválečném období za specifickým účelem: dát demobilizovaným učitelům možnost doplnit si svou kvalifikaci o hudební výuku, jelikož učitelů hudby byl v té době v Británii velký nedostatek. Ocitl jsem se obklopen zralými, zkušenými a vysoce motivovanými studenty, kteří byli přátelští a měli o hudbu, včetně té české, upřímný zájem. Mezi britskou veřejností jsem ale párkrát narazil na lidi, kteří mě v rozhovoru uvedli do rozpaků otázkou, proč jsem vlastně opustil tu svoji úžasnou zemi, která v té době budovala socialismus. Někteří měli dokonce podezření, že bych mohl být na útěku před spravedlností!

Dlouhá léta jste pracoval pro BBC, deset let jste dokonce vedl jeho československou sekci. Jak se Vám podařilo tuto práci získat a čeho si na ní zpětně nejvíce ceníte?

Jakožto český krajan v Londýně jsem byl postupně vtažen do činnosti Československé sekce BBC World Service prostřednictvím glosování pořadů a příležitostných reportáží na volné noze, až jsem byl nakonec přijat jako řadový zaměstnanec. Na svá léta v BBC vzpomínám především pro tu přátelskou pracovní atmosféru mezi kolegy, kteří všichni pozorně sledovali vývoj ve světě, který sliboval – a nakonec přinesl – návrat svobody v našich rodných zemích, v Česku a na Slovensku.

V Československu a v České republice jsme byli na naši hudbu vždy patřičně hrdí. Vy sám jste se o rozšíření jejího jména ve Velké Británii velkou mírou zasloužil. Jaké měla v Británii postavení, když jste sem přijel a bylo těžké Brity na českou hudbu „naučit“?

Česká hudba v Británii je úzce spjata se jménem Antonína Dvořáka, obzvláště díky skladatelově vlastní historii návštěv, skladeb a jeho oblíbenosti mezi Brity. Já sám, jakožto Čech a hudebník, jehož otec byl operním pěvcem, jsem byl brzy vtažen do koučování zpěváků a sborů v původním jazyce děl nejen Dvořákových, ale i Janáčkových, Smetanových, Martinů a dalších. Velmi brzy jsem se naučil, jak důležitá pro pochopení jejich hudby byla nejen fonetika, ale také frázování a výraz – tedy „tvorba“ dané hudby, nikoli pouze její „interpretace“ (abych použil módní slovo 20. století).

Jak vnímají místní českou hudbu dnes? Znají ji současní Britové? A kteří čeští autoři (kromě Vás samozřejmě) a z jakých žánrů jsou tu dnes populární?

Zhruba od konce 19. století se stal původ skladatele první věcí, na kterou se lidé ptali, když si vybírali hudbu k poslechu a zábavě. Předpokládalo se, že země produkují své vlastní speciální hudební „školy“. Francouzští skladatelé měli psát symfonie jinak než například finští skladatelé. Za starých časů se nezdálo, že by italské operní fanoušky trápilo, že Mysliveček (18. století) byl Čech. Jeho opery byly v Itálii skutečnými hity. Čeští skladatelé vážné hudby jsou v Británii i nadále velmi oblíbení, zejména pak Dvořák, u populárních žánrů se ale vkus poněkud obrátil: anglická pop music je dnes naopak neskutečně oblíbená v České republice!

Jak to vlastně vypadá s českou hudební komunitou v Británii? Najdeme tu hodně českých muzikantů, kteří by se dokázali prosadit? A mají vlastně mladí čeští hudebníci o kariéru ve Velké Británii stále ještě zájem?

Čeští hudebníci stále čerpají z našeho staletí starého odkazu aktivního muzicírování ve všech vrstvách společnosti. Nyní, když je země více než tři desetiletí svobodná, čeští klasičtí hudebníci cestují po světě a hrají, dirigují a učí.

V dnešní době už si užíváte zaslouženého důchodu. Skládáte ještě pořád novou hudbu, a co dnes naopak posloucháte?

Stále skládám a moje hudba se hraje v mé rodné zemi: na letošním (32. ročníku) festivalu Dny soudobé hudby, který pořádá Společnost českých skladatelů, zahrají 22. listopadu v Kaiserštejnském paláci v Praze Jana Vonášková Nováková (vn) a Petr Novák (pno) moji novou Sonátu pro housle a klavír. Co právě náhodou poslouchám, je pěkné nové CD značky ArcoDiva od významného českého klavíristy Tomáše Víška s kompletním Dvořákovým klavírním dílem, z něhož některé skladby – až neuvěřitelně – nikdy předtím nebyly nahrány.