Rusko chce na Sibiři a Dálném východě stavět nová města

Na Sibiři a ruském Dálném východě by mělo vzniknout pět nových měst. Minulost i současná demografická i ekonomická realita dnešního Ruska ale naznačují, že k realizace se možná dostane jen malá část z těchto plánů. I menší objem státních investic do výstavby měst ale může znamenat šanci pro české firmy.

Ilustrační foto: Shutterstock

Ruský ministr obrany Sergej Šojgu letos v srpnu překvapil celou zemi, když na setkání Ruské geografické společnosti navrhnul, aby Rusko postavilo na Sibiři a Dálném východě pět nových měst, která by dala zemi silný ekonomický impulz a využila její nerostné a přírodní bohatství. Každé město by mělo mít přes milion obyvatel a koncentrovat se okolo jednoho průmyslu či suroviny – padají návrhy jako Lesosibirsk (dnes 60 tisíc obyvatel, kde by se měl koncentrovat dřevařský průmysl), Elektrograd (projekt z 80. let minulého století, po kterém zůstalo dvanáct nedokončených rozestavěných průmyslových provozů), jedno nové centrum by mělo být mezi Bratskem a Krasnojarskem (okolo mědi a elektrotechnického průmyslu) nebo spojit Vladivostok a padesát kilometrů vzdálený Arťom v Přímořském kraji.

Plán jen stěží mohl přijít v době, která by byla méně výhodná. K trendu vylidňování menších měst z ekonomických důvodů se v mnoha ruských městech zhoršuje životní prostředí a infrastruktura. Mnoho sídel se rozrostlo před čtyřiceti až padesáti lety v rámci socialistické průmyslové politiky a desítky let nízkých investic do údržby a oprav vedou logicky k jejich celkové zanedbanosti. Ruští urbanisté již dlouho doporučují, aby se více investovalo do okrajových částí, kde žijí lidé na sídlištích a kde by se pomoci dostalo lidem, kteří tam trvale žijí. Stavět za této situace nová města jim přijde špatné.

Demografie jako největší výzva

Demografickou situaci označují experti za možná největší výzvu a problém současného Ruska. Většina menších osídlení se už desítky let potýká s odlivem lidí do větších měst, v okolí Moskvy a Petrohradu se objevují takzvané pouště, tedy sídla odkud do nich odcházejí lidé za prací a ekonomická aktivita z nich zaniká. Kdyby s takovým plánem přišel kdokoliv jiný, asi by se mu příliš pozornosti nedostalo a brzy by zapadl. Když s ním ale přijde ministr obrany, který patří k nejbližším spolupracovníkům prezidenta Vladimira Putina, jehož mluvčí hned na to prohlásil, že prezident plán podporuje, je to jiné. Premiér Michail Mišustin už přikázal několika ministerstvům plán rozpracovat podrobněji, aby se jim mohla vláda zabývat na začátku příštího roku.

Rusko ovšem nemá k dispozici několik milionů vzdělaných a mobilních obyvatel, kteří by se do nových center mohli a hlavně byli připraveni přestěhovat. I když podporovatelé plánu argumentují nedávným výzkumem, podle kterého by se do nových měst bylo ochotno přemístit přes 40 procent dotázaných, kritici argumentují, že tím spíše vyjadřovali nespokojenost se svojí současnou situací, než ochotu začít úplně nový život v cizím a neznámém městě bez sociálních vazeb. I když příklady Jakutska a Usť-Lugy ukazují, že i v dnešním Rusku mohou růst i města mimo hlavní centra, nedá se jejich případ opakovat v měřítku, o jakém sní Šojgu. Jakutsk sice skutečně má dnes přes 330 tisíc obyvatel oproti 190 tisícům před třiceti lety, to je ale díky růstu jednoho průmyslu. A Usť-Luga je sice důležitý přístav, ale s 60 tisíci obyvatel nejde demograficky významné město.

Zapomenuté projekty

Rusko, jako největší země světa s jednou z nejnižších hustot osídlení, by přitom mělo být schopno poučit se ze své minulosti. Většina území dnešní Sibiře a Dálného východu byla k Rusku připojena ještě v 17. století, v 19. století se zvětšilo o vnější Mandžusko, které dnes tvoří velkou část hranice Čínou. Ale statisticky významný přesun obyvatelstva přinesla až stavba Transsibiřské magistrály v letech 1891-1916, doprovázená agrární reformou a přesídlováním rolníků za vlády premiéra Pjotra Stolypina (1906 -1911). Jako úspěšné příklady z těch dob lze brát růst Vladivostoku a vznik Chabarovsku.

Sovětská moc byla známá velkými stavbami, při nichž vznikala úplně nová města v dříve neosídlených místech. Ze začátku se jako levná pracovní síla používali političtí i obyčejní vězni, kteří v nelidských podmínkách budovali nová sídla. Často v nich potom po propuštění z výkonu trestu také zůstali žít, protože se neměli kam vrátit. Jednu z nejtemnějších historií novodobého Ruska později doplnilo socialistické investiční plánování, kdy se na stavby nových závodů a měst sjížděli dobrovolníci z celého Sovětského svazu. Ke konci sovětské vlády už na většinu běžících projektů nebylo dost peněz ani ochotných lidí, na mnoha místech proto zůstala jen nefunkční a nedostavěná torza velkých průmyslových komplexů (viz Elektrograd), která se už nejspíš nikdy nedokončí a budou ponechána svému osudu.

Kvůli konání summitu APEC v roce 2012 Moskva masivně investovala do Vladivostoku. Nový život to ale městu nevdechlo. Foto: Shutterstock

Chybí peníze i lidé

Dnešní Rusko tak peníze ani lidi na podobné projekty nemá, navíc ekonomický rozvoj už dávno není spojen se stavbou ohromných podniků a následným přesídlením desetitisíců zaměstnanců, takže reálnost takových plánů je více než sporná. Největší peníze dnes stát rozděluje do takzvaných národních projektů, ani jejich rozpočty by ale nestačily, aby se za ně postavila nová města, často téměř úplně z ničeho.

Z nedávné doby je k dispozici příklad Vladivostoku, kde se v roce 2012 konal summit Asijsko-pacifické hospodářského společenství APEC. Vladimír Putin se chtěl hostům ukázat v co nejlepším světle a proto se od roku 2007, kdy se rozhodlo o místě konání summitu, na město doslova vylilo ohromné množství peněz. V té době se dokonce žertovalo, že tsunami tentokrát nepřišlo z moře, ale z Moskvy. Miliardy investic ale kromě zkrášlení částí města a lepší infrastruktury městu žádný trvalý impuls nedaly, takže se začalo říkat, že tsunami sice přišlo z Moskvy, ale zase odešlo do oceánu. Navíc, každoročně se snižující počet obyvatel Ruska znamená, že v potřebném množství by nová města mohli zaplnit pouze migranti. To v ruských reáliích znamená hlavně lidi migrující ze zemí Střední Asie, což v Rusku více či méně oficiálně nikdo nechce.

Desetitisícové fabriky jsou utopie

Jiné jsou i průmysl a zákonitosti ekonomického rozvoje, než si je představuje ministr obrany. Ty jeho vycházejí spíše ze 70. let minulého století než ze současnosti. Technologie a dělba práce v dodavatelských řetězcích dnes až na výjimky nedají vzniknout desetitisícovým provozům jako v minulosti, v ruských poměrech jde o čistou utopii. Šojgu sice mluví o průmyslových klastrech na rozdíl od takzvaných monoměst vznikajících za socializmu, ty ale prakticky vždy vznikají ze soukromé iniciativy a nejčastěji stojí na soukromých investicích. Právě mlčení ruského byznysu k tomuto plánu naznačuje, že mu nevěří a nepovažuje ho za reálný. Kdyby se ale na začátku příštího roku vláda rozhodla udělat alespoň nějaké první kroky, zájemců o štědré financování ze státního rozpočtu by se našlo dost. Hlavně mezi velkými, státem kontrolovanými korporacemi.

Nedá se proto reálně čekat, že by v Rusku v brzké době vzniklo jakékoliv nové město s 500 tisíci až jedním milionem obyvatel. Co se ale čekat dá, je zvýšená (a dočasná) investiční aktivita alespoň v některých ze zmiňovaných míst, což může přinést příležitosti i našim firmám. Nebude to brzy a dostat se do takových projektů bude hodně obtížné, ale české firmy s výdrží a přítomností na ruském trhu by z těchto investic mohly profitovat také.

Tomáš Hart, ekonomický diplomat, Velvyslanectví ČR v Moskvě