Je už tahle hra u konce?

Psát o Evergrande už v současné době může být nošením dříví do lesa, ale přece jen se toho dopustím. Dnes o této společnosti a jak zapadá do celkového čínského obrázku. Takové volné pokračování úvahy „Evergrande a jádro věci“, které se dá shrnout do onoho „tahle hra je u konce“.

Je to už dlouhou řadu let, co se Čína vydala cestou reforem a jakéhosi kapikomunismu, který z ní postupně udělal dílnu celého světa. Dokázala masivně investovat jak do výrobních kapacit, tak do výstavby nemovitostí a infrastruktury všeho druhu. Dokázala zapojit své lidi do globálních výrobních a dodavatelských řetězců, znatelně zvednout životní standard (nevypočítávám všechny druhé strany mince, které se v této zemi za tu dobu objevily).

Do určitého bodu to vše probíhalo bez nějakého většího nárůstu dluhů celkových a také dluhů špatných. Tento proces postupně měnil i celou globální ekonomiku jak na oné stránce výrobní, tak spotřebitelské a finanční – Čína se stávala onou exportující dílnou, což nevyhnutelně znamená, že i dílnou financující půjčkami nákupy jejího zboží v zahraničí. Zahraničí a zejména USA se pak zase stávaly většími a většími dlužníky Číny.

Tento model nevyužívala jen Čína, nedávno jsem zde psal třeba o tom, že se notně podobá cestě, kterou kdysi kráčelo Japonsko. A i to muselo nakonec přejít na model nový – směrem od masivních investic a exportů k domácí spotřebě, službám. Dá se to do značné míry vyjádřit jako přechod od tvrdého (ocel, uhlí...) k měkkému. Snaha o ždímání modelu starého a tvrdého má přitom důsledky neblahé – v kontextu dění kolem Evergrande je relevantní zejména to, že v ekonomice postupně dochází k vyčerpání rentabilních investičních projektů a celkově dochází k poklesu návratnosti projektů nových.

Pokud tak země investuje dál, dochází k systematickému poklesu návratnosti investic pod jejich finanční náklad – požadovanou návratnost. Jinak řečeno, nové dluhy financující tyto investice jsou dluhy špatné – nerentabilní, či dokonce nesplatitelné. Takové dluhy jsou generovány v každé ekonomice – ne vždy se podaří investiční projekt správně odhadnout, mění se situace a podobně. Zde ale hovoříme o systematickém jevu, kdy ždímání starého modelu, které nastává zejména v době, kdy vláda chce cyklicky stimulovat ekonomiku, vytváří špatné dluhy mnohem plošněji.

Je něco trochu jiného číst si podobné úvahy na straně jedné a vidět v praxi to, k čemu popsané děje vedou. Tím je právě Evergrande. Minulý týden jsem tu psal, že podle mne nepotřebujeme kvůli podobným krizím žádnou novou ekonomickou teorii, svým způsobem jejich hledáním jen ztrácíme čas. Jak u Evergrande, tak třeba u Lehman Borthers totiž hraje klíčovou roli hamižnost a podobné jevy. Dokud se tedy nezaměříme na jejich podstatu a příčinu, můžeme mít tisíce ekonomických teorií a budou nám na nic.

Dnes jsem pak poukázal na to, že v případě Číny se přidává onen systematický faktor, kterým je vládní politika. Konkrétněji snaha nějak balancovat mezi snahou o vysoký hospodářský růst a vysokými dluhy, které jsou ale v této fázi asi nevyhnutelně důsledkem prvního (viz výše). V souvislosti s děním v Číně rád zmiňuji Michaela Petise, ten nyní k Evergrande mimo jiné píše, že podle něj ani nyní ještě čínská vláda nedospěje k závěru, že „tahle hra je u konce“. Tedy že se už rozhodne snížit aktivitu v realitním sektoru na nějakou udržitelnou úroveň (s evidentními důsledky pro tempo hospodářského růstu). Prý ještě tak rok, dva.

Následující graf ukazuje největší korporátní defaulty od roku 1994. Co bude s Evergrande je otázkou, jeho celkové dluhy se prý pohybují kolem 300 miliard dolarů.


Zdroj: Twitter