Jak by mohly být volby v ČR svobodnější?

Jak reálně popsat současný volební systém?

Volební systém je dán zákonem. Tzv. „zastupitelská demokracie“ lze také přeložit jako „sled autokracií“, nebo také "dáváme svým způsobem generální plnou moc"… Ale to samozřejmě nezní tak pěkně.

Tzv. zastupitelská demokracie znamená v ČR, že dáváte plnou moc na (až) šest let, ze strany voličů prakticky neodvolatelnou, neměnitelnou. Ti zástupci nedostávají ledasjakou plnou moc, ale téměř generální plnou moc. Budou za vás rozhodovat za všechny obory, směry. Jen tahle jediná věc je naprosto šílená. Najděte ve vašem okolí, komu byste dali neodvolatelnou téměř generální plnou moc na 4 či dokonce 6 let! Tedy který má víceméně na všechno stejné/podobné/pro vás důvěryhodné názory. Mnozí takovou osobu ve své blízkosti nemají, někteří by uvažovali o svém partnerovi, ale ne ve všech oblastech (třeba v pohlavně sporných otázkách). A teď si představte, že byste takovou plnou moc nemohli odvolat ani časově omezit dle své vůle. Ve volbách navíc volíte z velmi omezených mnohdy úplně neznámých lidí, kterým takovou plnou moc dáváte. U senátorů je ten výběr opravdu omezený na jen jednotky lidí.

Nemáte možnost svou volbu změnit. A samozřejmě volení to ví a dokonce někteří se pak vysmívají voličům ve stylu: to byl volební slib. Téměř legendární je výrok "Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí. Byli bychom blázni, pokud bychom trvali na něčem, co není ekonomicky reálné, a tlačili zemi do větších schodků jen proto, abychom prosadili naše politické sliby," vysvětlil už v roce 2003 tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka.

A nejdůležitější otázkou je, jak velká je ta generální plná moc, kterou takto povinně předáváme zastupitelům. Oproti aténské demokracii je naštěstí tato plná moc redukována, tehdy se hlasovalo i o vyhnání občana z městského státu. Ale z mého pohledu i nyní stále předáváme až příliš obecnou plnou moc o věcech, o kterých by se vůbec nemělo rozhodovat. Nebo chybí omezení na počet zákonů, expirace zákonů (některé zákony jsou stále platné z Rakouska Uherska, i když nepoužívané), pravidelné obhajování zákonů (minimálně těch zavádějících povinnosti, zákaz), protože současný stav bobtnání zákonů je dlouhodobě neudržitelný. Na jedné straně každý občan má znát všechny (pro něj) relevantní zákony, na straně druhé advokáti (mimochodem zákonem vytvořený umělý monopol) se specializují na části zákonů a většina si netroufne ani sami sebe zastupovat v jiné oblasti.

Zkuste zavést v jiné oblasti povinnost, že musíte někomu napsat neodvolatelnou plnou moc na 4 roky a budete mít stejný problém. Např. zkuste si představit, že byste museli podepsat nevypověditelnou čtyřletou smlouvu s mobilním operátorem. Kde by se mobilní operátor prakticky k ničemu nezavazoval. Mohl by slíbit cokoliv, ale po podepsání smlouvy by jen pokrčil rameny a měl možnost jednostranně změnit podmínky aniž by zákazník stejně jako nyní volič mohl odstoupit od smlouvy. Jak by vypadaly mobilní služby za pár let si nechci ani představit. No podívejte se na služby poslanců, asi takto by nám pak „poskytovali“ „služby“ mobilní operátoři.

Dále je zde už spíše drobnost, umělá hranice 5 % hlasů. Straně, která má méně hlasů, je odepřen vstup do Sněmovny, i kdyby v daném kraji by jim jinak připadlo aspoň jedno křeslo. Dokonce tahle umělá hranice stoupala pro společné kandidátky více stran, také zrušeno Ústavní soudem na začátku února. Názory, co je správnější, se velmi liší. Mně osobně vadí vlastnost jednokolových či dvoukolových voleb v tom, že umožňují, že je zvolen kandidát, kterého nechce většina voličů (prvního kola). Ale v celém tom volebním systému je to už spíše detail vzhledem k tomu, jak je omezený výběr voleb na úplném začátku. Uměle.

Realita současného přijímání zákonů

Možná si někteří neuvědomují, jak reálně „funguje“ současný systém. Mají zidealizované představy, co poslanci dělají.

Cílem voleb je, abychom si vybrali např. 200 poslanců, kteří budou zastupovat celou republiku. Pak budou hlasovat o všem možném ze všech možných oborů. Jak to reálně (ne)funguje? Hlasování za den je tolik, že většina poslanců nečte, o čem hlasuje, nebo „jen“ nerozumí tomu, zvláště když některé změny jsou napsány stylem „tam a tam přidáme čárku“. Další realitou systému je to, že poslanci nehlasují často dle svého názoru, ale dle názoru své strany. Strana vydá doporučení pro své poslance, jak mají hlasovat a většina jejich poslanců tak hlasuje. V případě některých hlasování, poslanci, kteří nehlasují v souladu s některými doporučeními strany, ať už hlasují jinak nebo nehlasují, jsou pranýřováni. Uctíváni jsou ti, co mají stoprocentní účast na hlasování. Já to tak nevnímám. Člověk, co hlasuje pro všechno, ve většině případů hlasuje a) dle strany, b) dle jiné autority c) dle rychlého soudu. Aneb stručně pochybuji o kvalitě hlasování, jakmile se překročí hranice schopnosti lidí-multipotenciálů (lidé, kteří mají řadu zájmů a věnují se – ať už postupně, nebo zároveň – řadě různých projektů).

A nemyslím si, že je to chyba těch 200 lidí, to je prostě vlastnost systému. Ve skutečnosti o všem možném nerozhoduje 200 lidí, ale průměrně vždy jen několik. A někdy ani předkladatel změny neví, co navrhuje, a vlastní znalost navrhované změny je někde jinde.

Takže kolik lidí reálně průměrně rozhoduje? Jednotky? Ani bych se nedivil, když by za některými změnami zákona víceméně stal jeden člověk. A mnohdy to nebude ten člověk, který byl zvolen, ale nějaký nebo nějací v pozadí, (téměř) anonymní pro veřejnost. Což dle mě způsobuje značnou fragilitu celého volebního systému, když stačí v realitě znát kterých pár lidí ovlivnit – což je úmyslné využití fragility, nebo lehce projde chyba, nedomyšlenost – což je vlastnost fragilních systémů. (Více o fragilních, odolných a antifragilních systémech v knize Nasim Taleba Antifragilita).

Ale co čekáme, když redukujeme znalosti, vědomosti či názory deseti milionů lidí na pár lidí? Ano, pak se rozhoduje snadněji, ale pak se nedivme, pro co všechno jsou takoví všeználci schopni zvednout ruku. To jak bobtná systém zákonů je přirozená negativní strana toho snadného schvalování zákonů.

A pak jsou velmi směšné vzájemné žabomyší války ve stylu: však jste si je zvolili. Neměli jste volit stranu xyz. Vážně? Jaký reálný vliv mám na to, koho mohu volit? Jaký vliv mám na to, jak bude strana hlasovat? Jak bude poslanec hlasovat? Co bude navrhovat? A i kdybych měl vliv, musel bych mít křišťalovou kouli, co se bude řešit v následujících čtyřech letech. A i kdybych ji měl, najdu člověka, který mi bude vyhovovat v názorech v oborech tak rozdílných jako je ekologie, doprava, vnitro, školství, zdravotnictví? A to už vůbec nemluvím o tom, když bych náhodou na něco změnil názor sám.

Pokud víte, jak nejen volební systém funguje, jsou opravdu nerozumní ti, co nevolí, co se nechtějí těchto hrátek účastnit? Když ví, že vždy volí jen menší zlo, ale v každém případě volí zlo. Pokud třeba 80 % lidí nevolí z různých důvodů, nemá se prostě změnit systém, aby měli důvod dobrovolně volit?

Volební práva od narození

Jako se kdysi uvažovalo dát volební právo otrokům, později nešlechticům, ještě později ženám, všichni tito se vždy v daném období považovali za někoho méně cenného, tak nyní pro mnohé bude znít stejně „šílené“ dát volební právo dětem. Bez omezení věku. A částečně mají věcný podklad, právě narozené nemluvně neodvolí. A každý bude mít hranici, kdy si bude myslet, že dítě je schopno volit, někde jinde, viz předchozí díl, kde byly některé logické hranice zmíněny. Navíc u každého jedince je ta hranice jinde. Odtud je jen krok od toho, aby tuto hranici jsme stanovali individuálně. A kdo má přirozeně nejčastěji největší znalost dítěte? Samo dítě, resp. jeho rodiče. Je zajímavé, že i 17letým upíráme právo volit, přitom volební právo necháváme zpravidla až do smrti bez ohledu na schopnosti lidí myslet či uvažovat. Odebírá se volební právo až v případě extrémní neschopnosti.

Osobně si představuji předání volebních práv dětem pomocí několika kroků. V prvním přípravném kroku se přizpůsobí právo. U volebního práva především formální změnou zdvojení volebního hlasu. Proč? Protože rodiče jsou dva a nevidím důvod zbytečně řešit u voleb případný nesoulad mezi rodiči, nutnost shody a už vůbec nechci de facto odměňovat toho rodiče, který vyšachuje druhého z výchovy.

Ve druhém kroku každé dítě získá stejně jako dospělý dva volební hlasy. Nicméně od narození budou tyto hlasy ovládány rodiči v rodném listě. A bude jen na každém rodiči, jakým způsobem bude za dítě volit. A také, kvůli tomu jsme to především dělali, kdy mu volební hlas předá. Může mu hlas předat kdykoliv, nejpozději volební hlasy na dítě automaticky přejdou jako předtím, třeba aktuálně v těch 18 letech. Nebo možnost předat hlas v závěti, když by rodič zemřel před 18 narozeninami dítěte.

Hybridní decentralizovaná demokracie

Ale asi nejzásadnější krokem ke svobodě by byl přechod od tzv. zastupitelské demokracie (neboli od sledu až čtyřletých autokracií) k hybridní demokracii. V ČR aktuálně máme systém zastupitelské demokracie, nutno říct velmi omezené zastupitelské demokracie. Znáte přímou demokracii? Předpokládám, že ano. Nicméně ani ta není řešením, nevyhovovala by jiným. Co takto to zkombinovat a dát co největší svobodu (která nás nyní napadne) voličům? Co tak umožnit současný stav a současně umožnit přímou demokracii a současně umožnit cokoliv mezitím? Ať si každý rozhodne, o čem bude hlasovat přímo a co deleguje někomu jinému. Někdo deleguje vše na jednoho člověk – nejvíce se přiblíží do současného systému, ale bude mít větší vliv na tom, kdo za něj hlasuje. Někdo se stane víceméně současným poslancem, bude hlasovat jako všeználek o všem. Někdo bude mít víc zástupců a bude jim nějak, dle sebe nebo dle jím určené autority, přidělovat plnou moc. Co to bude vyžadovat? Velmi stručně: Rozšířit současný systém dimensovaný pro 200 poslanců na systém 10 miliónů + velmi dobrý a uživatelsky příjemný, konfigurovatelný systém delegací. Nic víc, nic méně.

Zákazy, příkazy nebo doporučení, standardy

Tenhle bod sem zařazuji, i když jeho prosazení nelze jednoduše udělat, nevím jak napsat zákon, aby se tak dělo. Přesto ho sem zařazuji, protože ho pokládám za velmi důležitý.

Myslím si, že mnoho zákonů je příliš striktních, je to dědictví socialismu, která ani v novém občanském zákoníku se nepodařilo vymýtit. Většina zákonů jsou ve formě zákazů, příkazů a k nim navázaných pokut, sankcí.

Myslím si, že většina zákonů by měla být ve formě (dobrovolných) doporučení, dobrovolných standardů. Větší část nového občanského zákoníku je tak částečně udělána (výjimkou jsou např. nájemní vztahy). Zavádí nějaké standardy, nicméně strany se jich nemusí držet, mají smluvní volnost. Zákon smluvním stranám pomáhá dvojím způsobem. Zaprvé, smluvní strany se mohou odkázat na zákon a tím zkrátit smluvní ujednání. Zadruhé, i když se na zákon neodkážou, zákon se použije, když smluvní strany nemyslely na nějakou specialitu, mimořádnou situaci, která v zákoně je popsána (na běžné situace smluvní strany většinou myslí). Což je použití ve formě doporučení, standardu, použití pomáhající. Mimochodem to, jak často se smluvní strany dohodnou, jinak je jistou známkou kvality zákona, resp. jeho potřeby. Pokud se nemýlím, např. standard metrických šroubů není povinný, ale snad naprostá většina výrobců nemá důvod vyrábět nemetrické šrouby, protože standard je dostatečný. Kdybych to měl přirovnat, tak kdyby byl tento standard dle kvality současných zákonů ve formě zákonu, tak by v zákoně o metrických šroubech pravděpodobně bylo, že pro občanské použití se musí použít závit M10, délky 20, podnikatelé musí použít jeden řekněme z deseti vyjmenovaných a je pod sankcí zakázáno použít šrouby větší než x a menší než y. (A pak by někteří podnikatelé ze zoufalství místo šroubů začali používat desky s přivařenými „tyčkami“ se závitem a jiní by se ptali, jestli to není obcházení zákona a snažili by se zajistit dodržení zákona.)

Chci tím říct, že téměř všechno by mělo být ve formě doporučení, standardů. To, co někteří považují za samozřejmost, by pravděpodobně bylo jako ten standard o metrických šroubech. Nebyl by důvod to dělat jinak. Ale kdyby někdo měl důvod udělat šroub jinak, má možnost. Nebrzdili bychom vývoj. Neomezovali bychom nabídku.

Bude to stačit?

Ač se někomu výše uvedené změny budou zdát revoluční, ve skutečnosti řeší spíše jen známé problémy a to jen některé. Vůbec neřeší to, že současný systém má vlastnost bobtnání, prakticky se jen přidávají nové a nové zákony, jednou vydané zákony zpětně málokdo vyhodnocuje, neruší, takže se to děje spíše výjimečně. Vůbec neřeší to, že se hlasuje o věcech, o kterých by se hlasovat vůbec nemělo (např. kouření na dvou soukromých místech, zákaz kouření v restauracích a současně zákaz zákazu kouření v nájemních bytech). K zamyšlení, když bude celoplanetární demokracie, mělo by se hlasovat o celoplanetárním úředním jazyku (byla by to pravděpodobně čínština)? Nebo prostě těch věcí, o kterých by se nemělo hlasovat, je hodně a demokracie by postupně měla zavést dlouhý seznam věcí, o kterých se prostě nehlasuje.

Což přispívá k nenávisti ve společnosti, protože každý názor se dřív či později může stát zákonem, který ovlivní ty, co s daným názorem nesouhlasí. A jak už jsem naznačil - změna myšlení zákonodárců, aby většina zákonů byla dobrovolná, pokud není ujednáno jinak. Dále současný systém neřeší příliš důsledky zákonů. Zákonem z roku 2007 se zavedlo systematické hodnocení dopadů regulace, tzv. RIA. Jde o soubor analýz, které mají ukázat výhody nevýhody zvažovaných variant regulace. Nicméně má to spoustu možných výjimek, v roce 2020 tímto prošlo jen 30 % návrhů zákona. Pozměňovací zákony takto hodnoceny vůbec nejsou. Natož aby se pokoušel důsledky zákona zpětně zjišťovat a vyhodnocovat – takto byl hodnocen pravděpodobně jen jediný zákon, služební zákon. [Zdroj: Ekonom 05/2021] Poslanci mohou navrhnout cokoliv, nemusí řešit, kde na to stát či jednotlivci vezmou. Často neřeší priority, neřeší poptávku (ukázkovým příkladem je, že místo, aby řešili, jak naočkovat co nejrychleji ty, co chtějí, řeší ty, co by případně nechtěli. Čímž podrývají nepřímo důvěru v očkování. Představte si obchodníka s cyklistickými helmami pro dospělé, který místo, aby hledal způsoby, jak přesvědčit, rozhoupat lidi, aby si od něj koupili, usnadnit jim nákup, při přetlaku poptávky by především řešil, jak ji co nejrychleji spokojit, by řešil v prvé řadě sankce pro ty, co o jeho produkty nemají zájem). Neřeší rizika, změny chování vlivem zákonů. Navržené změny neřeší ani jednu z důležitých otázek, kdo a jak navrhuje změny zákonů, o kterých se pak hlasuje.

Berte to jako jen další stupeň k větší svobodě. Nevím, kam se svobodou dojdeme. Jedno vím jistě, současný sled čtyřletých autokracií není konečným systémem, i když si to mnozí myslí a berou to jako útok na samou podstatu společnosti. Podobně jako to brali, když se rušilo otrokářství nebo feudalismus. Nebo jakékoliv „menší“ změny systému, např. volební práva žen.

A samozřejmě volební systém je o moci. Vždy bude. Je jen otázkou, jak velké.

Vladimír Kutálek