Uzavření průmyslu nelze naplánovat na koleni. Co všechno nevíme?

V České republice je situace okolo pandemie viru COVID-19 jednou z nejhorších na světě. S počtem úmrtí 1,95 na 1000 obyvatel vycházíme ve srovnání se sousedními zeměmi nejhůře. Šíření viru se i přes zavedená opatření nedaří dlouhodobě zastavit a ani zpomalit, čísla nově nakažených rostou a kapacity českého zdravotnictví se rychle zaplňují. Ve snaze COVID-19 porazit, či alespoň výrazně omezit, navrhla ČSSD uzavření průmyslových podniků. Tento návrh se nesetkal s úspěchem, což opět poukázalo na nejednotnost vlády.

Uzavření „továren“ chybou, či řešením?

Bylo by uzavření průmyslových podniků chybou, či řešením? To bohužel nelze s jistotou říci. Co přesně je vlastně myšleno uzavřením? Je to omezení na minimální provoz, kdy do průmyslových podniků bude vpuštěn pouze personál k zajištění klíčových provozů? Jedná se o povinné rozdělení pracovníků na malé směny, či opravdu tvrdé uzavření a zastavení provozu?

Které průmyslové podniky mají být zavřeny? Zavřeny mají být dle návrhu „továrny“, které nejsou klíčové pro chod státu. Lze očekávat, že vláda nesvolí během pandemie k uzavření sektorů zdravotnictví, energetiky, dopravy a skladování či potravinářství. Provoz strategických firem však vyžaduje provoz celého dodavatelského řetězce. Charakteristika výrobního řetězce dalších segmentů průmyslu, jako je např. slévárenství, navíc neumožňuje zavření provozu ze dne na den bez obrovských ztrát a nákladů.

Plošné uzavření průmyslu s výjimkou pro klíčová odvětví a jejich dodavatele může jednoduše skončit jako velmi výběrové zavíraní „jen“ poloviny průmyslu. Dojde k uzavření „továren“ zapojených v automobilovém průmyslu, který lze z pohledu významu pro ekonomiku zařadit mezi klíčová odvětví? Podobná selektivní opatření jsou navíc náchylná k chybovosti. Nelze je proto šít horkou jehlou a spoléhat se jako doposud na zavádění různých výjimek v případě, že se dopady opatření vymknou kontrole.

Proč průmysl?

Téma omezení šíření viru COVID-19 skrze uzavření některých segmentů průmyslu by nemělo být smeteno ze stolu jako „výkřik“ levičáků jen kvůli nedopracovanému návrhu. V momentě, kdy počty nakažených den ode dne rostou a zdravotnický systém už jen těžko hledá volné kapacity, je debata o omezení kontaktů na pracovištích, kde se nakazí zhruba 40 % všech lidí, namístě. Ať už se jedná o nařízený home office, kde je to jen trochu možné, nebo o omezení či uzavření průmyslových podniků.

Že jsou pracoviště dominantní místa nákazy, zřejmě nikoho nepřekvapí. Jedná se o jedno z mála legálních míst, kde dochází k vysoké koncentraci lidí. Ano, lze argumentovat, že data o místě nákazy mohou být zkreslená. Vzhledem k možné ilegalitě skutečného místa nákazy lze vcelku bezpečně předpokládat, že některé odpovědi dotázaných nejsou pravdivé. Na základě toho však nelze považovat všechna tato data za chybná. I kdyby čtvrtina nakažených hlásila pracoviště jako místo nákazy mylně, stále se na pracovišti nakazilo zhruba 30 % všech nakažených. Nepopírejme, že se v rámci průmyslových podniků a závodních jídelen potkávají lidé ve vysoké koncentraci, kteří navíc při jídle přirozeně nenosí ochranné pomůcky.

Uzavření byť jen části průmyslu s sebou ponese krátkodobé i dlouhodobé náklady, které mohou být vyšší, než se na první pohled zdá. Zvláště při pohledu na fakt, že českou, ale i např. německou ekonomiku, drží v době pandemie nad vodou právě průmysl. Nejedná se pouze o výpadek produkce, který se může průmysl pokusit dohnat po otevření. Jedná se i o náklady spojené s vypojením českých firem z mezinárodních výrobních a dodavatelských řetězců, které se mohou dlouhodobě poškodit, či úplně přetrhat. Zvlášť v momentě, kdy Česká republika bude jedinou zemí v regionu, kde k uzavření dojde. Jistě, je otázka, do jaké míry se tyto scénáře naplní, ale kde jsou kalkulace těchto dopadů v jednotlivých scénářích? Jak velká část českého průmyslu jsou exportéři produktů a meziproduktů, které je efektivně možné během uzavření na 3 až 4 týdny nahradit? Jak velké části průmyslu toto nahrazení reálně hrozí? Jak velká část odběratelů českého zboží bude ochotna kvůli takové uzavírce měnit své dodavatele? Lze tomuto problému předejít, když bude uzavírka hlášena dostatečně včas? Zásah podobné velikosti nelze dělat na základě dojmů.

Peníze stranou, když jde o život?

Na jedné straně stojíme před obrovským problémem v podobě šíření viru COVID-19. Na straně druhé je zavření průmyslu extrémně nákladným opatřením, které může ekonomiku a život lidí trvale poškodit. Takže peníze stranou, když jde o život? Jedná se o líbivé heslo, které nabádá k přehlížení nákladové stránky opatření. To je však chyba. Vláda se musí řídit spíše rozumem. Co je cílem? Jak jej nejefektivněji dosáhnout? Je uzavření průmyslu cesta? Cílem je omezení šíření viru COVID-19 a bezpečný návrat do „normálu“. Možných scénářů jsou spousty. Dva hlavní napadnou ale snad každého.

První scénář stojí na otevřeném průmyslu, který podrží celou ekonomiku nad vodou. Vláda se dále spolehne na stávající nástroje a opatření při pokusu o omezení šíření viru. Výhodou tohoto scénáře je, že není nutné otevírat Pandořinu skříňku v podobě lockdownu v průmyslu a zachování jisté stability v ekonomice. Hlavní nevýhodou je pokračující růst počtu nakažených na našem území a dlouhodobé ekonomické trápení, které táhlý polo-lockdown způsobuje. Vlivem toho by tak pravděpodobně zůstala zavřená velká část ekonomiky až do léta, kdy naději na zlepšení přinese vyšší proočkovanost populace a oteplení počasí. Ekonomické ztráty ze zavřených segmentů budou stejně jako ztráty na lidských životech vysoké.

Druhým scénářem je pomyslné strhnutí náplasti a zavedení tvrdého lockdownu i v průmyslových podnicích. To povede ke komplikacím a obrovským krátkodobým i dlouhodobým ztrátám, jak je popsáno výše. Druhý scénář ale nabízí jistou naději, že se podstatně dříve podaří zkrotit šíření viru. Rozvolnění opatření by tak mohlo přijít dříve a na ekonomické obnově by se vedle průmyslu podílel i zbytek v současnosti uzavřené ekonomiky. Taková obnova by mohla být rychlejší a vůči uzavřeným sektorům ekonomiky také spravedlivější. Průmysl bude uzavřením přirozeně trpět, ale za současné situace trpí celé segmenty české ekonomiky a lidé v nich už měsíce.

Jak se mezi těmito scénáři rozhodnout? Při rozhodování se dostáváme zpět k jádru problému celého návrhu. K scénářům s uzavřeným či otevřeným průmyslem neexistují dopadové analýzy nebo alespoň odhady přínosů a nákladů. O kolik zpomalí druhý scénář šíření viru ve srovnání s prvním? O kolik budou krátkodobé a dlouhodobé náklady vyšší ve scénáři jedna ve srovnání se scénářem dva? Jak se situace v obou scénářích podepíše na HDP, zaměstnanosti, exportu, zdraví a kvalitě života? Jak jednotlivé scénáře ovlivní volnou kapacitu zdravotnického systému? Počet obětí? V momentě, kdy nevíme, jaké jsou reálné (ale ani slibované) přínosy a náklady jednotlivých opatření, není možné učinit kvalifikované rozhodnutí. Bez těchto podkladů stejně tak nelze smést ze stolu variantu uzavření částí průmyslu.

Debata o uzavření průmyslu či jeho částí je v kontextu omezení šíření viru důležitá. Cílem uzavření je omezení společenského kontaktu na nutné minimum. V případě, že pracovníci v průmyslu vymění výrobní linky za skupinové volnočasové aktivity, nepovede ani uzavření celého průmyslu ke kýženým výsledkům. Vedle debaty o uzavření průmyslu a nastavení dalších pravidel je proto klíčové dohlížet na jejich dodržování. Zde má v současné době Česká republika těžký deficit.

Pavel Peterka
Hlavní ekonom skupiny Roklen

Pavel Peterka je kandidátem na titul Ph.D. v oblasti aplikované ekonomie se zaměřením na digitální firmy a digitální ekonomiku na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, kde také aktivně přednáší. Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze, kde se věnoval ekonomii, národnímu hospodářství, managementu a v rámci prestižní vedlejší specializace rozvoji firem. Ve finanční skupině Roklen zastupuje roli hlavního ekonoma. V minulosti pracoval jako analytik společnosti CETA, kde se věnoval odvětvovým analýzám a analýzám dopadů regulace.