Totalita nemusí být komunistická ani nacistická; může být i demokratická

Představte si, že jste mladá žena, jejíž babička umírá na rakovinu. Nechtěla dožívat v nemocnici, takže doma trpí nesnesitelnými bolestmi. Vaše kamarádka vyrábí fénixovy slzy (silný extrakt z konopí), které babiččinu bolest dokáží utišit; legálně bohužel k sehnání nejsou. Nevíte však, že dotyčná se již nějakou dobu nachází v hledáčku policie. Během předání jste obě legitimovány, lék pro babičku zabaven; následující čas na policejní stanici trávíte střídavě v obavách o vlastní i kamarádky budoucnost a v slzách z představy, jakým peklem asi teď prochází babička, které jste chtěla a mohla pomoci, kdyby vám nebylo zabráněno.

Představte si, že jste majitel lihovaru. Kolem vás zuří epidemie koronaviru, chcete být nápomocný; začnete tedy vyrábět desinfekce, které zdarma rozdáváte nejpotřebnějším. Kdo myslíte, že vám nezavolá? Celní správa! Musíte s výrobou přestat, protože k ní nemáte potřebná povolení.

Představte si, že jste matka samoživitelka. Potřebujete zrekonstruovat byt; jenže penězi zrovna neoplýváte, takže to nejlepší, co pro sebe a děti na přechodnou dobu seženete, je pronajatá zateplená garáž. Není to nic moc, leč to nejlepší, co bylo k dispozici. Vašeho provizorního příbytku si všimne soused, jenž vás neváhá udat. Dorazí odbor sociálně-právní ochrany dětí spolu s městskou policií a naříkající děti odvlečou pryč. Vaše protesty jsou marné; v danou chvíli nemůžete dělat vůbec nic – snad jen chodit svou malou holčičku kojit do Klokánku, odkud si ji však odvést nesmíte.

Představte si, že jste mladý řidič nekonvenčního vzhledu v závodně vyhlížejícím autě. Ač jezdíte bezpečně, jste neustále zastavován policejními hlídkami, testován na drogy a alkohol. Protože znáte případy, kdy policisté vyměnili negativní drogový test za pozitivní, aby z nějakého chudáka vytáhli přiznání, požádáte policistu, že chcete mít test na očích po celou dobu jeho manipulace s ním. Tím ho popudíte. Začne být agresivní. Za chvíli stojíte ve sněhu jen v trenkách zcela napospas „mužům zákona“; můžete být stokrát v právu, ale nemáte svědky, zatímco oni jsou dva, navíc ozbrojení.

Představte si, že jste rodiče dítěte trpícího smrtelnou chorobou. Lék existuje, avšak není hrazen ze zdravotního pojištění, jež tu máme údajně proto, abychom nikoho nenechali jen tak umřít. Uspořádáte tedy sbírku, kde vyberete potřebných padesát milionů. Ozve se finanční úřad a chce z toho pět milionů daň; vyberete i ty, daň zaplatíte. Můžete už své dítě léčit? Ne; ačkoliv se mu čas nemilosrdně krátí, jelikož léčba od určitého věku už nebude účinná, musíte čekat dlouhé týdny na povolení Státního úřadu pro kontrolu léčiv.

Představte si, že jste dítě trpící silnou formou ADHD. Škola pro vás není ničím jiným než peklem na zemi; a vaši učitelé ani spolužáci to s vámi také nemají lehké. Existují způsoby, jak se můžete vzdělávat a nikdo u toho nemusí trpět; leč ve vaší zemi nejsou legální. Abyste neskončil celoživotně poškozen vzdělávacím systémem, celá rodina se musí přestěhovat do úplně cizí země bez povinné školní docházky, kde konečně dostanete možnost navštěvovat vzdělávací instituci vyhovující vašim potřebám – stále trpíte ADHD, ale už nejste všem na obtíž. Jakou cenu však museli zaplatit rodiče a sourozenci?

Co s tím?

Co má těch šest příběhů společného krom toho, že se doopravdy staly? Bez ohledu na to, zda v nich došlo k porušení zákona (v některých ano, v jiných ne), všechny pojednávají o lidech, kteří nikomu neublížili, nedělali nic špatného, ale přesto jim státní moc nevyžádaně zasáhla do života naprosto neadekvátním způsobem; a všechny je více či méně poškodila.

Téměř nikdo z nás si pochopitelně nepřeje, aby k takovým incidentům docházelo; a zeptáte-li se veřejnosti na řešení, spousta uvědomělých a aktivních občanů s nějakým přijde. Jejich návrhy se od sebe budou lišit, avšak drtivá většina z nich bude vykazovat jeden společný znak. Schválně se sami zkuste na chvíli zamyslet, než budete pokračovat ve čtení – jak byste systémově řešili výše uvedené situace?

Zahrnuje-li vaše řešení zvýšení dohledu, kontrolní orgány, transparentnost, nějaký nový proces ve státní správě, snížení byrokracie, systémové pojistky proti libovolnému selhání, kompetentnější státní zaměstnance, nebo dokonce nový úřad, pak je tento text určen právě vám. Z vlastní zkušenosti vím, že jen minimum lidí vůbec zahrne do svých úvah myšlenku, jíž bohužel většina z nás považuje za příliš radikální – totiž že by se stát danou problematikou mohl zcela přestat zabývat a nemusel by ji vůbec řešit, čímž by pak logicky nezpůsoboval podobné problémy. Ano, zajisté by vznikly jiné, ale jak často dnes někoho vidíte seriózně porovnávat škody vzniklé státními zásahy versus škody vzniklé tím, že by legislativa něco vůbec neregulovala? Daleko častěji si totiž klademe otázku, jakým způsobem něco legislativně ošetřit, než abychom se ptali, zda tak vůbec činit…

Legislativní džungle

Za největší problém současné doby považuji, že jsme si zvykli prakticky všechny společenské problémy řešit skrze stát a zákony; připadá nám to už tak přirozené a automatické, že si přitom ani neuvědomujeme rizika, která tento přístup přináší.

Vidíme-li kolem sebe nespravedlnost, nebezpečí, bezpráví či jiné zlo, máme tendenci požadovat, aby byl tento problém řešen a vyřešen „shora“ (tedy státem). Výsledkem je, že se kolem nás nekontrolovaně rozrůstá legislativní džungle: Oddělení analýz státu Ústavu státu a práva Akademie věd ČR v roce 2010 odhadlo počet aktuálně platných norem v České republice na 1 600 000. Přitom v roce 1990 to bylo „jen“ 500 000, přičemž jejich počet rovnoměrně rok od roku stoupal. Na základě tohoto trendu se nyní odhaduje, že aktuálně, máme už přes dva milióny platných zákonů, norem, vyhlášek, předpisů a nařízení. Neznalost zákona sice neomlouvá, avšak žijeme v prostředí, kde je úplná znalost zcela vyloučena; což platí nejen pro právníky, ale také pro zákonodárce a jejich poradce.

Co z toho plyne? Že problémy ilustrované v šesti příbězích na začátku článku (a stovky a tisíce jim podobných) reálně nelze vyřešit žádným zvýšeným dohledem, kontrolou, transparentností ani přidáváním zákonů či nekonečnými (většinou kosmetickými) úpravami těch stávajících. A i kdyby se podařilo některé dílčí situace napravit, dost možná v rámci toho spousta jiných problémů vznikne. V tak husté legislativní džungli prostě není možné tvořit ani upravovat zákony, aniž by docházelo k systémovému poškozování a ničení životů lidí; neexistuje tedy ani způsob, jak tento stav uvést do pořádku při zachování stávající velikosti státu ve smyslu toho, do čeho všeho zasahuje.

Co tedy s tím? Jediným způsobem, jak z toho ven, je dle mého názoru oslabování vlivu státu na naše životy; konkrétně to pro každého z nás znamená naučit se, že problémy lze řešit i jinak než skrze zákony, a přestat konečně volat po globálních řešeních, jež nadělají krom užitku také (často těžko odhadnutelnou) řadu škod. Je třeba si uvědomit, že naprosto každý zákon, kterým se snažíme vyřešit nějaký problém, znamená v konečném důsledku násilné donucení někoho k něčemu. Sankci za jeho neuposlechnutí je totiž třeba vymáhat v konečném důsledku i fyzickou silou.

Když tedy kolem sebe vidíme něco, co se nám nelíbí, měli bychom se dřív, než začneme po státu žádat nápravu, zeptat sami sebe, zda je to, co se děje, skutečně horší, než někomu vyhrožovat násilím – protože právě v tom konec konců státní řešení spočívá. Kdo se nezachová tak, jak bychom si přáli, a vzniklé legislativě se nepodvolí, tomu stát vezme majetek či svobodu, přičemž případný odpor bude nakonec potlačen silou. Nepopírám, že existují situace, ve kterých je násilí pro drtivou většinu lidí jediným východiskem, avšak silně pochybuji, že zákonodárce voláme na pomoc jen a pouze v takových případech; často si totiž ani plně neuvědomujeme, že řešení, která přinášejí, násilí (v nějaké podobě) obsahují.

Osobní odpovědnost

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková přispěla do tohoto cyklu svou esejí „Za naším oknem leží muž pod celtou“, ve které popisovala, jak si během práce ve své pohodlné kanceláři všimla venku v zimě muže spícího pod celtou; čtenářům vylíčila svůj soucit s dotyčným a daný odstavec textu volajícím po sociálním státu ukončila větou: „Ale zůstala jsem sedět v kanceláři, probírala se soudním spisem a měla špatný pocit z toho, že jsem z okna viděla nesporně vážný zásah do lidských práv, aniž bych uměla zakročit.“ Abych řekl pravdu, stále zcela nerozumím tomu, co jsem právě citoval. Kdyby danou pasáž zakončila slovy: „…aniž jsem chtěla zakročit,“ chápal bych ji; a rozhodně bych jí to nijak nevyčítal – je to přece její věc. Jak mám ale rozumět tomu, že zakročit neuměla?

Jedním z mých nejbližších lidí je žena, jež není ústavní soudkyně, rozhodně nevolá po sociálním státu a absenci střechy nad hlavou by jen těžko označila za vážný zásah do lidských práv; přesto se s bezdomovci (nebo různými podivíny či závislými) baví, pomáhá jim, stará se o ně, kupuje jim věci – ale ne nijak blahosklonně, spíš kamarádsky z dobrého srdce (a vlastních peněz). Neznamenají pro ni primárně „sociální problém“, prostě je má ráda a cítí se s nimi dobře. I já věnuji část svých zdrojů na pomoc těm, kdo to dle mého názoru potřebují; podobně jednají i další mí blízcí. Děláme různé věci – od drobné pomoci až k poskytnutí střechy nad hlavou; a i v důsledku toho se pak – na rozdíl od paní soudkyně – necítíme špatně. Přesto k ničemu takovému nechceme nikoho nutit proti jeho vůli; ani osobně, ani skrze stát. Koho naplňuje pomoc druhým, ať pomáhá. Kdo má ale právo (násilím skrze stát) nutit lidi, kteří pomáhat nechtějí?

Domnívám se, že ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková ztělesňuje právě ten módní trend, kdy vidíme něčí utrpení, soucítíme s ním, cítíme se špatně, ale místo abychom tuto emoci přetvořili v něco pozitivního a užitečného, sami převzali zodpovědnost, zvedli se ze židle a šli konat, raději sedíme a apelujeme na tvorbu obrovského státního aparátu, který to nějak vyřeší za nás, avšak zcela bez ohledu na následky. Myslím, že člověk by měl začít sám u sebe a jít ostatním příkladem; a přitom k ničemu (ani skrze legislativu) nenutit ty, kdo jeho příkladu následovat nechtějí, ale spíš se o to víc snažit jim mírumilovně ukázat, proč je zrovna ten jeho příklad hodný následování.

Hrozba (demokratické) totality

Následky plošného státního donucování lidí jednat tak, jak bychom chtěli, aniž je k tomu přesvědčíme „po dobrém“, mohou být totiž katastrofální až fatální; i když máme ty nejčistší úmysly.

Většina lidí naprosto správně vnímá diktaturu jako protipól demokracie; zatímco v diktatuře vládne jedinec či úzká skupina lidí, demokracie znamená vládu většiny (voličů). Řada lidí však nesprávně zaměňuje diktaturu s totalitou. Ačkoliv se často prolínají či překrývají, nejedná se o jedno a totéž: Zatímco diktatura je vymezena pouze autoritativní formou vlády (bez ohledu na rozsah státního aparátu), totalita znamená velký stát zasahující prakticky do všech oblastí životů svých občanů (bez ohledu na formu vlády). A i když známe totalitní režimy s diktátory (nacismus, komunismus), nemusí tak nezbytně nutně vypadat. Totalitní stát diktátora mít vůbec nemusí – odhlasuje-li si většina voličů (třeba i nevědomky) v demokracii zákony, kterými bude stát reálně řídit životy svých občanů, můžeme se k totalitě dopracovat i bez diktátora.

K něčemu takovému nejspíš nedojde ze dne na den; daleko pravděpodobněji se k tomu dostaneme postupně – zákon za zákonem, právní norma za právní normou. Budeme-li se neustále snažit regulovat cokoliv, co se nám nezamlouvá, jednou se probudíme ve světě, kde stát dohlíží doslova na vše, co děláme. A podobně jako se postupným zahazováním plastů kousek po kousku časem v oceánech nahromadily plastové „ostrovy“, postupným přidáváním zákonů a právních norem kousek po kousku časem vytvoříme totalitu. Nezmění-li se současný trend, otázka nezní, zda k tomu dojde, ale kdy se tak stane. Není dost dobře možné neustále na všechno vymýšlet zákony a jednoho dne se neocitnout ve stavu, kdy státy převezmou zodpovědnost za naše životy, a my tím ztratíme veškerou svobodu.

Text Urza původně napsal pro časopis Reportér do cyklu esejí „Co je největším problémem naší doby a současné společnosti?“; v rámci něj odpověděl ještě na tři otázky redakce Reportéru.

1/ Koho považujete za svého životního učitele?

Tu ženu, o které jsem psal, jak se stará o bezdomovce. A všechny své blízké; těm jsem nekonečně vděčný. Proces učení jako takový považuji za jednu z nejvíc naplňujících věcí vůbec; snažit se chápat lidi, dění kolem sebe, vidět souvislosti a přicházet věcem na kloub vnímám jako své poslání. Myslím, že tím mohu být nejvíc užitečný sobě i druhým; a i proto si nesmírně vážím toho, když se od někoho mohu sám učit, což vlastně dělám v jednom kuse.

2/ Existuje problém, na který jste postupem času výrazně změnil názor?

Takových je pochopitelně spousta; jeden příklad za všechny – názor na funkci státu ve společnosti.

3/ Co ve zbývající části života potřebujete stihnout?

Co nejlépe poznat sám sebe i svět, ve kterém žiji. Obrovsky silnou touhu po poznání mám v sobě zakořeněnou už od malička; nikdy jsem se nespokojil s tím, že věci prostě nějak fungují – vždy jsem potřeboval vědět jak a proč právě tak. Časem mi také došlo, že veškeré mé pozorování světa je silně ovlivněnou mnou samotným; přibližně od té doby vnímám jistou míru sebepoznání jako nezbytně nutný předpoklad k tomu, abych byl schopen vidět své okolí bez přílišného (nevědomého) zkreslení. Práce se sebou samým je asi můj největší koníček, jenž mi rozhodně bohatě vystačí na celý život; i tak chci ale stihnout co nejvíc.