28.12.2020 Širší aspekty vývoje průmyslu v ČR i EU z pohledu trhu práce

Na roli průmyslu v ekonomice lze nazírat z různých hledisek.

Průmysl[1] představuje díky tradičně silnému ukotvení dlouhodobě nejvýznamnější segment tuzemské ekonomiky. Tvoří páteř zahraničního obchodu ČR, a zprostředkovává tak nejvýznamnější hospodářské vazby zejména se státy EU. Plní funkci důležitého nositele rozvoje technologií, znalostí i pracovních příležitostí a zásadně tak přispívá k celkovému ekonomickému růstu. Význam průmyslu však překračuje úzce chápanou ekonomickou sféru. Vlivem své vysoké materiálové, resp. energetické náročnosti významně zasahuje i do oblasti environmentální. Roli průmyslu v ekonomice lze posuzovat dle různých kritérií. Jedním z nejčastěji používaných, a to nejen na národní úrovni, je podíl na zaměstnanosti či přidané hodnotě.

Celková hodnota produkce[2] průmyslu dosáhla v roce 2019 v běžných cenách 5 370 mld. korun. Na úhrnné produkci národního hospodářství se průmysl podílel 41,7 %. Šlo fakticky o obdobnou hodnotu jako v prvním roce existence samostatné ČR. V uplynulém čtvrtstoletí váha průmyslu kolísala mezi extrémy akcentujícími důležité zlomy v hospodářském cyklu (39,3 % v roce 2009, resp. 44,5 % v roce 2014). Význam průmyslu lze posuzovat rovněž z pohledu přidané hodnoty. V tomto ohledu je váha tuzemského průmyslu dlouhodobě o více než 10 p. b. nižší nežli v případě ukazatele produkce. Je tomu tak zejména proto, že průmysl ve srovnání s ostatními odvětvími ekonomiky tradičně vykazuje vyšší podíl mezispotřeby na celkové produkci[3], což souvisí mimo jiné s vyšší materiálovou i energetickou náročností řady průmyslových oborů (např. chemie, petrochemie, hutnictví a slévárenství, potravinářství), ale rovněž s náročností z hlediska pracovních nákladů (výroba dopravních prostředků). Na rozdíl od produkce lze u přidané hodnoty pozorovat velmi mírně sestupný trend role průmyslu v ekonomice, patrný např. v posledních čtyřech letech (podíl průmyslu na celkové HPH sestoupil v roce 2019 k 29 %, zatímco v roce 2015 dosahoval téměř 32 %).

V roce 2019 připadalo na průmysl 29,7 % objemu mezd a platů[5] vyplacených v celém národním hospodářství, a šlo tedy o nepatrně nižší podíl než v případě počtu samotných zaměstnanců. Tento vztah platí v historii samostatné ČR dlouhodobě, pouze v letech 2011 až 2017 byly váhy počtu zaměstnanců s váhami objemu vyplacených mezd v celé ekonomice prakticky totožné. V letech 2018 a 2019 je mezi těmito ukazateli patrné jisté rozevírání nůžek, což potvrzují i údaje z podnikových statistik, neboť růstová tempa průměrných mezd v průmyslu za tempy v celé ekonomice zaostávala. To platilo rovněž pro dosaženou úroveň průměrných výdělků.

Zvláště silný význam nabývá investiční aktivita odvětví průmyslu v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT), ostatních strojů a zařízení (mimo dopravní prostředky a zařízení) a také ve sféře vědy a výzkumu. Ve všech těchto oblastech převyšoval v roce 2018 podíl průmyslu na celé ekonomice 50% úroveň. Na celkových výdajích na vědu a výzkum realizovaných v podnikatelském sektoru se průmysl podílel takřka 55 %. Tento podíl zůstává v posledních deseti letech stabilní. Naproti tomu investiční aktivita v oblasti ICT rostla v posledních letech v průmyslových podnicích mnohem dynamičtěji než v ostatních odvětvích, zvláště patrné to bylo v letech 2017 a 2018.

Vzhledem k výhodné geografické poloze Česka vůči významným odbytištím v rámci EU, menší velikosti tuzemského trhu i silnému zastoupení podniků pod zahraniční kontrolou je přirozené, že průmysl v ČR vykazuje výraznou proexportní orientaci. To ostatně souvisí s celkovou otevřeností celé české ekonomiky. Tu lze jednoduše hrubě vyjádřit např. poměrem hodnoty celkového vývozu zboží i služeb k vytvořenému HDP. Tato relace činila v roce 2019 necelých 75 % a v posledních pěti letech se vcelku plynule snižovala. Nejvyšší míry otevřenosti tak bylo dosaženo v roce 2014 (81,9 %), což s přehledem představuje absolutní maximum v éře samostatné ČR. Tento vrchol souvisel s poměrně rychlým oživením tuzemského průmyslu (po předchozí recesi) taženým rostoucí zahraniční poptávkou, především v zemích eurozóny.

I přes nezanedbatelnou roli např. příjezdového cestovního ruchu je patrné, že páteří celkového vývozu z ČR je zbožový export (téměř výhradně spojený s produkcí průmyslu[6]), a vývoz služeb tak přestavuje spíše jen doplňkovou složku (v roce 2019 činil podíl vývozu služeb na celkovém exportu 16,3 %). Pokud bychom chtěli kvantifikovat exportní orientaci samotného průmyslu, je možné poměřit celkovou hodnotu vývozu zboží s produkcí průmyslu. V tomto případě směřovaly v posledních šesti letech stabilně rovné dvě třetiny tuzemské průmyslové produkce na vývoz. Pro předchozí období, ohraničené polovinou 90. let, platilo, že s výjimkou let 2006 a 2008 míra exportní orientace průmyslu ČR setrvale narůstala. Do roku 1997 nepřekračovala 30 %. K výrazné akceleraci došlo v období vstupu ČR do EU (mezi roky 2003 a 2005 se otevřenost průmyslu zvýšila ze 38 na 53 %). K dalšímu růstu (o bezmála 10 p. b.) došlo i mezi roky 2010 a 2014. Zde se mohl projevit vliv rychlého oživení průmyslu po krizovém roce 2009 i rozšíření společného evropského trhu o další členské státy.

Podíl průmyslu na přidané hodnotě celé ekonomiky byl v Česku o polovinu vyšší než v EU. Řadil tak ČR na druhé místo hned za Irsko.

Váha průmyslu v drtivé většině států Unie dlouhodobě mírně klesá. Od poslední recese ale nedoznala významnějších změn.

Česko patří v různých aspektech dlouhodobě k jedněm z nejprůmyslovějších zemí Evropy. Z pohledu podílu hrubé přidané hodnoty vytvořené v průmyslu na HDP výrazně převyšovalo v roce 2019 úroveň celé EU (29,2 % ku 19,7 %). Z jednotlivých členů Unie předčilo ČR pouze Irsko (35 %), které je však díky výrazně odlišné skladbě průmyslu (vysoký podíl high-tech oborů) i silné koncetraci sídel významných nadnárodních korporací s ostatními členy EU do značné míry nesrovnatelné. Přední místa okupovaly s nevelkým odstupem za Českem i ostatní středoevropské státy, které vstoupily do Unie po roce 2000 (novější členové). Průmyslové zaměření je pro novější členské státy typické, výjimku představuje pouze Lotyšsko (15,2 %) a malé ekonomiky (Malta, Kypr). Naopak ze starších členských států EU vykazovaly nadprůměrnou orientaci ekonomiky na průmysl jen Německo (24,2 %), Rakousko (21,9 %) a Finsko (20,5 %). Role Německa je přitom zvlášť významná nejen díky tradičně silným obchodním vazbám s ČR, ale i v absolutní velikosti německého průmyslu (dlouhodobě vytváří více než 30 % přidané hodnoty průmyslu celé EU27). Váha průmyslu v ekonomice z pohledu tvorby HPH ve většině států EU dlouhodobě mírně klesala, v poslední dekádě došlo nicméně k určité stabilizaci. Ve srovnání s poslední recesí (rok 2013) nedoznala role průmyslu v roce 2019 významnějších změn. Vedle specifického Irska (+11 p. b.) stojí za zmínku jen mírný pokles v některých novějších státech EU, zejména v Rumunsku (–5 p. b.), na Maltě, v Estonsku či Lotyšsku (shodně –3 p. b.). Průmysl má významnou roli i v některých mimounijních evropských ekonomikách, zejména v Norsku, Srbsku či Turecku. V některých z nich jeho váha v posledních letech rostla (Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie).

Podílem průmyslu na celkové zaměstnanosti převyšuje Česko všechny státy náležející v současnosti do EU již více než dvacet let.

Méně než desetina všech pracovníků nacházela uplatnění v průmyslu v Řecku, Franci i ve většině států Beneluxu.

Strategická role tuzemského průmyslu v evropském kontextu ještě vynikne, budeme-li jako měřítko jeho významu brát rozsah poskytovaných pracovních příležitostí. Z pohledu podílu průmyslu na celkové zaměstnanosti převyšovala ČR v roce 2019 úroveň celé EU téměř dvojnásobně (28,7 % ku 16,2 %). Česku zároveň patřil primát mezi 27 současnými státy Unie, a to již nepřetržitě více než dvě dekády. Před rokem 1997 bylo v tomto ohledu nejprůmyslovějším státem současné EU Slovinsko. Do devítky zemí s největší váhou průmyslu (přesahující 20 %) patřily v roce 2019 výhradně novější členské státy Unie. S tím kontrastovala situace v Lucembursku, Nizozemsku, Řecku a Francii, kde uplatnění v průmyslu nenacházela ani desetina obyvatel. Podprůměrnou hodnotu vykazovalo rovněž Irsko (11 %), které tak na rozdíl od ukazatele HPH z jádrových států EU nikterak nevybočovalo. Ve všech sledovaných státech (včetně vybraných mimounijních ekonomik) se váha průmyslu mezi roky 2005 a 2019 snížila (výjimkou bylo Polsko). V samotném období hospodářského růstu (2014 až 2019) již zůstala relativní zaměstnanost v průmyslu bez významných změn.

Graf č. 5  Podíl hodnoty vývozu zboží a služeb na produkci v celé ekonomice ve vybraných evropských státech (v %, srovnání let 2005, 2012 a 2018)

Zdroj: Eurostat (národní účty)

Zaměstnanost v průmyslu má výrazně procyklický charakter.

Přispívá k tomu vyšší citlivost na změny zahraniční poptávky po průmyslovém zboží i model zaměstnanosti s výraznější rolí agenturních pracovníků.

Průmysl představuje jeden z klíčových segmentů na tuzemském pracovním trhu. Svědčí o tom i skutečnost, že samotný zpracovatelský průmysl tvoří z hlediska celkové zaměstnanosti[7] s přehledem nejsilnější odvětvovou sekci ekonomiky. Ve všech dílčích odvětvích průmyslu pracovalo v roce 2019 celkem 1 561 tis. fyzických osob. Vzhledem k tomu, že práce na zkrácené úvazky je zde na rozdíl od některých odvětví tržních služeb spíše okrajovou záležitostí[8], výše uvedená četnost se tak od tzv. přepočteného počtu zaměstnanců lišila jen minimálně (1 517 tis.). Takto vyjádřený počet pracovníků v průmyslu byl téměř totožný se stavem z vrcholu konjunktury minulé dekády (v roce 2008). Dynamika zaměstnanosti v průmyslu se ve srovnání s ostatními odvětvími vyznačuje vyšší citlivostí k hospodářskému cyklu. Model zaměstnanosti, v němž hrají stále významnější roli agenturní pracovníci[9] (mnohdy pracující na dobu určitou), tvoření obvykle imigranty či pendlery z hospodářsky méně vyspělých států, vede k tomu, že průmysl dokáže pružněji reagovat na výkyvy zejména zahraniční poptávky. Např. v celé ČR se v letech 2009 až 2010 počet pracovníků meziročně redukoval v průměru o 1,4 %, v samotném odvětví průmyslu ale o 5,3 %. Na druhé straně v obdobích hospodářské expanze bývá průmysl jedním z nejdynamičtějších segmentů ekonomiky. V období 2014 až 2017 činilo průměrné roční tempo růstu zaměstnanosti v průmyslu 1,8 %, v celé ekonomice pak 1,1 %.

Dlouhodobý vývoj počtu sebezaměstnaných v průmyslu přímou vazbu na hospodářský cyklus nevykazoval.

Zaměstnanců v poslední dekádě vcelku plynule přibývalo, počet sebezaměstnaných v průmyslu spíše stagnoval.

Počet pracovníků v průmyslu se v roce 2019 snížil, nejvíce za posledních devět let.

Výše uvedená cykličnost se týká primárně zaměstnanců. U sebezaměstnaných v průmyslu je vazba s hospodářským vývojem výrazně rozostřená. Počet sebezaměstnaných plynule rostl od počátku 90. let až do roku 2003, tedy i v období finanční krize na konci 90. let. Tento vývoj souvisel se všeobecným rozvojem drobného podnikání a nebyl zdaleka omezen pouze na průmysl. V letech 2004 až 2006, která byla celkově ve znamení sílící konjunktury, zde sebezaměstnaných mírně ubývalo (zčásti patrně vlivem přelivu do zaměstnaneckých pozic v průmyslu). V letech 2007 a 2008 již přispívaly ke svižnému více než 2% růstu zaměstnanosti v průmyslu jak drobní podnikatelé, tak zaměstnanci. Následná hluboká recese vedla v roce 2009 k citelné redukci zaměstnaneckých pozic (o 7,1 % meziročně), sebezaměstnaných ubývalo pozvolněji (o 2,2 %). Ti tak dosáhli předkrizové úrovně zaměstnanosti již během roku 2010. U zaměstnanců se tak stalo až v roce 2018, a to navzdory faktu, že počet obsazených pracovních míst v této kategorii po většinu poslední dekády vcelku plynule rostl. Cyklický vývoj průmyslu je patrný v dynamice celkové zaměstnanosti i v posledních pěti letech. Zatímco v celé ekonomice se meziroční růstové tempo počtu pracovníků v období 2015 až 2018 téměř neměnilo (v průměru dosahovalo 1,3 %), v průmyslu růst slábl (z vysokých 3,1 % na 0,8 %). V roce 2019 zde zaměstnanost již mírně klesla (o 0,8 %), a zaznamenala tak nejslabší tempo za posledních devět let. Podíleli se na tom podobnou měrou zaměstnanci (–7,7 tis.) i sebezaměstnaní (–5,2 tis.).

Graf č. 7  Počet zaměstnanců a sebezaměstnaných (v tis., přepočtené osoby) a změna celkové zaměstnanosti v dílčích průmyslových odvětvích v ČR (v %)

Poznámka: Sekce Vodního a odpadového hospodářství zahrnuje dílčí odvětví: Shromažďování, úprava a rozvod vody; Činnosti související s odpadními vodami; Shromažďování, sběr, odstraňování a úprava odpadů; Sanace a jiné činnosti související s odpady.

Zdroj: ČSÚ (národní účty)

Citelné oslabení dynamiky výkonu tuzemského průmyslu patrné od roku 2018, které se postupně promítlo i do zaměstnanosti, nemůže ale zastínit fakt, že toto odvětví bylo v úhrnu za celé období od konce poslední recese (rok 2013) jedním z klíčových generátorů nových pracovních příležitostí v celé ekonomice. Mezi roky 2013 a 2019 se zde počet pracovníků navýšil o 112 tis. (resp. o 8,0 %) a na růstu zaměstnanosti v národním hospodářství se podílel téměř 40 %. Přispěla k tomu především výroba motorových vozidel, kde se v tomto období počet zaměstnaných (včetně agenturních pracovníků) zvýšil skoro o třetinu. Toto odvětví se tak v roce 2019 stalo početně nejsilnějším průmyslovým odvětvím (201 tis.) a těsně předstihlo do té doby vévodící kovodělný průmysl[10]. Takřka o pětinu narostly stavy pracovníků ve výrobě ostatních dopravních prostředků[11], zhruba o šestinu pak v hlavních subdodavatelských odvětvích automobilového průmyslu (elektrotechnika, gumárenství). Více než desetinový nárůst registrovala energetika, odpadové hospodářství a papírenský průmysl.

Průmysl hraje významnou roli na pracovním trhu v drtivé většině regionů ČR. K nejprůmyslovějším z nich patří dlouhodobě Liberecký a Zlínský kraj. V průměru za období 2017 až 2019 představoval průmysl hlavní odvětví pro více než 40 % zaměstnaných obyvatel bydlících v těchto krajích. S těsným odstupem následoval Kraj Vysočina (39 %). V dalších osmi krajích přesahoval jeho podíl 30% hranici. Vzhledem k silné roli spádového krajského města se silnou a pestrou nabídkou pracovních míst ve službách měl průmysl menší význam pro rezidenty v krajích Jihomoravském (28,2 %) a Středočeském (26,6 %) a logicky také v Praze (10,9 %)[12]. Průmysl jako odvětví svého hlavního zaměstnání uvedlo ve VŠPS 36 % zaměstnaných mužů a 23 % žen. Územní rozložení se mezi muži a ženami moc nelišilo, jen u rezidentů Moravskoslezského a Ústeckého kraje se projevila výrazně častější preference průmyslu u mužů[13]. To souviselo se skladbou průmyslu v těchto regionech (s nadprůměrným podílem těžby a dobývání, chemického průmyslu či hutnictví a slévárenství).

V posledních dvaceti letech se váha průmyslu v celkové zaměstnanosti mužů a žen v tuzemsku vyvíjela odlišně. Zatímco ve struktuře zaměstnanosti mužů role průmyslu po roce 2003 již mírně posilovala (tento trend byl krátce přerušen pouze v souvislosti s globální finanční a hospodářskou krizí v roce 2009), u žen se pokles spojený s transformačními procesy z 90. let zastavil až v roce 2005 a po krátkém a mírném posílení v navazujícím období vrcholící konjunktury následoval útlum v letech 2009 a 2010 (hlubší než u mužů). V poslední dekádě pak podíl průmyslu na celkové zaměstnanosti žen pouze stagnoval. Tento vývoj byl patrný i v krajích. Jestliže podíl v průmyslu zaměstnaných mužů se mezi obdobími 2005–2007 a 2017–2019 mírně navýšil téměř ve všech krajích (vyjma Středočeského a Libereckého), u žen došlo zpravidla ke znatelnému poklesu s výjimkou regionů na střední a severní Moravě a také v Praze. V rozdílné dynamice zaměstnanosti podle pohlaví se projevil fakt, že řada oborů lehkého průmyslu, které poskytují uplatnění spíše ženám, ve sledovaném období pracovní místa redukovala (potravinářství, textilní a kožedělný průmysl).

Na rozdíl od výše uvedených vývojových tendencí lze u kvalifikační skladby pracovníků v průmyslu nalézt významné rozdíly, a to v rámci odvětví i pohlaví. V roce 2019 tvořili v dominantní odvětvové sekci – zpracovatelském průmyslu – 31 % všech pracovníků řemeslníci a opraváři, následovaní kategorií obsluha strojů a zařízení (27 %). Osoby obsluhující stroje a zařízení převažovaly mezi pracovníky v odvětví těžby a dobývání (40 %) i vodního a odpadového hospodářství (27 %). Nejvíce se vymykalo odvětví energetiky, v němž měli největší zastoupení techničtí a odborní pracovníci (35 %), pětinu tvořily osoby s vysokou kvalifikací (řídící pracovníci a specialisté) a naopak váha všech manuálních pracovníků (31 %) zde byla ve srovnání s ostatními odvětvími průmyslu pouze poloviční.

Graf č. 9  Zaměstnaní muži a ženy v odvětvových sekcích průmyslu a v celé ekonomice dle tříd klasifikace zaměstnání v ČR v roce 2019

Zdroj: ČSÚ (VŠPS)

Graf č. 10  Zaměstnanci v odvětvových sekcích průmyslu a v celé ekonomice dle věku a nejvyššího stupně dokončeného vzdělání v ČR v roce 2019

Zdroj: MPSV a ČSÚ (Strukturální mzdová statistika)

Dle údajů z podnikových statistik čítala průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnance (po přepočtu na plné úvazky) v průmyslu v roce 2019 nominálně 33 963 korun a meziročně se zvýšila o 5,4 %. To bylo o rovný procentní bod méně než v celém národním hospodářství. Dynamika mezd v průmyslu za tempy v celé ekonomice zaostávala prakticky nepřetržitě po dobu posledních pěti let, výjimkou byl rok 2017, kdy byl růst srovnatelný. Není proto překvapivé, že výše průměrných mezd v průmyslu v roce 2019 klesla pod úroveň celé ekonomiky, což se stalo naposledy v roce 2011. Mzdovou dynamiku v národním hospodářství ale v letech 2017 až 2019 výrazně podporoval svižný růst výdělků v odvětvích s převahou veřejného sektoru[15]. I ve srovnání s částí ekonomiky nezahrnující tato odvětví se ale mzdová úroveň v průmyslu stále nacházela o téměř 2 % výše. Tempo růstu mezd v průmyslu kulminovalo v poslední dekádě v roce 2018 (7,7 %), kdy se ale výkon tohoto odvětví již nacházel za svým konjunkturním vrcholem. Silný mzdový růst se zde udržel zejména kvůli napjaté situaci na pracovním trhu, neboť hlavní bariérou tuzemského průmyslu zůstal navzdory slábnoucí zahraniční poptávce nedostatek pracovníků (deklarovalo ho po celý rok 2018 více než 40 % průmyslových podniků).

Graf č. 11  Vývoj průměrných nominálních hrubých mezd v hlavních průmyslových odvětvích a v celé ekonomice ČR v letech 2010 a 2019 (meziročně v %)

Poznámka: Mzda je vztažena k přepočtenému počtu zaměstnanců (na plné úvazky).

Zdroj: ČSÚ (podniková statistika)

Graf č. 12  Průměrná nominální hrubá měsíční mzda v dílčích průmyslových odvětvích a v celé ekonomice ČR v letech 2005, 2012 a 2019 (v tis. korun) a celkový růst mzdy mezi roky 2012 a 2019 (v %)

Poznámka: Mzda je vztažena k fyzickému počtu zaměstnanců. Za odvětví Opravy a instalace strojů a zařízení nebyly údaje za roky 2005 a 2012 k dispozici.

Zdroj: ČSÚ (podniková statistika)

Graf č. 13  Průměrná nominální hrubá měsíční mzda v krajích ČR v roce 2018 (v tis. korun) a poměr mzdy v průmyslu v kraji k úrovni za průmysl ČR (ČR = 100, srovnání let 2005, 2012 a 2018)

Poznámka: Mzdová úroveň v roce 2018 je vztažena k přepočtenému počtu zaměstnanců (na plné úvazky).

Zdroj: ČSÚ (podniková statistika).

Z podílu zaměstnanců podle pásem hrubých měsíčních mezd zjištěných v šetření v rámci tzv. strukturální mzdové statistiky[21] vyplývá, že celkové mzdové diference byly v průmyslu oproti celé ekonomice mírně nižší. Variační koeficient mezd, vypovídající o souhrnné mzdové rozrůzněnosti, zde v roce 2019 činil 63 %, v úhrnu za celé národní hospodářství 69 %. Relativně menší mzdové rozdíly v průmyslu vyniknou ještě více v porovnání s pouze tržními odvětvími, neboť zaměstnanecké výdělky v rámci odvětví s převahou veřejného sektoru jsou tradičně relativně málo rozrůzněné. Pozice průmyslu souvisí s tím, že zde jsou relativně méně zastoupeny vysoce kvalifikované pozice (např. řídících pracovníků či specialistů) a zároveň váha pozic s nejnižšími kvalifikačními nároky (pomocné práce, resp. místa pro lidi s pouze základním vzděláním) je s ostatními odvětvími srovnatelná.

V roce 2019 pobíralo v průmyslu nominální hrubou měsíční mzdu nižší než 23 tis. korun jen 17,1 % zaměstnanců, v celé ekonomice 23,7 %. Rovněž zastoupení vysokopříjmových pracovníků (nad 60 tis. korun měsíčně) bylo vyšší v celé ekonomice (8,3 %) nežli v rámci samotného průmyslu (7,4 %). Celková mzdová diferenciace v průmyslu se ve srovnatelné řadě mezi lety 2012 a 2019 plynule snižovala, a sice s obdobnou intenzitou jako v celém národním hospodářství. V průmyslu došlo k největšímu posunu v těžbě a dobývání (variační koeficient klesl ze 68 % na 44 %). Nejvyšší rozrůzněnost vykázaly v roce 2019 mzdy v energetice (66 %).

Zaměstnanci v průmyslu zařazení do třídy řídících pracovníků pobírali v roce 2019 hrubou měsíční nominální mzdu v průměrné výši 88,4 tis. korun, což bylo 3,7krát více než u pomocných a nekvalifikovaných pracovníků (rozpětí mezi těmito třídami bylo obdobné jako v celé ekonomice). Rozpětí se ve srovnání s rokem 2018 zvýšilo, neboť výdělky řídících pracovníků v průmyslu meziročně posílily o 14 %, zatímco růstové tempo u nejméně kvalifikovaných pracovníků oslabilo na pětileté minimum (4 %). V nedávném konjunkturním období převládaly na tuzemském trhu práce faktory, které působily proti prohlubování mzdové diferenciace. Relativně nejvíce tak rostly výdělky zaměstnanců s podprůměrnou výší mezd. Mezi roky 2012 a 2019 posílily v celé ekonomice i v průmyslu nejvíce mzdy pracovníků ve službách a prodeji (shodně o 55 %). Z pohledu průmyslu byl ale mnohem důležitější růst ve váhově významných skupinách manuálních pracovníků – ten se ve všech jejich třídách pohyboval mírně nad 40 %. Relativně nejméně si v průmyslu polepšili řídící pracovníci (+33 %), jen o málo lépe na tom byli zaměstnanci v ostatních třídách nemanuálních činností.

Zaměstnanci v průmyslu si z pohledu výše průměrných mezd v rámci svých tříd stáli lépe než v celém národním hospodářství. Např. pomocní a nekvalifikovaní pracovníci si v roce 2019 v průmyslu vydělali o sedminu více než v průměru v celé ekonomice. Jejich relativně výhodné odvětvové postavení se navíc ve srovnání s koncem poslední recese (2013) mírně zlepšilo. Naopak relativní postavení osob působících v průmyslu ve všech třech třídách zaměstnání s nejvyššími kvalifikačními nároky se za stejné období zhoršilo. Např. průměrná měsíční mzda specialistů v průmyslu se mezi roky 2013 a 2019 zvýšila ze 43,0 tis. korun na 57,2 tis., tj. o 33 %, v ostatních tržních odvětvích ekonomiky o 35 %  (na 59,1 tis.) a v odvětvích s převahou veřejného sektoru o 43 % (na 44,9 tis.). Nepatrně si pohoršila i váhově dominantní třída zaměstnanců průmyslu – obsluha strojů a zařízení. I tak stále pobírali tito zaměstnanci v průmyslu v roce 2019 vyšší mzdu (30,9 tis. korun) než v ostatních odvětvích ekonomiky (28,4 tis.).

Průměrné hrubé mzdy a platy po zohlednění příjmových daní placených zaměstnanci a pohybu spotřebitelských cen přímo ukazují na reálnou kupní sílu zaměstnaneckých výdělků. Z pohledu podniků i státu (jako zaměstnavatele) jsou ovšem klíčové celkové náklady práce. Mzdy a platy za vykonanou práci včetně náhrad mezd placených zaměstnavatelem[23] představují tzv. přímé náklady práce. Ty tvoří v úhrnu za všechna odvětví i v samotném průmyslu dlouhodobě méně než tři čtvrtiny všech pracovních nákladů. Mezi nepřímými náklady práce tradičně dominují platby zákonného pojistného, jejichž vývoj je pevně svázán s trendy zaměstnanosti. Podíl těchto plateb na všech nepřímých pracovních nákladech byl v roce 2018 nejnižší v energetice (79 %), naopak více než 95 % dosahoval ve většině odvětví s převahou veřejného sektoru a také v odvětví ostatní činnosti služeb[24]. Zbylá část nákladů připadá zejména na sociální požitky a ostatní sociální náklady, které dohromady de facto tvoří jádro zaměstnaneckých benefitů[25]. Spektrum nepřímých nákladů doplňují personální výdaje (zejména na nábor, školení pracovníků a ošatné), saldo daní (včetně sankcí) souvisejících se zaměstnáváním lidí a dotací na pracovní sílu[26].

Graf č. 16:  Úplné náklady práce na zaměstnance* v hlavních odvětvích průmyslu a v národním hospodářství (úroveň 2008 = 100), implicitní deflátor HDP (2008 = 100) a podíl vybraných druhů nákladů na celkových nákladech práce v průmyslu (v %)

* Jde o počet zaměstnanců přepočtených na plné úvazky.

Zdroj: ČSÚ (podniková statistika, národní účty)

Podíl sociálních požitků a ostatních sociálních nákladů byl v průmyslu dlouhodobě stabilní. To neplatilo jen pro rok 2009, kdy došlo k růstu vlivem vyššího objemu vyplaceného odstupného.

Podíl sociálních požitků a ostatních sociálních nákladů byl nejvyšší v energetice a těžebním průmyslu.

Vývoj celkových pracovních nákladů nezávisí pouze na dynamice průměrných mezd či legislativních změnách ovlivňujících výši povinných odvodů pojistného za zaměstnance. Je ovlivněn i dynamikou zaměstnaneckých benefitů či personálních výdajů. Podíl těchto položek na celkových pracovních nákladech v průmyslu byl však v hodnoceném období překvapivě stabilní. Určitou anomálii představoval rok 2009, kdy posílení váhy sociálních nákladů souviselo s nárůstem vyplaceného odstupného. Paralelně s tím vlivem nižší poptávky podniků po nových pracovnících klesla váha personálních výdajů. V období sílící konjunktury na sklonku poslední dekády podíl personálních nákladů mírně rostl, část nákladů na nábor nových zaměstnanců ale nesly pracovní agentury, jejichž služeb si průmyslové podniky uvykly standardně využívat. V období sílícího nedostatku disponibilní pracovní síly (zejména na tuzemském pracovním trhu) byly průmyslové podniky vedle mzdového růstu nuceny přistoupit i k posílení zaměstnaneckých benefitů. Podíl sociálních požitků a ostatních sociálních nákladů na celkových nákladech práce v průmyslu sice mezi roky 2014 a 2018 stagnoval (na 2,7 %), šlo ale o příznivější vývoj než v celé ekonomice, kde tento podíl mírně klesl (ze 2,4 % na 2,1 %). Váha těchto položek se v rámci průmyslu výrazně lišila. Zatímco ve zpracovatelském průmyslu činila v roce 2018 jen 2,5 %, v těžbě a dobývání, stejně jako v energetice oscilovala kolem 5 % a dosahovala nejvyšších hodnot ze všech odvětví ekonomiky.

Graf č. 17  Produktivita práce*v průmyslu a v národním hospodářství ČR

(reálně, úroveň roku 2015 = 100, meziroční změna v %)

*Hrubá přidaná hodnota vztažená na pracovníka, resp. na počet odpracovaných hodin.

Zdroj: ČSÚ (národní účty)

Graf č. 18  Hodinová produktivita práce v dílčích průmyslových odvětvích ČR v letech 2005, 2013 a 2019 (nominální úroveň národního hospodářství v daném roce = 100)

Zdroj: ČSÚ (národní účty)

V energetice převyšovala hodinová produktivita práce úroveň celé ekonomiky v roce 2019 téměř čtyřnásobně, v automobilovém průmyslu o polovinu.

Nejnižší produktivita zůstává i přes mírné zlepšení v oděvním, kožedělném, dřevozpracujícím a nábytkářském průmyslu.

Dosažená nominální úroveň produktivity práce se mezi průmyslovými odvětvími dlouhodobě výrazně liší. Roli zde hraje samotný charakter výrobního procesu, jeho náročnost na různé druhy vstupů (mezispotřebu), stupeň i dynamika technologického rozvoje podpořená dlouhodobým růstem investic, který může vést např. k vyšší automatizaci či robotizaci produkce. Hodinová produktivita práce dosahovala v roce 2019 nejvyšší hodnoty v energetice, kde převyšovala úroveň celé ekonomiky téměř čtyřnásobně. O více než 60 % nad touto hladinou se nacházely i výroba počítačů, elektronických a optických přístrojů, výroba nápojů a též farmaceutický, chemický a petrochemický průmysl. V klíčovém zpracovatelském oboru – výrobě motorových vozidel – převyšovala produktivita práce národohospodářskou úroveň o polovinu, což platilo i v dlouhodobějším pohledu (např. i v roce 2005). Naopak k výraznější změně došlo v těžebním průmyslu, kde vlivem silného poklesu výkonu (HPH) docházelo v poslední dekádě k postupnému zhoršování relativní pozice odvětví. Zatímco ještě v roce 2011 zde produktivita práce převýšila úroveň celé ekonomiky o 99 %, v roce 2019 pouze o 29 %. Ještě výraznější relativní propad postihl hutní průmysl, kde již došlo k poklesu pod národohospodářskou úroveň, a to v roce 2009. K odvětvím s dlouhodobě výrazně podprůměrnou produktivitou práce patří dřevozpracující, nábytkářský, kožedělný a zejména oděvní průmysl. Přestože se jejich relativní postavení ve srovnání s rokem 2013 mírně zlepšilo, za národohospodářskou úrovní produktivity tyto obory stále o více než 40 % zaostávaly.

Graf č. 19  Průměrná hrubá hodinová mzda* zaměstnanců v průmyslu dle pohlaví v roce 2018 a srovnání celkové mzdy v průmyslu v letech 2006, 2010 a 2014 ve vybraných evropských státech (ve standardu kupní síly – PPS)

* Zahrnuje podniky s 10 a více zaměstnanci.

Poznámka: Za Řecko nebyly údaje za rok 2018 dostupné. Za některé další státy nebyly rovněž dostupné starší údaje (zejména z roku 2006). Státy jsou seřazeny dle výše celkové hodinové mzdy (za obě pohlaví) v roce 2018 (zvlášť členské státy EU a zvlášť ostatní vybrané státy).                                                                                                                           Zdroj: Eurostat

Hodinová mzda zaměstnance v průmyslu dosahovala v roce 2018 v ČR 9,77 jednotek PPS, což ji řadilo na 17. místo mezi státy EU[27]. Nejvyšší koupěschopností výdělků disponovali průmysloví zaměstnanci v Dánsku (23,9), což je zčásti dáno i vyšší specializací tamějšího průmyslu na high-tech obory[28]. Následovalo silně průmyslové Německo (21,7) a Belgie (18,8). Na opačné straně spektra figurovalo Bulharsko (5,8)[29]. Mezi zeměmi s podprůměrnou výší výdělků byly dle očekávání zastoupeny téměř výhradně novější členské státy Unie. Výjimkou bylo Portugalsko, v němž hodinové mzdy v poslední dekádě pouze stagnovaly. Z novějších členů EU měly mzdy v průmyslu výrazněji vyšší než ČR jen Malta (13,5) a Slovinsko (10,9). Polsko a Kypr se blížily tuzemské úrovni a silně průmyslové Slovensko a Maďarsko se nacházely desetinu pod ní.

Pořadí států EU dle výše celkové hodinové mzdy v průmyslu se mezi roky 2006 a 2018 příliš nezměnilo. Mezi staršími členskými státy byly rozdíly v tempech celkového růstu relativně malé (Lucembursko +6 %, Dánsko +35 %). U členů ze střední a východní Evropy probíhala reálná mzdová konvergence k EU. V Rumunsku činil růst 182 %, v Bulharsku 138 %. Vysoká dynamika zde odrážela i nízkou srovnávací základnu roku 2006, kdy tyto státy ještě nebyly členy EU. Z visegrádských zemí posílily nejvíce mzdy v Polsku (+62 %), nejméně v ČR (+47 %). V roce 2018 činila mzdová koupěschopnost zaměstnanců průmyslu v Česku 45 % úrovně německých mezd v průmyslu, v roce 2006 to bylo 39 %. K nejslabší konvergenci k německým mzdám došlo mezi novějšími členy Unie ve Slovinsku (ze 47 % na 50 %). Naproti tomu posun v Rumunsku byl silný (ze 17 % na 38 %). Ve vztahu k průmyslu v celé EU27 činila v roce 2018 koupěschopnost tuzemských hodinových mezd 64 %.

Přestože rozdíly v celkových nákladech práce mezi státy odrážejí zejména mzdové výdaje podniků, role ostatních nákladů není zdaleka zanedbatelná. Ty v sedmnácti zemích EU tvořily v roce 2019 více než pětinu všech pracovních nákladů, z toho v Itálii či ve Švédsku více než 30 %. Do skupiny zemí s významnější rolí vedlejších nákladů práce dlouhodobě patří i Česko či Slovensko (shodně 27 %). Naproti tomu méně než desetinovou váhu měly jen v některých malých ekonomikách (Malta, Litva). Role vedlejších nákladů práce souvisí především s nastavením daňového a pojistného systému v jednotlivých státech. Součástí veřejných rozpočtů je nejen většina sociálních příspěvků, ale také daně, které odvádějí zaměstnanci ze svých hrubých výdělků. Relativně nižší váha sociálních příspěvků v rámci všech pracovních nákladů může být v některých státech kompenzována vyšším zdaněním mezd.

Mezi roky 2016 a 2019 došlo v rámci EU k nejvyššímu růstu úplných průměrných hodinových nákladů práce v průmyslu v Bulharsku (36 %), Rumunsku (35 %) a také v Česku (31 %), kde ke svižnému růstu zčásti přispělo i posílení koruny vůči euru. V delším období 2006 až 2018 vzrostly pracovní náklady nejvíce v Bulharsku (o 128 %), na Slovensku (82 %) a v Lotyšsku (78 %). V Česku činil růst 51 %, v Polsku a Maďarsku shodně 40 %. K poklesu došlo jen v Řecku (o 3 %) a na Kypru (o 1 %). Poměr mezi státy Unie s nejvyššími a nejnižšími hodinovými náklady práce v průmyslu dlouhodobě plynule klesal (z 15,0 v roce 2008 na 8,3 v roce 2019).

Graf č. 21  Produktivita práce v průmyslu ve vybraných evropských státech

(hrubá přidaná hodnota na zaměstnanou osobu, ve standardu kupní síly – PPS)

Zdroj: Eurostat