Na medicíně se prostě musíte učit víc

Když se kvůli koronaviru zavřely v březnu vysoké školy, mohla si mladá medička dopřávat dlouhé snídaně a volno. Po pár dnech ale nabídla svou pomoc v nemocnici a dvouapůlměsíční praxe ji utvrdila v tom, že si své povolání zvolila dobře.

Lékařkou se chtěla stát už ve školce. „Nejdřív mě lákalo být servírkou, až pak doktorkou. Měla jsem hodně ráda svou dětskou lékařku, obdivovala jsem, že si pamatuje všechny ty nemoci, a taky jsem se kvůli ní snažila nebrečet třeba u odběrů,“ vzpomíná Natálie a dodává, že si doma na hraní udělala i ordinaci a lékárnu včetně zdravotních karet.

Přestože se jí touha studovat medicínu držela celé dospívání, nakonec trochu podcenila přípravu na přijímací zkoušky a na všeobecné lékařství se dostala až napodruhé. Mezitím začala studovat chemii a rok a půl pak souběžně chodila na Masarykovu univerzitu a na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. „Chemii jsem nakonec s velkou lítostí vzdala, nedařilo se mi skloubit rozvrhy a dvojí zkouškové a další povinnosti byly hodně náročné,“ podotýká Natálie s tím, že ji na medicíně asi nejvíc překvapilo, jak moc času musí člověk věnovat studiu.

Na zkoušku se učíte i měsíc

„Určitě nestačí přečíst si látku dvakrát a chystat se na zkoušku třeba jen deset dní. Nad některými věcmi musíte sedět dennodenně klidně měsíc. V prvním ročníku jsem si to nepřipouštěla a říkala si, že spoustu věcí přece můžu odvodit nebo na ně přijdu u zkoušky, což se mi vymstilo u anatomie. Tam jsem zjistila, že na to prostě musím sednout a naučit se to,“ líčí medička.

Taktiku, jak dostat velký objem znalostí do hlavy, si vylepšuje každý semestr. V prvé řadě se snaží od starších kolegů zjistit, jak dlouho se připravovali oni a z jakých podkladů, jak zkouška probíhá a jestli učitele zajímají spíš detailní znalosti nebo obecný přehled. Pro přípravu na nejtěžší zkoušky si rezervuje tři týdny až měsíc a snaží se všechny podklady projít třikrát.

„Při prvním čtení si všechno jen zvýrazňuju a při těch dalších už se tomu snažím porozumět a dávat si to do souvislostí. Stranou si ještě vypisuju věci, které mi dělají potíže, abych si je mohla před zkouškou projít,“ popisuje svou aktuální strategii Natálie.

Na většině cvičení se na lékařské fakultě vyžaduje stoprocentní účast a často také příprava a čekají je i průběžné testy. Studenti se tak učí vlastně pořád, a i když se to může zdát během semestru náročné a možná únavné, nakonec to prý člověk ocení.

Učení ale není všechno, a tak Natálie zdůrazňuje, že by si studenti měli udržet své koníčky, kamarády a hledat si i nové přátele. „V prváku jsem to moc nestíhala, protože jsem každý pátek jezdila do Prahy do laboratoří kvůli druhé škole. Nepoznala jsem tak v Brně moc lidí a neměla jsem tu ani rodinu a kamarády, nechodila moc ven a ochudila se tak o řadu zážitků. O to víc si to teď vynahrazuju.“

Podle Natálie je také důležité neuzavírat se jen v bublině studentů všeobecného lékařství či lékařské fakulty a zůstat v kontaktu i se světem mimo medicínu. „Snažím se to všechno skloubit a čas, který o zkouškovém věnuju učení, pak zase vrátit rodině a kamarádům.“

Na ty měla letos na jaře času mnohem víc, než čekala. Světová pandemie nemoci COVID-19 totiž uzavřela i vysoké školy, a tak se i se spolužáky ocitla uprostřed semestru najednou bez povinností. „Dělali jsme si zpočátku legraci, že my budeme ve škole pořád, a protože nás čekala praxe na infekčním oddělení, byli jsme docela zvědaví, jak to bude vypadat. Když nám pak řekli, že se univerzita zavírá, zaskočilo nás to a byl to hodně zvláštní pocit,“ vzpomíná Natálie na začátek března, kdy si užila asi týden volna.

Dlouho ji to ale nebavilo, a tak napsala do menší nemocnice e-mail s nabídkou pomoci a v polovině března nastoupila na neplánovanou praxi. „Rozšiřovali provozní dobu infekční ambulance a potřebovali další lidi hlavně na noční směny. Když mi ale řekli, že budu mít sama na starosti celou ambulanci, docela mě to zaskočilo. Asi jeden den jsem se zaučovala se sestrou a pak jsem měla svou první směnu. Nebyl tam naštěstí velký provoz, a tak jsem vyřizovala hlavně telefonické dotazy lidí a příjmy pacientů,“ popisuje své zážitky medička.

Dvanáctky a noční vyčerpávají

Díky této pomoci si poprvé vyzkoušela, co to znamená dvanáctihodinová směna nebo práce v noci a jak je takový režim po pár týdnech vyčerpávající. Na jedné z prvních nočních směn ale byla ještě docela svěží a krátila si čas tak, že sepsala své zážitky z nemocnice na Facebook. Všimli si toho i na fakultě a nakonec vznikl miniseriál MUNIMEDik, který s humorem popisuje, jak to vypadá, když je student čtvrtého ročníku všeobecného lékařství vhozený přímo do nemocniční reality. „Všichni vědí, že toho vlastně moc neumíme, ale všichni čekají, že to umět budeme,“ shrnuje zážitky s úsměvem.

Studenti medicíny se totiž první tři roky věnují především teorii a mají jen ošetřovatelskou praxi a praxi u praktického lékaře. Od čtvrtého ročníku jim začínají praxe na odděleních nemocnic, ale vzhledem k počtu studentů se všichni nedostanou ke všem výkonům nebo jen ve velmi omezeném množství, a tak ještě nemají moc praktických zkušeností.

„Takže když se mě třeba sestřička zeptala, jestli umím míchat infuze a já řekla, že ne, dost ji to zaskočilo.“ Natálie ale ocenila, že jí v nemocnici vždy danou věc vysvětlili a nechali ji to udělat samostatně. Díky této důvěře se pak uměla dobře poučit z vlastních chyb, třeba když vyplnila špatně žádanku nebo si zapomněla něco přichystat k odběrům.

„Při tom si opravdu uvědomíte, tu zodpovědnost, kterou mají zdravotní sestry a lékaři vůči pacientům. Na tom, co udělají, závisí jejich zdraví či život a člověk to musí mít pořád na paměti.“