Víkendář: Přijde restrukturalizace dluhů. Můžeme si vybrat mezi chaosem a řádem

Bolestivých připomínek toho, co se stane, když země není schopna splácet své dluhy, máme hodně. Počínaje ztracenou dekádou latinskoamerických ekonomik osmdesátých let a konče třeba řeckou krizí. Na stránkách VoxEU to připomínají Joseph Stiglitz a Hamid Rashid a podle jejich názoru se v dluhové krizi nacházíme i nyní. A to v krizi, která by mohla znamenat nezaměstnanost pro miliony lidí a vést k nestabilitě po celém světě. Jaké řešení ekonomové navrhují?

Ekonomická aktivita je nyní v dlouhé řadě zemí utlumená, fiskální příjmy prudce klesají a „řada zemí bude donucena k defaultu“. Jiné se mu budou snažit vyhnout omezením výdajů na zdravotní péči či sociální podporu. Další se budou zadlužovat stále více, což jim ulehčí politika centrálních bank a zvýšená nabídka likvidity. Nicméně v některých případech půjde jen o oddalování nevyhnutelného.

Noční můra se ale odvrátit dá, pokud budeme jednat rychle. Podle Stiglitze je lehké pochopit, kde leží základ současné krize. Kvantitativní uvolňování vedlo k prudkému růstu dluhů v zemích s nižšími příjmy. Vládní dluhy jsou přitom podle ekonoma rizikovější než dluhy mezinárodních institucí, protože věřitelé je mohou začít velmi rychle prodávat a vyvolat oslabení měnového kurzu s následnými rozsáhlými problémy v celé ekonomice.

Stiglitz podle svých slov již v roce 2013 varoval, že „krátkozraké finanční trhy dohromady s krátkozrakými vládami kladou základy další dluhové krize“. Nyní je podle něj zřejmé, že k tomu skutečně došlo, protože řada zemí již není schopna splácet své závazky a Organizace spojených národů volá po restrukturalizaci dluhů nejchudších států. Tyto návrhy se ale nesetkávají s porozuměním na straně privátních věřitelů. Přitom pokud by dluhy odpouštěly jen mezinárodní instituce, z restrukturalizace by nakonec těžili právě tito věřitelé.

Jediným řešením je postup, který bude zahrnovat i privátní věřitele, kteří ovšem nebudou ochotni ke spolupráci bez „rozhodných kroků zemí, ve kterých jsou dluhové smlouvy podepisovány“. I kdyby se to však podařilo, splátky dluhů by byly pozastaveny od všech stran a získal by se časový prostor, nevyřešilo by to systematický problém nadměrného zadlužení. Podle Stiglitze je skutečným řešením restrukturalizace, o které ale platí, že nesmí být polovičatá a opožděná. „Neadekvátní restrukturalizaci následuje další restrukturalizace a to přináší enormní utrpení pro ty, kdo žijí v zadlužené zemi. V dlouhém období tratí dokonce i věřitelé,“ tvrdí ekonom. A dodává, že naštěstí existuje alternativa, která nicméně není často využívána. Tou jsou odkupy vládních obligací.

Odkupy dluhopisů by se podle Stiglitze prováděly za výrazně nižší ceny obligací a snížily by jednak samotnou dluhovou zátěž dané země a zároveň riziko spojené s chováním soukromých věřitelů. Program odkupů podporovaný například Mezinárodním měnovým fondem by pak mohl sloužit i pro prosazení některých cílů, jako jsou například investice do systému zdravotní péče. Prostředky, které by daná země ušetřila na splátkách obligací, by totiž v rámci programu musela vynaložit právě na zdravotní péči.

Stiglitz míní, že MMF zdroje na program má a k tomu by mohl využít „dodatečné fondy od konsorcia zemí a multilaterálních institucí“. V dlouhém období bychom ale měli směřovat k vytvoření jednotných restrukturalizačních mechanismů, které by měly být „modelovány podle americké legislativy týkající se bankrotů“.

Obvyklou námitkou proti programům navrhovaným Stiglitzem je, že by podkopávaly fungování mezinárodních kapitálových trhů. Jenže zkušenosti jsou podle něj jiné, protože „z kamene nelze vyždímat vodu“. Jinak řečeno, restrukturalizace proběhnou tak jako tak a je jen otázkou, zda budou chaotické, nebo budou mít řád. Takže to, co Stiglitz navrhuje, by kapitálovým trhům prospělo, protože by bylo dosaženo maximální možné stability. Ještě důležitější ale je, že program by prospěl běžným lidem, protože pandemie sebou přináší „urgentní potřebu restrukturalizace dluhů“. Nástroje tedy podle ekonoma jsou, jde jen o to, zda bude politická vůle.

Zdroj: VoxEU