Velké inflační zmatení

Jamie Merchant má docela trefnou poznámku k Moderní monetární teorii: Jak její zastánci, tak odpůrci ji podle něj vnímají jako teorii peněz, teorii monetární (jak název napovídá). A neustále se dohadují, kdo z nich má pravdu. Jenže fakticky jde o „teorii státu“. Dnes trochu více o inflaci, či spíše inflačním zmatení.

Začal jsem poznámkou o MMT, protože úvahy o ní jsou stále relevantnější. Zastánci MMT v principu tvrdí, že stát může své deficity pokrývat tiskem peněz, jediným limitem je mu inflace. Dokud tedy nehrozí vysoká inflace, může vláda tímto způsobem financovat dlouhou řadu projektů a programů. A inflace samotná je pak dána zejména tím, jak firmy a zaměstnanci soupeří větší podíl na příjmech. Jde o takový mix řady teorií, v některých oblastech docela středněproudých, někdy zase neobvyklých s tím, že středobodem všeho je právě inflace. A poslední dobou se hodně diskutuje o tom, že MMT již byla fakticky uvedena do praxe tím, jak mohutně se nyní v některých zemích monetárně a fiskálně stimuluje.

Můj pohled na další vývoj inflace jsem tu prezentoval již před časem. Že jde o téma pro veřejnost stále zajímavější, ukazuje třeba následující graf s počtem vyhledávání tohoto hesla:

inflace zmatení monetární" src="/Fotobank/80bb87c2-7fb4-4ceb-86ae-e61a256a8620?width=500&height=559&action=Resize&position=Center" />

Na téma budoucí inflace se můžeme dívat i tak, že půjde o výsledek toho, (i) jak budou nastaveny inflační cíle a (ii) jak se centrálním bankám bude dařit je dosáhnout. V posledních letech toho často schopny nebyly, ale z druhé strany – nebyly schopny inflaci zvednout na cíl. Hodně se v této souvislosti hovoří o tom, že "centrálním bankám došly náboje“ a podobně. Já se na tuto věc dívám trochu méně černobíle – z čistě technického hlediska monetární náboje nemohou dojít nikdy. Jde jen o to, co je společensky a politicky průchodné, a také o to, co je, řekněme, uřiditelné. I v této souvislosti jsem zmiňoval MMT, protože proti ní stojí možná zejména neurčitý pocit, že s tímto přístupem by se věci mohly lehce vymknout kontrole. A to nejen na úrovni inflace – viz ona zmínka o tom, že než o pouhou teorii monetární jde spíše o teorii státu.

Těžko se strefuje do cíle. A ani pořádně nevíme, kam jej nastavit

Jak je to s oněmi inflačními cíly? V principu mohou zůstat tam, kde jsou. Mohou být sníženy, či naopak zvýšeny. Ti, kteří se kloní k poslední možnosti, většinou argumentují tím, že takový krok by zvýšil prostor pro snížení sazeb v době, kdy by bylo třeba ekonomiku stimulovat: Pokud by inflace nebyla na 2 %, ale třeba na 4 %, výše by byly i nominální sazby na vrcholu cyklu, a tudíž by existoval větší prostor pro jejich pokles (na spodku omezený cca nulou).

Mohli bychom pak také tvrdit, že tento posun inflačního cíle by tak eliminoval „nepříjemnosti“ spojené s kvantitativním uvolňování, s negativními sazbami, a podobně. Přijdeme ale i na protiargumenty a systematicky se tématu věnuje „Raising the Inflation Target: How Much Extra Room Does It Really Give?“ z července letošního roku. Její autoři tvrdí, že monetární přínosy zvýšení inflačního cíle ze 2 % na 4 % by nedosahovaly ekvivalentu dalších 2 procentních bodů, ale jen asi 0,5 – 1,6 procentního bodu. Příčinou je, že v prostředí vyšší inflace dochází k častějšímu pohybu cen a monetární politika tak ztrácí svou „potenci“. Pokud by měl být prostor pro monetární politiku zvýšen o ekvivalent oněch 2 procentních bodů, musel by inflační cíl vzrůst až na 5 %.

V dubnu letošního roku zase spatřila světlo světa „Does Low Inflation Pose a Risk to Economic Growth and Central Banks Reputation?“ v níž Marek Dabrowski také poukazuje na to, že ve vyspělých zemích se inflace již nějaký čas pohybuje pod historickým standardem a pod cíli. Podle jeho názoru ale nehrozí deflace a podstřelování inflačního cíle ani nepoškozuje kredibilitu centrálních bank. Ty by se tak neměly snažit o zvednutí inflace zpět k 2 %, ale naopak by jej měly snížit a vysvětlit tento krok veřejnosti. Důvěryhodnost centrálních bank je pak podle ekonoma ohrožena spíše populistickými tlaky a také tím, že dostávají další a další mandáty nad rámec cenové stability.

Tvrzení a závěry této studie tedy stojí mimo jiné na zpochybnění tradičních argumentů pro cca 2% inflační cíl. Mezi ně patří třeba názor, že je vhodné udržovat v ekonomice určitou inflaci kvůli rigiditě mezd a cen (směrem dolů). Inflace tak umožňuje dosáhnout reálnou flexibilitu – reálný pokles některých cen a mezd i v prostředí této rigidity. Ekonom na to ale namítá, že současné trhy a ekonomiky jsou vysoce konkurenční. A zrovna tak podle něj neplatí, že v prostředí nízké inflace roste riziko pádu do deflace.

Se vší tou teorií a daty...

V principu by to mělo být jednoduché: Na základě teorie a praxe nastavit pro ekonomiku nejvhodnější inflační cíl. A na základě teorie a praxe jej dosahovat. Realita vypadá jinak, sporů a zmatení je přes všechny teorie a data (a vyhledávání na Googlu – viz výše) asi více než shody a jasnosti. A můžeme tak uvažovat o tom, že monetární (a potažmo všechny ekonomické) teorie nejsou vlastně o tom, o čem se zdají být (jako MMT není o věcech monetárních – viz úvod). Již jsem to tu nějaký čas nezmiňoval, tak si dnes dovolím připomenout: Jak říkal Einstein, vážné problémy nelze vyřešit na té úrovni, na které vznikly. A možná to můžeme trochu doladit: Ne na té úrovni, na které se zdá, že vznikly.