Svět je příliš komplexní na to, aby byl centrálně plánován

Představte si, že máte kouzelnou moc a můžete lusknutím prstu nechat zmizet cokoliv, co nemáte rádi. Co byste nechali zmizet? Co vás štve natolik, že byste to bez váhání smazali ze světa? Otázkou spíše ale je, jaké si myslíte, že by to mělo důsledky? Dovedli byste je všechny domyslet?

Představte si, že nemáte rádi komáry, jelikož vás neustále štípou a obtěžují celou noc. Sice byste mohli lusknutím prstu vyřešit hladomor, chudobu, války a násilí, ale z nějakého důvodu si vyberete, že vaši kouzelnou moc využijete na komáry. A tak lusknete prstem a oni zmizí.

Co by se pak stalo? Toť otázka. Možná by vznikla série takových událostí, které by vedly k vyhynutí lidstva a zničení planety. A možná ne.

Pravděpodobně by to nějakým zásadním způsobem ovlivnilo ekosystém. Možná by to nejspíše mělo i ekonomický vliv, bereme-li v potaz, že existuje byznys zaměřený na řešení problémů s komáry, vyrábějící různé druhy sítí a takových těch přístrojů do zásuvek. A tak by řada lidí přišla o práci.

Možná také existuje člověk, který je nějakým zvláštním akademickým způsobem komáry fascinován. Možná je to dokonce člověk, který komáry dopodrobna studuje, vydává o nich odborné publikace, nahlíží na ně z pohledu evoluční biologie a tak dále. A kromě toho, že tento člověk lusknutím vašeho prstu ztratí kariéru, která ho baví a naplňuje, možná mu to ublíží i jako člověku, protože z nějakého důvodu považoval komáry za součást svého života.

Kdo ví, možná by to mělo další hromadu nečekaných negativních důsledků, které zkrátka nejsou zřejmé a téměř nikdo by je neuměl předvídat.

Jak jste tohle všechno ale mohli vědět, když jste luskali prstem? Samozřejmě, že nemohli.

Naštěstí nežijeme ve světě, kde lidé mohou kouzlit a není možné něco nechat zmizet lusknutím prstu. Oproti tomu žijeme ve světě, kde hlavní prim hraje centrální plánování.

Ekonomika přirozeně reaguje na chování spotřebitelů, tedy nás lidí, a formuje se dle toho, co lidé poptávají a nabízejí. Avšak někdy se na trhu mohou dít zvláštní věci. Například trh s nějakým druhem komodit ovládne jen jedna jediná firma. Nebo 90 % veškeré plochy zabere řepka olejná. Nebo nějaký typ zboží je až absurdně předražený a nedostupný.

Proč se takové věci dějí? Mnoho lidí to označí za tržní selhání a volají po regulacích. Ovšem není náhodou, že když začnete pátrat po příčinách těchto podivných jevů, vždy zjistíte, že A je důsledkem B a B je důsledkem C a jak jdete dál a dál, vždy skončíte právě u nějakého státního zásahu. A pak objevíte, že přemíra řepky nebo podivné ceny na trhu s nemovitostmi jsou důsledkem nějakých regulací či dotací.

Tohle propojení není zřejmé, protože je to dlouhá klikatá cesta od jevu A k jevu B a C, podobně jako je dlouhá cesta od vymření komárů až k lidem, kteří by v důsledku toho přišli o práci, až k vědci, který ztratí smysl života.

A tu je problém. Když politik centrálně plánuje podobu zákonů nebo ministerstva centrálně rozhodují o podobě školství, zdravotnictví, zemědělství, průmyslu a tak dále, znají všechny důsledky, které mohou jejich plány mít?

Nebo ještě lépe – když se Evropská unie rozhodne centrálně zavést nějakou regulaci, která bude platit ve všech členských zemích a pro milióny lidí napříč Evropou, mohou vědět, jaké důsledky to může mít? Co všechno se stane ne jen na trhu, ale i v každodenních životech celé řady lidí? Popravdě, nejspíše ne. A ani když najmete experta na danou problematiku, tak ani ten nemůže znát všechny situace, které mohou nastat.

A pak se nabízí otázka – měli by mít takovou moc? Chtěli byste, aby po světě chodili lidi, kteří mohou lusknutím prstu nechat zmizet cokoliv, co nemají rádi? Samozřejmě, že ne. A ze stejného důvodu bychom měli odmítnout koncept založený na tom, že někteří lidé mají moc něco zakázat, přikázat, zregulovat nebo začít dotovat.

Svět je příliš komplexní na to, aby mohl být centrálně plánován.

Matthias Lukl