Kaniok: Evropskou unii čeká po koronaviru přehodnocení témat

Odborník na evropskou integraci Petr Kaniok z Fakulty sociálních studií MU očekává debatu o podobě eurozóny, budoucnosti jižních států a prioritních tématech.

Když se začaly v březnu zavírat hranice, dělal si to každý z evropských států po svém, jako by do toho Evropská unie neměla co mluvit a členství v ní tu chvíli neexistovalo. Pro někoho je to jasným dokladem selhání spolku. Podle odborníka na evropskou integraci Petra Kanioka to ale není pravda, unie na rozhodnutí v tomto ohledu nemá kompetence. Jako následek pandemie ji ale čeká velké přehodnocení témat a také diskuse o tom, jestli by neměla mít kompetence nové.

„Reakce napříč státy a Evropou byly hodně instinktivní, nikdo nevěděl, proti čemu stojíme. Všechny se přitom vztahovaly k politickému systému, s nímž cítíme největší spřízněnost, což jsou stále národní státy. Žádné evropanství ve své podstatě neexistuje,“ vysvětluje Petr Kaniok, který působí na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií.

Přesto se ve veřejném prostoru objevuje rámování, že celá situace je selháním Evropské unie. Vidíte někde selhání?
Nevidím. V rámci možností, které orgány unie mají, k žádnému selhání nedošlo, naopak se snažily vést dialog a moderovat například debatu o pohybu zboží. Projevilo se, že národní média o situaci přirozeně referují z národního hlediska. Nemáme žádná celoevropská média, která by dokázala nabídnout i širší perspektivu, přitom je to důležité. V situaci, kdy Macron „má“ Le Figaro, Merkelová „má“ Frankfurter Allgemeine Zeitung a Andrej Babiš doslova vlastní celou Mafru, tak disponují proti von der Leyenové zásadní výhodou. Můžou svým jazykem přímo adresovat sdělení k publiku, což Evropská komise nemá kudy.

Unii tedy chybí vlastní komunikační kanál?
To je jedna věc a další je, že po loňských volbách se do jejího čela dostali politici, kteří nepatří k úplně nejvýraznějším. Všechno jsou to mistři kompromisu, sami jsou totiž výsledkem kompromisu. Brusel dnes dojíždí na to, že nemá politiky, kteří by měli jiskru, charisma a dokázali šířit myšlenku evropanství a kooperace. Kdyby to tak bylo, dokázali by komunikovat věrohodnějším způsobem. Ale je to chyba jednotlivých států, to ony tyto figury instalovaly.

Znamená to, že takové osobnosti pro evropské úkoly aktuálně ani nejsou, nebo se jen nehrnou do evropských pozic?
Z pohledu politiků je stále atraktivnější národní rovina. Vzpomeňte si ale na loňské evropské volby a výběr kandidáta na předsedu Evropské komise. Evropští lidovci, nejsilnější stranická skupina v unii, zvažovali bývalého finského předsedu vlády Alexandera Stubba, což by byl věrohodný politik – je finský Švéd, mluví asi šesti jazyky, je opravdu charismatický, má tah na branku a i potřebné zkušenosti. Lidovci si ale nakonec vybrali Manfreda Webera, který nebyl přijatelný pro zbývající politické proudy.

Takže i když lidovci vyhráli volby a měli nárok na nominaci předsedy, museli Webera stáhnout a nabídnout místo něj Ursulu von der Leyenovou, což bylo jméno, které vytáhli, jako když se losují čísla. Politici, kteří by se mohli stát věrohodnými mluvčími evropské myšlenky, po Evropě jsou, ovšem mám někdy dojem, že státy je někdy nechtějí instalovat, protože by je tyhle zářící figury mohly zastínit. A tak se na evropskou úroveň dostávají lidé, kteří vypadají jako bankovní úředníci, ale ti samí politici, kteří je tam zvolili, je kritizují, že toho dělají málo.

S osobností Ursuly von der Leyenové jste evidentně nespokojený. Kde vnímáte její největší chybu?
Nemá charisma, ani schopnosti a hlavně nemá žádnou vizi, co s Evropou dál.

Von der Leyenová ale neodpovídá za všechno. Do jaké míry má podle vás na současnou pozici unie vliv chorvatské předsednictví Radě EU?
Chorvati se ocitli ve stejně složité situaci jako všichni ostatní. Kdyby teď ale stál v čele větší a zkušenější stát s reputací lídra, byla by asi akceschopnost Rady EU větší. Úkolem státu, který vede radu, je aktivně formulovat politické návrhy, což se těžko chce po zemi, která má omezený potenciál, administrativní kapacitu a zkušenosti. Německé předsednictví, které bude následovat od července, bude určitě mnohem aktivnější.

Takže bude zase všechno řešit Angela Merkelová?
Lepšího lídra v Evropě pořád nemáme. Když se podíváte okolo, tak máme velkohubého Macrona, u kterého skutek utek, chaota Borise Johnsona, který už do unie ani nepatří, a o lídrech v našem regionu bych raději ani nemluvil. Merkelová z toho stále vychází nejlépe, což je dobrá i smutná zpráva zároveň. Je už opravdu opotřebovaná a zažila už generace lídrů, to moc dobrý report o národních politicích není. Pořád nemáme nikoho, kdo by se jí rovnal.

Dobré ale je, že Merkelová všechny politiky zná a orientuje se i v zákulisí institucí. Od ní a německé administrativy se dají čekat návrhy, které budou dobře rozmyšlené a budou mít koncepci. Navíc jak se blíží ke konci své politické kariéry, nebude se bát přemýšlet s výhledem do budoucna. Nepůjde jí o hlasy a bude po sebe chtít nechat nějaký odkaz.

Německé předsednictví mělo dopředu stanovené priority. V programu se objevoval posun k zelenější ekonomice či migrační otázka. Jak moc to teď bude muset jít stranou?
Pokud chce být Evropa zelenější a chce řešit migraci, tak na to musí mít peníze, takže Německo bude muset řešit hlavně ekonomiku eurozóny. Dá se čekat, že hlavně státy jižního křídla se budou zásadně blížit ekonomické recesi, takže se ocitnou na pokraji vypadnutí z měnové unie. Ovšem nemyslím si, že by se Německo úplně vzdalo svých cílů, spíš to všechno bude mít jiné rámování. Němci jsou možná idealisté, kteří věří v Evropu, ale zároveň jsou velmi racionální a ví, že těžko můžeme dávat miliardy na Green New Deal, když nebude eurozóna v ekonomickém klidu.

Z Itálie a Španělska už přichází první výzkumy, které ukazují, že důsledkem krize zdravotnického systému a počtu obětí koronaviru je zvyšující se euroskepticismus a otázky po smyslu členství v unii. Za stávajícího rozdělení sil unie stav zdravotnického systému ovlivnit nemohla, ale může se to do budoucna měnit?
Může a myslím, že je to směr, kterým by se evropské přemýšlení mělo ubírat – zamyslet se nad tím, jaké jsou dnešní reálné výzvy a hrozby pro společnost. Pandemie je jedna z takových věcí, brzy může přijít další. Máme ale i další výzvy, o kterých se zatím nemluví. Měnit kompetence by se mohly i v oblasti kybernetické bezpečnosti, digitalizace nebo ekologie. Unie se zatím angažuje jen v klasických politikách, jako je zemědělství nebo obchod. Jednotlivé státy a Brusel by si měly říct, jakou agendu jsou schopny dělat suverénně a jakou by bylo efektivnější předat do centrální správy.

O IT bezpečnosti se v Evropě mluví kvůli kybernetickým útokům, které jsou připisovány Rusku, jiné téma byl centrální evropský tendr na ochranné pomůcky. Jsou do toho jednotlivé státy ale opravdu ochotné jít společně?
Nemyslím, že by to bylo neprůchodné. Spousta hlavně starších politiků ale pořád přemýšlí dost konzervativně. Vidí jen to, že musíme budovat dálnice nebo přehrady, přitom společnost se změnila, ale unie tuto strukturní změnu moc nereflektuje. Ona to tedy neumí zohledňovat ani národní politika proto je pak otázka, jestli se to nemá přesunout právě na unijní úroveň. Nemám recept na to, co dovedeme lépe řešit národně a co evropsky, ale myslím, že by se o tom na evropské úrovni mělo víc mluvit. V ohnisku unijních politiků jsou totiž pořád klasická témata jako zemědělské dotace, třetina výdajů rozpočtu společenství jde právě do zemědělství, ale nemám pocit, že by to odpovídalo potřebám společnosti jako celku.

Může se stát, že si teď země jako Itálie, Španělsko nebo Řecko v důsledku toho, co zažily, řeknou, že je pro ně lepší samostatná cesta?
Může to ležet na stole, ale realizace není pravděpodobná. Můžeme se bavit o tom, že by se vrátily k národním měnám, což by jim uvolnilo ruce pro provádění masivních ekonomických operací. Reálnější varianta ale je, že státy opustí eurozónu, protože členství v ní ekonomicky neobhájí. Do jaké míry je ale Evropská unie rovna eurozóně? Osobně jsem k ní skeptický. Měnová unie nemůže fungovat, když je hloubka politické integrace nižší než té ekonomické. Museli bychom mít společnou také sociální politiku nebo daně.

V této polovičaté podobě, do které se od začátku zapojily země, které na to ekonomicky neměly, je společná měna v blízkém horizontu odsouzená k zániku. Teď se také ještě víc připomíná otázka, jestli bude Německo chtít existenci této polovičaté podoby stále ekonomicky sanovat, protože některé státy severu už to dělat nebudou. Nebudou na to mít peníze. Možná by v tuto chvíli byla lepší nějaká forma exitu z eurozóny. Krize kolem roku 2008 měla vést v nejvíc postižených zemím ke strukturálním reformám, na nic takového ale nedošlo.

Takže má Evropa na společnou měnu rezignovat?
Eurozóna může fungovat, ale v jiné podobě. Země, které dlouhodobě nesplňují ekonomická kritéria, by z ní měly vystoupit a vyřešit si svoje problémy samy, protože eurozóna jim nedává tak velké možnosti jako vlastní národní měna. Otázka ovšem je, jestli k tomu budou mít politickou vůli, v národních systémech by totiž musely změny udělat tváří v tvář svým voličům. Už by se nemohly vymlouvat na zlý Brusel nebo Německo.