Podobné „racionální“ názory obvykle zaznívají od lidí mladšího a středního věku, ale občas v obdobném smyslu vyjádří své pochyby i někdo starší. Jejich obsah lze shrnout do tvrzení, že kdyby nebyla současná opatření tak restriktivní, došlo by sice k více úmrtím, ale šlo by o lidi, kteří jsou stejně nemocní, a tedy by zemřeli tak jako tak. Jen o něco později. Jejich umírání by přitom bylo delší, a tedy také pro zdravotní systém nákladnější. Zatímco pokud zemřou teď v souvislosti s koronavirem, tak to budou mít „rychle za sebou“, a tedy zemřou i „levněji“. Což je vedlejším „ekonomickým benefitem“ tohoto postupu. Tím hlavním má být to, že nedojde k drastickému propadu hospodářství a dopad na „perspektivnější“ část společnosti nebude tak velký.
Dle mého soudu je celá tato úvaha veskrze hnusná a odporná. Ovšem stavět emoce proti „racionalitě“, kterou se její zastánci ohánějí, je jako pokus o domluvu mezi nevidomým a neslyšícím. Oba totiž komunikují způsobem, který není ten druhý schopen vnímat. A tak ponechme vášně stranou a podívejme se po nějakých argumentech vyvracejících obsahovou správnost podobných úvah. Vzhledem k existenci celé řady neznámých je sice nelze podpořit statistickými modely, ale žádná čísla nepředkládají ani zastánci „racionálních“ přístupů. Takže se omezme jen na věcnou argumentaci a vysvětleme si, v čem se tito lidé mýlí.
Jednak v předpokladu, že bez zavedení restrikcí by hospodářství nebylo tak postiženo. Zkušenosti z průběhu epidemie v jiných zemí nám totiž říkají, že omezení podnikání, a tím pádem i oslabení ekonomiky je zřejmě nevyhnutelné. Jediný rozdíl je přitom v tom, že při řízeném (proaktivním) útlumu nedochází k takovému náporu na zdravotní systém, životně důležité funkce státu zůstávají zachovány a epidemie si vyžádá nižší počet obětí. Zatímco ten neřízený (reaktivní) vede k nekontrolovatelnému kolapsu fungování řady oblastí státu (zdravotnictvím počínaje) a počet obětí je výrazně vyšší. V obou případech se ovšem ekonomická aktivita snižuje. V tom prvním řízeně, ve druhém živelně.
Chybný je i předpoklad, že uvolněním ochranných opatření dojde automaticky k záchraně ekonomiky. Pomíjí totiž naši značnou závislost na exportu a fakt, že v zemích, kam vyvážíme nejvíc, poklesla kvůli pandemii ochota zákazníků naše zboží kupovat. Mají totiž aktuálně úplně jiné starosti. A moc bych nespoléhala ani na domácí poptávku. Ta sice v poslední době táhla spotřebu, a tím pádem i hospodářský růst nahoru, ale důvěra v ekonomiku se dle mého soudu takřka přes noc obrátila o 180 stupňů a tuzemští spotřebitelé začali být v utrácení mnohem opatrnější. Což v praxi znamená, že rozjetím výroby by se nám sklady začaly plnit vedle zboží, které nemá zahraničního zákazníka také tím, které nemá toho tuzemského. Takhle tedy „zachráněná ekonomika“ rozhodně nevypadá…
Úvahy na téma „restriktivní opatření přinášejí víc škody než užitku“ mají zkrátka hned několik vad. Jejich uvolnění by očekávaný ekonomický efekt nepřineslo, hrozí, že by nápor nemocných přivedl zdravotnictví ke kolapsu, a možná by kvůli tomu umírali i lidé, kteří by jinak umírat nemuseli. Zkrátka typická ukázka nerealistického zveličování přínosů, bagatelizování nevýhod a ignorování rizik. Přesto ovšem tyto názory nastolují velmi důležitou otázku, na kterou je dle mého soudu třeba hledat urychleně odpověď: Jak zabránit tomu, aby se nám ekonomika nesesypala jako domeček z karet?
To je docela těžká úloha. Jak už jsem uvedla, zahraniční zákazníci mají svých starostí dost, a tak se moc nepohrnou. A ti domácí jsou opatrní. V těchto situacích obvykle nastupuje zákazník nový – stát. Ten by měl v tuto chvíli dle mého soudu začít pumpovat peníze do ekonomiky prostřednictvím investic. Do infrastruktury, do energetiky, do moderních technologií, do projektů zadržování vody v krajině a třeba do nastartování výroby věcí strategického významu, abychom byli na příští krize lépe připraveni. Tím nemyslím začít šít hromadně roušky. Ono nás totiž příště překvapí nepochybně zase něco jiného než epidemie a třeba při na takovém blackoutu nám zakrytý nos a ústa moc nepomůžou.
Jenomž, i když dokážeme rozhýbat pomocí státních investic výrobu a ekonomika se bude zase rozjíždět, tak ani pak nesmíme polevit v jedné velmi důležité věci – v ochraně seniorů a dalších ohrožených osob. Nelze totiž dopustit, aby onemocněli v počtu, který by byl nezvladatelný a kvůli kterému by kolabovalo zdravotnictví. Alespoň do doby, než se budeme umět s hrozbou opětovného propuknutí koronavirové epidemie vypořádat jiným způsobem. Jinak by totiž restartovanou ekonomiku nepochybně čekala další stopka.
Jak toho dosáhnout, je úkol pro odborníky na tuto oblast. Ze svého laického pohledu se mohu jen domnívat, že by mohla fungovat třeba varianta jakési zesílené ochrany rizikových skupin osob a těch, kteří o ně pečují. A u ostatních se spolehnout na předpoklad, že nemoc prodělají bezpříznakově, nebo jen s mírným průběhem a bránit jejich infikování způsobem neomezujícím jejich běžnou činnost. V praxi by to pak probíhalo jako taková dlouhotrvající chřipková epidemie pravděpodobně sice s vyšší nemocností, ale bez vážných průběhů choroby. Tedy stav, za kterého může ekonomika stále běžet, byť třeba i s nějakými dočasnými lokálními výpadky.
Řešení dilematu, zda upřednostnit ekonomiku, nebo lidské životy je tak dle mého soudu následující: Ekonomiku nelze zachránit za cenu obětování životů seniorů, ale naopak jejich cílenou ochranou. Jakýkoliv jiný postup totiž situaci jednak neřeší a jednak se nám dříve či později vrátí jako bumerang.
Přeji pevné zdraví všem.
Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft.
Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES
RSS
Přebírání zpráv
