Víkendář: Pokaždé, když někdo drží v ruce chytrý telefon a tvrdí, že kapitalismus nefunguje...

Žádný ekonomický příběh nemá větší moc než dílo Leonarda Reada z roku 1958 jménem „Já, tužka“. Na stránkách AIER to tvrdí Donald J. Boudreaux s tím, že právě tento příběh může úplně změnit náš pohled na fungování společnosti. Podobně, jako Adam Smith přemítal o výrobě vlněného pláště, Read popisuje obrovské množství lidských znalostí, snahy a spolupráce, kterých bylo využito pro výrobu jedné levné a naprosto nezajímavé tužky. Tedy produktu, který je dnes tak běžný a levný, že je někdy rozdáván zadarmo, ale který také vyžaduje „doslova stovky milionů vysoce specializovaných zaměstnanců po celém světě“.

Téměř nikdo z těch, kdo se na vzniku tužky podílejí, neví, že výsledkem celé snahy bude právě tento výrobek. A ani jeden z nich by nebyl schopen mít všechny znalosti, které jsou k tomu nutné. Pokud o tom pochybujete, uvažte následující: Jen samotné dřevěné tělo tužky vyžaduje kácení stromů a na to potřebujeme výrobu oceli a tudíž mimo jiné znalosti a know- how pro těžbu železné rudy. Pokud budeme brát do úvahy celý proces, dostaneme se k ohromnému objemu znalostí a dovedností.

Skoro každý z nás používá tužku v dennodenním životě, ale téměř nikdo neví, jak kácet strom, jak tavit ocel, jak těžit železnou rudu a tak dále. I kdybychom velmi dobře znali a ovládali jednu z těchto činností, nikdy se nám to nepodaří u všech. Celý systém ale funguje tak, že ti, kteří znají svou malou část, spolupracují tak, že výsledkem je tužka. Boudreaux to považuje za naprosto ohromující jev: Miliony specialistů dohromady dokážou dostat na trh výrobek v takovém množství, že hraničí s nadbytkem. Pokud bychom pak vzali v úvahu mnohem složitější výrobky, jako například chytré telefony, žárovky či třeba automobily, posouváme se ještě k mnohem komplexnějším systémům, které jsou ale také koordinovány tak, že výsledkem je funkční produkt.

„Jestliže plně pochopíme rozsah centrálně nijak neplánované a také ani neplánovatelné koordinace, ke které tu musí docházet, musíme obdivovat neuvěřitelnou produktivitu tržního systému. Žijeme ve světě lidské spolupráce, kterou nelze nijak naplánovat a která je neuvěřitelně produktivní. Měli bychom na to pamatovat pokaždé, když někdo drží v ruce chytrý telefon nebo pracuje na počítači a prohlašuje, že kapitalismus nefunguje,“ píše ekonom. Obyčejná tužka pak podle něj ukazuje i na další významnou věc:

Vedle zmíněné koordinace totiž využíváme obrovskou lidskou kreativitu. A neplatí to jen o aktivitách, jako je létání letadlem, ale opět i o naší tužce. Někdo totiž musel přijít s nápadem, jak vyrobit její tuhu, jiný zase vymyslel, jak ji vsadit do dřevěného obalu. A další zase přišel na to, že na konec tužky lze namontovat gumu. A pak přišli lidé, kteří vymysleli a použili různé barvy do tuhy. Každá jedna tužka je tak ukázkou toho, co dokáže koordinace založená na tržním a cenovém systému spolu s lidskou kreativitou.

Deirdre McCloskey hovoří o kapitalismu jako o systému, který podporuje lidskou kreativitu a „testuje ji na konkurenčních trzích, kde lidé na základě své volby utrácejí vlastní peníze“. Kreativita samotná také nemůže být plánována a svou podstatou je nepredikovatelná. Sice se jedná o evidentní věc, ale podle ekonoma na ni často zapomínají ti, podle kterých by se ekonomika měla dostat pod větší vliv vlády. Ekonomický růst je totiž sám o sobě zejména procesem podnikatelské kreativity. A tudíž i on je nepredikovatelný a neplánovatelný. Boudreaux má za to, že ti, kdo podporují třeba protekcionistická opatření a aktivní průmyslovou politiku, této podstatě hospodářského růstu nerozumí. A nakonec tyto snahy skončí tím, že budou brzdit kreativitu a inovace a tak růst poškodí, namísto toho, aby jej zvedly.

Zdroj: AIER