Tančíme, jak oni pískají?

Jsou aktivity firemního sektoru jen odrazem toho, co říká „zákazník, náš pán“? Nebo je zákazník naopak zajatcem korporací a tančí tak, jak ony pískají? Tohoto tématu jsem se dotknul v pondělí a nedělám si ambice jej úplně vyřešit. Ale možná, že o tomhle všem něco vypovídá nová studie, která si přitom podobný cíl vůbec neklade. Zaměřuje se „jen“ na to, jak bychom si upravovali filmy, kdybychom měli tu možnost.

Ona studie se jmenuje „Filtering Films: An Empirical Study of What Consumers Would Mute and Excise from Hollywood Fare if Only They Could“, zpracoval jí Douglas Lichtman z University of California a jeho kolega Benjamin Nyblade. Ti poukazují na to, že v roce 2016 nový startup VidAngel nabízel stahování filmů s možností ztišovat jejich obsah na konkrétních místech a dokonce vystřihnout některé scény. Spory o autorská práva nakonec vyústily v to, že firma musela svou činnost ukončit. Nicméně její služby byly v provozu téměř celý rok a k dispozici jsou data týkající se toho, jak je zákazníci využívali.

Autoři studie tato data týkající se milionů stažených filmů analyzovali a zjistili, že filtry byly používány zejména pro intimní scény a méně pro scény obsahující násilí. U audia bylo pak nejvíce filtrováno slovo „fuck“. Celkový závěr pak zní: „I ti nejvíce obezřetní diváci používají filtry jen jako skalpely pro jemnější úpravy a ne jako kladivo, kterým by celý film rozbili. Ztišovány a vystřihovány jsou jen velmi malé části filmů. A asi nejvíce překvapivé je, že upravené filmy si diváci užívali zhruba stejně, jako neupravené verze“.

Docela by mě zajímalo, jak by tento přirozený experiment dopadl v jiných zemích. Třeba u nás, v zemi Pelíšků, Postižin, Tří veteránů. Nemyslím si, že bychom byť jen trochu upravovali tato díla. Ale zajímalo by mě, jak moc bychom „šáhnuli“ do dlouhé řady amerických filmů, často adorujících násilí, krutost a podobně. Každopádně výše uvedené ukazuje, že Američanům tato díla v podstatě vyhovují. Jinak řečeno, nedá se tvrdit, že by do nich Hollywood tlačil něco, s čím by vnitřně výrazně nesouzněli a dívali by se na to jen proto, že nic jiného k dispozici není (o možnosti nedívat se na nic nemluvě).

Je to možná přehnaný skok, ale pokud bychom to zobecnili, tak jsme tak nějak spokojeni s tím, co nám je nabízeno (v konečném důsledku zase jen námi samými). Či lépe řečeno, nabízíme si to, co chceme, možná bychom jen občas poladili nějaký detail. Žádné tance tak, jak někdo píská. Vybavuje se mi v této souvislosti kněz a rocker Ladislav Heryán, který jednou hovořil o jednom známém metalovém kytaristovi. Ten se prý, když slyšel, jak si jeho malá dcera prozpěvuje jednu z jeho písní, ptal se sám sebe, co to vlastně skládá. Asi to v tu chvíli neviděl jako detaily. Je to trochu podobné, jako když bývalý šéf jedné velké technologické firmy zakazuje svým dětem přístup na sociální sítě.