Kam tržní vítr, tam sazební plášť aneb patologie Greenspana a spol.

Centrální banky v čele s americkým Fedem opět uvolňují měnovou politiku. Jakkoli to krátkodobě může pomoci výkonnosti některých běžných investic, typicky akcií nebo dluhopisů, podstatný je dlouhodobý horizont. A v něm znamenají měnové autority, které vedle svého standardního mandátu řeší i to, na co spekulují finanční trhy, velký problém.

Když jsou ceny akcií na historických maximech, kritice podmínek na trzích nebývá věnováno mnoho pozornosti. O tom, že centrální banky včetně té americké v posledních měsících začínají opět více podporovat ekonomiku, ačkoli v ní zatím žádná hluboká krize nebo recese nepanuje (jsou výjimky typu Německa, ovšem ani jeho pravděpodobná technická recese neukazuje na výrazné problémy), se ale mluví otevřeně.

Ano, dříve byly měnové autority kritizovány, že se svými opatřeními přicházejí pozdě. Připomeňme si však, že na světě nejsou jen centrální banky, ale také vlády a jejich fiskální nástroje. A pohled na aktuální i plánované schodky veřejných financí v USA i ve většině vyspělých zemí Evropy (v ČR to zažíváme na vlastní kůži) ukazuje, že politici v lepších časech na ty horší zkrátka příliš nemyslí.

Zůstaňme ale pro tentokrát v USA, konkrétně u Fedu. Americký dluhopisový trh v předchozích kvartálech vyslal signál, že nevěří ve světlé hospodářské zítřky. Obchodní válka jistě udělala své, křivka výnosů amerických vládních dluhopisů tak vykreslila obrázek, který mnozí četli jasně: Recese se blíží! A trh s futures začal velice rychle reagovat a indikovat, že by Fed měl z nastoupené trajektorie zvyšujících se sazeb ustoupit a začít úroky snižovat.

Není to ani zdaleka poprvé, kdy guvernéři Federálního rezervního systému (možná podvědomě, možná záměrně) ve svých rozhodnutích reagují na "poptávku" finančního trhu. Není to tak dávno, kdy Janet Yellenová a před ní Ben Bernanke otáleli s ukončením kvantitativního uvolňování, zkušenější investoři si pak jistě vzpomenou na Alana Greenspana, který šel trhu mnohdy doslova na ruku. Jeho filozofie by se dala zjednodušeně shrnout následovně:

Nezklamat trhy.
Dát trhu, co chce. Vše pak bude fungovat.
Dát trhu jasně najevo, co centrální banka plánuje.

Nic z toho ale Fed (ani další centrální banky) nemá v popisu práce. Fed by měl svými nástroji zajišťovat:

nízkou inflaci, respektive kontrolovanou inflaci;
nízkou nezaměstnanost;
přiměřené dlouhodobé úrokové sazby;
nepřímo pak přispívat ke zdraví a stabilitě bankovního sektoru.

A ačkoli jistě vždy může být ještě lépe, všechny čtyři uvedené oblasti si nyní v USA zaslouží nálepku "v pořádku". Výnosová křivka již navíc není v inverzi, kdyby to někoho ještě zajímalo.

Takže proč uvolňovat měnovou politiku? Protože to chce trh, který tlačí ceny akcií na rekordy, výnosy dluhopisů na minima a ceny nemovitostí tak vysoko, že si je většina mladých Američanů již nemůže dovolit? No samozřejmě!

Opravdoví veteráni možná zatlačí slzu při vzpomínce na Paula Volckera a spíše již jen studenti starých časů třeba i na Williama Martina. Ti se totiž daleko pevněji drželi mandátu Fedu a nešermovali jím až ve chvíli, kdy bylo potřeba omluvit tu či onu chybu v měnové politice.

V současnosti se musíme připravit na pokračování prostředí nízkých úroků a výnosů. Rizika s tím spojená, třeba množství firem, které se jen a díky levným úvěrům ještě stále drží nad vodou, ačkoli jejich byznys je dlouhodobě neudržitelný, všichni znají. Píchnout do vosího hnízda a dovolit ekonomice očistný proces v podobě recese se ale nikomu nechce. Párty na steroidech nízkých sazeb se tak protáhne do dalšího rána. Slunce ale nakonec vyjde a všechny nepřipravené pořádně spálí.

Další článek: Akcie a dluhopisy: Sazby jako velká neznámá a (nejen) jejich dopady na investice