Nové ekonomické myšlenky potřebujeme jako sůl. Ale z trochu jiné roviny

Jsou věci ekonomické (a jiné), které máme prodebatovány zleva, zprava, zespodu i z vrchu. Konsenzu jsme se u nich stejně nedobrali, ale diskutujeme o nich dál, protože se domníváme, že právě ony jsou tím, na co je potřeba se zaměřit. Nebo je to i lehčí. A pak jsou oblasti, kterým se věnujeme jen neradi, nebo vůbec. Jsou sice nadmíru relevantní, ale jaksi se nám do nich moc nechce. Studie „Integrity: A Positive Model that Incorporates the Normative Phenomena of Morality, Ethics and Legality“ (Harvard Business School NOM Working Paper No. 06-11) se zaměřuje právě na jednu z nich.

Autory studie jsou Werner Erhard, Steve Zaffron a známý Michael C. Jensen, který mimo jiné rozpracoval teorii firem a teorii maximalizace hodnoty. Pokud začnu od konce, pak se v této studii píše: Nalezli jsme vazbu mezi integritou a vyšším výkonem, kvalitou života a tvorbou hodnoty na úrovni společnosti, organizací i jedinců. Co se za tímto prohlášením skrývá? Integritou ekonomové míní stav nějakého objektu, systému, osoby, skupiny lidí, či organizace, který lze popsat jako ucelený, nerozpolcený, neodporující si navzájem. A tato ucelenost se, jednoduše řečeno, projevu v tom, že „dané slovo platí“. To znamená, že jedinec, organizace, či celá společnost stojí za tím, co říká a dodržuje to tak, jak bylo řečeno. Pokud pak zjistí, že slovo dodržet nemůže/slovo neplatí, dá to ihned vědět všem ostatním.

Ve studii se mimo jiné píše, že pokud na dodržování každého svého slova aplikujeme analýzu přínosů a nákladů, stáváme se nedůvěryhodnými (s jednou výjimkou). Řečeno nevědeckým jazykem, pokud u každého daného slova zvažujeme, zda je pro nás vlastně výhodné jej dodržet, vede to k tomu, že nemáme důvěru. Opět na všech úrovních od jedince až po celou společnost. A ztráta důvěry = pád. Jaká je on výjimka? Podle pana Jensena a jeho kolegů jde o situaci, kdy dáme předem vědět, že na každý náš slib budeme aplikovat onu cost-benefit analýzu. V takovém případě se totiž dá tvrdit, že jsme si udrželi integritu v tom smyslu, že slovo držíme. Ale všichni o nás od počátku vědí, že jednáme oportunisticky - pokaždé podle toho, co se nám krátkodobě hodí. Což je spíše takové myšlenkové cvičení.

Já bych rád dodal, že zejména po finanční krizi se objevila řada názorů, podle kterých potřebujeme úplně nové modely, teorie, atd. K podobným tvrzením jsem se stavěl od počátku skepticky. Nic úplně nového na úrovni, o které běžně hovoříme (!), totiž podle mne nepotřebujeme – například o finančních cyklech a ničivém dopadu spekulací psal již pan Minsky. Dnes se například hodně hovoří o Nové monetární teorii, což je ale také jen taková fůze určitých myšlenek z minulosti propojená do něčeho zdánlivě nového. Alespoň intuitivně ale na druhou stranu řada jistě z nás cítí, že to, mírně řečeno, stále není ono. A já jsem pevně přesvědčen, že tento pocit je plně ospravedlněn. Ale namísto tvorby nových „porchových“ teorií, která je mnohdy jen ztrátou času, by nás měl tento pocit vést hlouběji.

Tím „hlouběji“ mám na mysli přesně ten směr, kterým se vydal pan Jensen a jeho kolegové. Tou cestou se nám, zdá se mi, moc nechce. Protože bychom si možná museli například přiznat, že finančním krizím nikdy nezabráníme, pokud bude trhy hýbat hlavně hamižnost. Prostě to nikdy neuregulujeme, nikdy nenastavíme sazby tak, aby byly pro všechny části ekonomiky optimální...Čímž se vracím k výše uvedenému: Je dobré dolaďovat regulaci, či třeba stimulační nástroje a modely, které ukazují, zda jich je třeba. Ale pokud nepůjdeme k podstatě věci, je možné, že to nikdy ke skutečné stabilitě, udržitelnosti a spokojenosti nedotáhneme.

Pokud se vrátím k oné studii, tak je podle mne zřejmé, že v případě naší plošné integrity (či alespoň upřímné snaze o ní) by třeba nemohla nikdy vzniknout žádná hypotéční krize. Nikdo by totiž nemohl poskytovat hypotéky těm, u kterých bylo předem jasné, že je nesplatí (a nikdo by si takové úvěry nemohl ani brát). Nikdo by pak tyto pohledávky nemohl balit do derivátů s tím, že takto se z braku nějakým zázrakem vytvoří málo rizikové aktivum. Nikdo by takovým derivátům nemohl dávat vysoký rating, nikdo by je neprodával protistranám s tím, že mají hodnotu, která je jim připisována. A to je jen malý střípek z toho, co všechno by bylo jinak. Pokud čtenář namítne, že tohle je jen fikce, tak tato námitka vlastně říká, jak daleko jsme skutečnému řešení toho, o čem neustále debatujeme. Zleva, zprava, zespodu i z vrchu...