Proč mladí lidé předstírají, že milují svou práci?

Pokud navštívíte newyorské sídlo firmy WeWork pronajímající pracovní prostory, pak si můžete na polštářích přečíst nápisy jako „Dělejte to, co milujete“ a „Víc se snaž“ na neonových vývěskách, popřípadě se nechat inspirovat nápisy na zdech, které oslavují #ThankGodIt’sMonday, neboli v překladu „díky Bože, že už je pondělí“. Dokonce i na okurkách v nádobě s vodou si můžete povšimnout čerstvě vyrytého motta „Nepřestávej, když jsi unavený. Přestaň, až budeš hotový“.

Vítejte v kultuře oslavující práci. Je posedlá snahou, neutuchajícím optimismem a je zbavená humoru. Kromě toho je nemožné z ní utéct. „Jde o ambici, pevnou vůli a snahu. Jde o výkon, který rozzáří vaši kreativitu … prolitý pot, který vypustí endorfiny … vizionář, který rozšíří způsob myšlení“, stojí na profilu internetového média One37pm na LinkedIn. Z tohoto úhlu pohledu nejen že nikdy nepřestanete dřít, ale nikdy neuniknete nadšení prací, díky kterému je hlavní účel návštěvy koncertu nebo cvičení získání inspirace, která vede zpět k vašemu pracovnímu stolu.

Ředitel mateřské společnosti One37pm Ryan Harwood řekl, že obsah jejich stránek cílí na mladší generaci lidí, kteří hledají svolení k tomu, aby mohli jít za svými sny. „Chtějí vědět, jak si užít daný moment, v každém momentu,“ dodal Harwood. „Užít si daný moment“ je chytrý způsob, jak přejmenovat „přežití krysího závodu“. V nové pracovní kultuře nestačí přežít nebo pouze mít rád svou vlastní práci. Zaměstnanci by měli milovat to, co dělají, a pak tuto lásku šířit na sociální médiích, čímž smísí vlastní identitu s identitou svých zaměstnavatelů. Proč by jinak LinkedIn zaváděl své Stories?

WeWork, který investoři hodnotí na 47 miliard dolarů, je na cestě k tomu stát se Starbucksem kancelářské kultury. Svou značku výkonného workoholismu vyváží do 27 zemí, má 400 000 nájemníků, včetně 30 % zaměstnanců z Global Future 500, seznamu 500 největších světových firem podle výnosů.

Z tohoto úhlu pohledu je téměř nemožné si dnes představit zaměstnance pracujícího pro start-up, který by jako protagonista filmu Office Space Peter Gibbons přiznal: „To není tím, že jsem líný. To je tím, že mě to prostě nezajímá.“ Nezájem o pracovní prostředí totiž nemá sociálně přijatelný hashtag.

Strategie vykořisťovatelů

Není tak těžké vidět kulturu dřiny jako švidl. Nakonec přesvědčovat generaci zaměstnanců, aby dřeli jako mezek, se vedení hodí. „Velká většina lidi rozšiřující mánii dřiny nejsou ti lidé, kteří dělají skutečnou práci. Jsou to manažeři, finančníci a majitelé,“ řekl David Heinemeier Hansson, spoluzakladatel softwarové společnosti Basecamp. Navzdory tomu, že data dokazují, že přesčasy nezlepšují ani produktivitu, ani kreativitu, přetrvávají podle Heinemeiera Hanssona mýty o přesčasech, protože ospravedlňují extrémní bohatství vytvořené pro malou skupinku elitních technologických firem. „Je to strašné a vykořisťující,“ dodal.

Elon Musk, šéf automobilky Tesla, je zářným příkladem velebení práce, z čehož má sám užitek. V listopadu tweetoval, že můžete pracovat na snadnějších místech, než je Tesla, „ale nikdo nikdy nezměnil svět za 40 hodin týdně“. Počet hodin „se liší od osoby“, pokračoval Musk, ale je to „trvale asi 80, někdy až 100. Hladina bolesti roste nad 80 exponenciálně.“ Musk, který má více než 24 milionů sledujících na Twitteru, dále poznamenal, že když milujete to, co děláte, tak „vám to (většinou) nepřijde jako práce“.

— Elon Musk (@elonmusk) November 26, 2018

Kultura tvrdé dřiny začala v technologickém sektoru někdy na přelomu milénia, když Google a jemu podobní začali své zaměstnance krmit a dávat jim masáž. Tyto výhody měly sloužit k tomu, aby přilákaly ty nejlepší talenty – a udržely své zaměstnance delší dobu u pracovního stolu.

V San Franciscu nabral koncept produktivity skoro duchovní rozměr. Technologické firmy tuto myšlenku (zakořeněnou v protestanské pracovní etice) internalizovaly: Práce není něco, co děláte, abyste získali to, co chcete. Práce je samo o sobě všechno. Proto cokoliv, co vám ulehčí život, nebo jakýkoliv firemní benefit, který umožní optimalizovat váš den a umožní pracovat ještě více, je nejen žádoucí, ale sám o sobě dobrý.

Aidan Harper, který je autorem evropské kampaně za 4denní pracovní týden, tvrdí, že je to nehumánní a toxické. „Vytváří to dojem, že jedinou hodnotu, kterou jako lidé máme, je naše schopnost produktivity – tedy naše schopnost pracovat, a ne naše lidskost,“ řekl. Je to kult, dodal Harper, který má přesvědčit zaměstnance, aby se podíleli na vlastním vykořisťování s poselstvím změny světa. „Vytváří to myšlenku, že Elon Musk je váš velekněz,“ řekl. „Chodíte každý den do kostela a vykonáváte pobožnosti u oltáře práce.“

Pro členy Katedrály neustálé dřiny se stal čas strávený čímkoliv jiným než něčím, co souvisí s prací, důvodem cítit vinu. Jonathan Crawford, podnikatel ze San Francisca, řekl, že svému start-upu, e-shopu Storenvy, obětoval svůj vztah a nabral 18 kilo. Když se setkával s lidmi, bylo to na networkingových akcích. Když četl, byla to kniha o podnikání. Sotva dělal cokoliv jiného, než co by přineslo „přímou návratnost investice“ jeho firmě.

Poté, co zjistil, že je z toho nešťastný, svůj životní styl změnil. Nyní jako podnikatel u investiční firmy 500 Start-ups, radí svým kolegům, aby dělali aktivity, které s prací nesouvisí, jako čtení beletrie, sledování filmů nebo hraní her. Z nějakého důvodu to je radikální rada. „Kupodivu jim to otevírá oči, protože nevnímají, že jsou zdrojem, který se spotřebovává,“ řekl Crawford.

Na tempu a stresu z práce je snadné si v roce 2019 vypěstovat závislost. Bernie Klinder, prodace pro velké technologické firmy, řekl, že se snažil omezit se na 5 jedenáctihodinových dní za týden, což dělá dohromady další den navíc. „Pokud jsou vaši kolegové soutěživí, pracovití, pak při normálním pracovním týdnu vypadáte jako flákači,“ napsal v emailu. Nicméně ale zůstává ohledně svého místa v krysím závodě realistický. „Snažím se myslet na to, že když zítra umřu, všechna moje ocenění za práci skončí další den v koši,“ napsal, „a nabídka na moje pracovní místo bude v novinách hned před mým nekrologem.“

Natěšení na pondělní ráno

Logické vyústění přehnaného nadšení pro práci je samozřejmě vyhoření. A přesně tomu se ve své virální eseji na serveru BuzzFeed věnuje kulturní kritička Anne Helen Petersen. Miléniálové, jak tvrdí Petersen, se zoufale snaží naplnit vlastní vysoká očekávání. Celá generace byla vychovaná, aby očekávala, že dobré známky a výborný výkon v mimoškolních aktivitách jim zajistí naplňující práci, která naplní jejích vášeň. Místo toho skončí s nejistou, bezvýznamnou prací a hromadou studentských půjček ke splacení. A pak začne natěšení se na pondělní ráno jako obranný mechanismus dávat smysl.

Heinemeier Hansson poukazuje na protesty zaměstnanců jako na důkaz, že se pracovníci miléniálové nakonec budou proti kultuře přepracování bouřit. „Lidé to nebudou podporovat a ani neskočí na tuhle lživou propagandu o věčné blaženosti sledováním vašich přestávek na záchod,“ řekl. A mířil tím na rozhovor bývalé ředitelky Yahoo Marissy Mayer z roku 2016, ve kterém uvedla, že pracovat 130 hodin týdně je možné, „pokud strategicky promyslíte kdy spát, kdy se sprchovat a jak často chodit na záchod.“

Nakonec se musí zaměstnanci rozhodnout, jestli budou obdivovat nebo odmítat tuto úroveň oddanosti. Lidé komentáře Mayerové na sociální médiích rozcupovali, ale od té doby uživatelé Quora s nadšením sdílejí své vlastní strategie, které napodobují její denní rozvrh. Podobně i Muskovy tweety sklidily spoustu kritiky, ale také nasbíraly spoustu obdivu a žádostí o práci.

Ponurá realita roku 2019 je, že žadonit miliardáře o zaměstnání na Twitteru není považováno za trapné, ale za naprosto reálný způsob, jak si jít za svým. V určité chvíli musíte uznat, že tito dříči, tomuto žalostnému systému rozumí a chápou, že úspěch vyžaduje úplné nasazení bez ostychu. Pokud jsme odsouzeni dřít až do úmoru, pak nám asi nezbude než předstírat, že naši práci milujeme. A to i v pondělí.

Autorka: Erin Griffith, NYT