USA: Amerikou obchází strašidlo MMT

Paul Krugman, komentátor deníku The New York Times (kromě toho také profesor na City University of New York a držitel Nobelovy ceny za ekonomii) ve svém sloupku poukazuje na „takový nešvar“, který se poslední dobou v zemi nekonečných možností začíná rozmáhat. Je jím takzvaná „Modern Monetary Theory“, zkráceně MMT. Ta totiž nabývá na popularitě zejména mezi progresivní frakcí demokratů jakožto kouzelný měšec, který má zajistit financování plánovaných ambiciózních sociálních a environmentálních programů jako „New Green Deal“, právo na práci či „Medicare for All“. Pro přesnost je dobré zmínit, že poslední dobou se obdobným úvahám nebrání ani dříve „fiskálně konzervativní“ republikáni.

Ve zkratce jde o myšlenku, že na deficitu rozpočtu centrální vlády nezáleží, protože ta nečelí běžnému „rozpočtovému omezení“ jako ostatní ekonomické subjekty. Lidověji řečeno: vláda si může peníze podle potřeby „dotisknout“. Jediným omezením je podle zastánců MMT stav, kdy ekonomika dosáhne plné zaměstnanosti, kdy pak i oni uznávají, že další fiskální expanze povede k inflaci.

Politicky je to pochopitelně přitažlivá vize, pro obě strany. Něco ve stylu „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Můžete třeba bez problému zároveň snížit daně a zvýšit vojenský rozpočet. Nebo simultálně financovat „zelenou“ revoluci spolu se štědrými sociálními výdaji…. „Červený inkoust“ pokryje tiskařský list…

Účel daní se pak smrskává na regulační roli podobnou té, jakou v současném systému hrají základní sazby centrální banky… V případě rostoucí inflace vláda zvýší daně, a tím z ekonomiky „odsaje“ přebytečnou kupní sílu, čímž ochladí cenové tlaky. Asi nemusím zdůrazňovat, že se MMT s nějakou nezávislostí centrální banky příliš nepáře. MMT ji vidí jako organizační složku Ministerstva financí s jednoduchým úkolem: udržovat sazby tak blízké nule, jak jen to je možné.

Krugmanova kritika je zajímavá zejména proto, že ho opravdu jen těžko může někdo obvinit z „neoliberálního“ fiskálního konzervatismu. Krugman je keynesiáncem „ze staré školy“, v poslední dekádě byl možná globálně nejhlasitějším zastáncem stimulace ekonomiky pomocí masivních vládních výdajů financovaných deficitem. A i on říká ve zkratce, že fiskální deficity nejsou „oběd zadarmo“.

Krugmanův argumentuje, že z jeho pohledu sice přináší fiskální deficit často vyšší benefit, než kolik činí jeho „náklady“ v podobě „vytěsnění“ soukromých investic, nicméně je potřeba zmínit, že tyto náklady existují. Vláda a soukromý sektor defakto soupeří o podíl na jednom a tom samém koláči, který tvoří objem reálných úspor na kapitálovém trhu. Ceteris paribus, čím více z tohoto „poolu“ odčerpá vláda emisemi svých dluhopisů, tím méně zbude na soukromé investice. Tisk nových peněz tento Gordický uzel nerozetne. Vytištěné peníze totiž nepředstavují reálné zdroje, ale spíše defakto jiný typ vládní obligace.

Výsledkem je růst inflace, protože v tomto případě se soupeření o reálné zdroje přesouvá z kapitálového trhu na trh statků a služeb, kde vysoká poptávka vede k růstu cen. Vysoká inflace pak následně skrze známý mechanismus Fisherovy rovnice tlačí vzhůru i úrokové sazby, čímž se systém dostává zpět do rovnováhy. A pokud se snažíte dále bojovat s růstem tržních sazeb pomocí emise dalších peněz, inflace dále roste a roste…

Výjimkou z tohoto železného zákona je situace takzvané pasti likvidity (anglicky ZLB), tedy situace, kdy centrální banka sníží úrokové sazby na nulu (nebo mírně pod ní) a ekonomika přesto zůstane v recesi, s nízkou inflací a tržními sazbami, které jsou na dlouhou dobu „uvězněné“ u nuly vlivem slabé poptávky soukromého sektoru po kapitálu. V takové situaci vláda může „odčerpat“ z kapitálového trhu zdroje, aniž by hrozil efekt vytěsnění.

Ekonomika USA se už ale minimálně od prosince 2015, kdy Fed zvýšil sazby z nulového dna, v tomto mimořádném stavu nenachází. Koneckonců efekt vytěsnění bylo možno loni pozorovat na případu expanzivní fiskální politiky Trumpovy administrativy. Ta skrze poptávkový impulz přispěla k růstu americké ekonomiky, nicméně tato silná poptávka vedla k cenovým tlakům, která přiměly Fed k rychlému zvyšování úrokových sazeb. A to si teď vybírá svou daň v podobě oslabení aktivity nemovitostního sektoru a též investiční aktivity firem…

Jan Žemlička, analytik České spořitelny