Skandinávský kapitalismus skrývá nejedno překvapení

„Většina lidí, kteří dnes tak rádi hovoří o socialismu, nepovažují za jeho příklady extrémy a ukazují na evropské země, a zejména na ty severské. Tedy na Švédsko, Dánsko, Norsko a někdy Finsko,“ píše na stránkách StarTribune ekonom Timothy Taylor. Podle jeho názoru je ale v tomto případě lepší hovořit o skandinávském pojetí kapitalismu. A popisuje, co takové označení v praxi znamená.

Skandinávský model kapitalismu prošel několika fázemi. Po druhé světové válce nabízely tyto rychle rostoucí ekonomiky štědré veřejné služby, plnou zaměstnanost a poměrně malou příjmovou nerovnost. Pak ale přišla léta sedmdesátá s pomalejším tempem růstu, kolapsem plné zaměstnanosti a růstem nerovnosti. Švédský ekonom Assar Lindbeck tak tvrdí, že na počátku devadesátých let už tento model nepůsobil tak idylicky, objevovaly se problémy jako morální hazard, podvádění v oblasti výběru daní a státní podpory, narušení konkurence a málo flexibilní mzdy. K tomu se přidaly neustále rostoucí ambice politiků rozšiřovat vládní sektor a vliv odborů.

Sami Švédové si tak nemyslí, že by jejich model v osmdesátých a devadesátých letech fungoval nějak dobře, a proto provedli jeho změnu. Například pochopili, že jako malá otevřená ekonomika potřebují zdravé firmy a vzdělané zaměstnance. Snížili proto nejvyšší daňové sazby a zavedli strop na vládní výdaje. Poměr vládního dluhu tak klesl z 80 % roku 1995 na 41 % v roce 2017. Taylor pak tvrdí, že „americký kapitalismus podporuje práci finanční motivací, zatímco skandinávský model zahrnuje vysoké daně, které ale financují služby a ty následně motivují k práci“.

Ve skandinávských zemích jsou tak příjmy lidí více zdaněny, ale řada služeb ulehčuje lidem jejich práci včetně těch, které souvisejí s péčí o děti či seniory. Daňová zátěž je ale vysoká a ve skandinávských zemích se pohybuje kolem poloviny HDP. V USA se přitom diskutuje o tom, zda by nebylo možné podobné služby financovat zdaněním bohatých. Taylor ale píše, že „Skandinávci pochopili nereálnost takového plánu už v devadesátých letech“. Jejich systém zdanění je tak dokonce méně progresivní než v USA a příčinou je daň z přidané hodnoty, která se pohybuje mezi 24 – 25 %.

Za pozornost stojí i to, že ve skandinávských zemích není zavedena minimální mzda, ale v Norsku, Dánsku a Švédsku je 70 – 90 % zaměstnanců v odborech (v USA je to asi 11 %). Taylor pak zmiňuje další fakta, která by podle něj mohla být překvapivá zejména pro Američany: Skandinávští vysokoškolští studenti za vzdělání neplatí, ale pak si také nevydělávají výrazně více než ostatní. V USA je tak u studentů větší pravděpodobnost nástupu na univerzitu i přesto, že za ni musí platit. Ve skandinávských zemích je rozšířený systém zdravotního pojištění, ale lidé i tak musí za zdravotní péči připlácet z vlastní kapsy. Podle OECD jsou dokonce jejich příplatky v Norsku jen o něco málo nižší než v USA. Skandinávské země mají podle Taylora vyšší míru regulace trhu práce než v USA, ale regulace trhu produktů a služeb je tam nižší.

Taylor vše uzavírá s tím, že přínosy a negativa skandinávského systému můžeme hodnotit rozdílně, ale měli bychom mít na paměti, že co funguje v jedné zemi, nemusí fungovat ve druhé. Severské země jsou například relativně malé a jsou úzce propojeny s EU. Je ale nepřesné hovořit o skandinávském kapitalismu jako o socialismu a ti, kteří tuto zkratku činí, by si měli lépe prostudovat, o čem hovoří.

Zdroj: StarTribune