Situace je vážná

University of Chicago je známá svým historickým protržním zaměřením a kritikou (přehnané) role státu v ekonomice. Stojí proto za velkou pozornost, když nyní z řad jejích odborníků zaznívá kritika toho, jak trhy fungují, či dokonce návrhy na vyšší daně. Co se děje?

Krátce řečeno se dějí dvě věci, tu první popisuje následující graf. V něm je vyznačen podíl na celkovém bohatství americké společnosti, který drží na jedné straně 1 % nejbohatších a na straně druhé „spodních“ 90 % společnosti. V roce 1962 měly obě tyto skupiny cca třetinový podíl. A ještě na počátku osmdesátých let toho nejbohatší 1 % stále vlastnilo zhruba tolik, co zbylých 90 %. Ale jako by tento poměr nebyl sám o sobě trochu zarážející, nůžky se začaly ještě více rozevírat a nyní jsou v USA ve stavu, kdy „top 1 %“ drží asi 40 % bohatství, zatímco podíl 90 % klesl k 20 %. Tedy na polovinu toho, co má jeho protipól:


Diskuse o příčinách popsaného stavu je dlouhá, točí se kolem globalizace, robotů, automatizace a v neposlední řadě kolem rostoucí tržní síly velkých korporací. Právě ta je onou druhou věcí zmíněnou v úvodu, která, jistě právem, budí zájem ekonomů z Chicaga. V celku pak jde podle mne o to, zda ono vychylování bohatství směrem k úzké skupině lidí je férové, či nikoliv. Můžeme samozřejmě dlouze diskutovat o tom, co koncept férovosti v tomto případě (ne)znamená a určitě existuje šedá neidentifikovatelná zóna. Ale extrémy jsou zřejmě jasné:

Pokud někdo disponuje mimořádným talentem oceňovaným ostatními, tvrdě pracuje, dovede přicházet s dobrými nápady a podobně, je to jedna věc. Úplně něco jiného je ovšem to, když někdo získává extrémní příjmy díky své moci politické, má privilegovaný přístup tam, kam jiní ne (jako malý příklad se nabízí různý časový přístup k datům z burzy), pomáhá si „zaháčkováním se“ v těch správných kruzích a podobně. A také pokud někdo bohatne na základě toho, že jeho společnosti zneužívají své tržní pozice, blokují vstup konkurenci, zneužívají data, která získávají z masivní klientské báze a drží si marže, kterých by při férovém konkurenčním boji nedosáhly.

Jinak řečeno, podle mne je jádrem celé věci to, zda se výše popsané nůžky náhodou nerozevírají kvůli tomu, že volný trh a kapitalismus jako celek sami aktivně nedeformujeme do stále obludnější podoby. A pak je slepě kritizujeme s tím, že jde o nefunkční systémy. Před časem jsem tu v související úvaze psal, že možná budeme muset kapitalismu trochu pomoci. Výše uvedené detailněji osvětluje, co tím autor mínil: Pomoci od toho, jak jej sami deformujeme. Je ale situace opravdu tak vážná?

O prorůstání ekonomické a politické moci se hovoří dlouho a nejen v USA. University of Chicago pak na svém blogu ProMarket dlouhodobě tvrdí, že v USA je situace ohledně zneužívání tržní pozice tristní. Nedávno zase tento blog dal prostor představení studie „Reducing Wealth Inequality Through Wealth Taxes Without Compromising Economic Growth“. David Klenert a Linus Mattauch v ní také poukazují na vysokou nerovnost v bohatství a zkoumají, jaké typy zdanění (tj. pokusů o snížení nerovnosti) mají nejmenší negativní efekt na efektivitu a ekonomickou aktivitu, popřípadě jaké je dokonce podporují. Zaměřují se zejména na zdanění rent, či zdanění bohatství, které by financovalo investice do infrastruktury.

Nejsem si jist tím, co je v dané situaci nejlepším řešením, ale jist si jsem tím, že když se na Chicagu hovoří o podobných věcech, situace vážná je. Nejhorší bezpochyby bude, pokud jí bude ignorována, či pokud při jejím posuzování se budeme jen držet našich oblíbených simplistických dogmat a klapek na očích. Za zdůraznění ale stojí, že v ČR jsme na tom ohledně nerovnosti podstatně jinak. Ohrožení chudobou je u nás ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi obecně hodně nízké, příjmy jsou rozloženy relativně rovnoměrně – viz následující graf se srovnáním poměru příjmů nejbohatších 20 % a nejchudších 20 % společnosti. Zatímco v EU se poměr pohybuje nad pěti a v některých zemích ještě mnohem výše, u nás jsme zhruba na 3,5. Z tohoto pohledu tedy u nás panuje ještě znatelnější rovnostářství než třeba ve Švédsku. A úvahy o masivní nerovnosti a jejích řešeních tak nesmíme brát podle toho, jak vnímáme naší vlastní situaci.