Ekonomická záhada jménem Mexiko a jeho destruktivní kreace

Mexická ekonomika představuje podle ekonoma Tima Taylora záhadu. Tato země totiž „poslechla řadu standardních doporučení, která by měla podporovat ekonomický růst“. Zabránila tak například opakovanému růstu inflace, zvedla se míra investic, zvýšily se i investice do vzdělání a lidského kapitálu. Míra participace se v této zemi nalézá vysoko, byly podepsány mezinárodní dohody, které odstraňují obchodní bariéry, vláda provedla „rozumnou privatizaci a deregulaci“. A výsledkem všech těch změn je stále velmi nízké tempo hospodářského růstu.

Taylor poukazuje na práci ekonoma Santiaga Levyho, který se situací v Mexiku zabývá. Ten připomíná, že růst tamní ekonomiky dosáhl v letech 1996–2015 v průměru pouhých 1,2 %. V té době navíc docházelo k prudkému růstu populace a produkt na zaměstnance rostl jen o 0,4 % ročně. Na tomto výsledku se podílel zejména vývoj celkové produktivity faktorů, který rostl o pouhých 0,14 % a „v podstatě nedošlo k jakémukoliv zvýšení efektivity“. Celá otázka utlumeného růstu mexické ekonomiky je tak hledáním příčin stagnující produktivity.

Taylor tvrdí, že ve zdravé ekonomice by se měla produktivita zvyšovat už proto, že firmy mezi sebou soupeří a přežívají právě ty nejefektivnější. Ty méně úspěšné se musí více snažit, nebo nakonec zaniknou, a tento proces sám o sobě přispívá ke zvyšování produktivity. Levy nicméně ukazuje, že v mexické ekonomice hraje velmi významnou roli „neformální sektor“ - tedy ekonomická aktivita, která stojí mimo „formální“ část hospodářství. V ní dochází k růstu reálného kapitálu a velikosti firem, v jejím neformálním protějšku ale platí opak.

Podle Levyho je tak chybou sledovat pouze větší prosperující společnosti a podle nich soudit stav celé ekonomiky. Mexiko je příkladem toho, jak velkou váhu má v ekonomice neformální sektor, jehož výsledky se časem nelepší, a tím táhne dolů celé hospodářství. V tomto případě je výsledkem „neproduktivní Mexiko, které zaostává za dalšími částmi světa“.

V neformálním sektoru podle ekonomů nefunguje ani popsaný mechanismus, podle kterého by přeživší firmy měly růst a prosperovat, zatímco ty méně úspěšné zanikat. V Mexiku „přežívající společnosti nevytváří další pracovní místa a zaměstnanost v jejich případě dokonce klesá“. Výsledkem je pokřivený proces kreativní destrukce, který se mění v proces, kde špatně alokované zdroje vyvolávají další neoptimální alokaci zdrojů. Levy jej nazývá „destruktivní kreací“. K tomu se pak podle ekonoma přidává nízká návratnost investic do vzdělání, která se projevuje stagnací mezd bez ohledu na to, jaké vzdělání zaměstnanec před nástupem do společnosti dosáhl.

Nejhorší možná je, že míra špatné alokace zdrojů se v Mexiku stále zhoršuje. Hlavní příčinou může být regulace trhu práce, systém sociálního pojištění a zdanění a vymáhání uzavřených smluv. Taylor tak tvrdí, že Mexiko poskytuje řadu lekcí včetně významu institucí a zákonů. Nestačí se tedy věnovat jen přímé podpoře investic včetně těch do vzdělání, ale i celkovému prostředí. A v neposlední řadě ukazuje, jaké problémy může přinášet rozdělení ekonomiky na velké a malé firmy či na sektor, kde dominují lidé s běžnými pracovními smlouvami a těmi, kteří pracují na základě jiných dohod. Tato lekce je relevantní také pro vyspělé země, kde se živě diskutuje o přínosech a negativech sdílené ekonomiky, službách společností Uber a dalších.

Zdroj: The Conversable Economist