Kéž by nám Pán Bůh všelikou tu modernizaci z huby do rukou vraziti ráčil!

V podstatě soustavně jsme zásobováni dobrými, i ne tak dobrými, úvahami na téma budoucnosti naší ekonomiky, která je často trochu pejorativně nazývána montovnou. Z hlediska státu je to ale v této oblasti podle mne dost podobné monetární politice. U ní se hovoří o tom, že za provázek může zatáhnout, ale zatlačí na něj jen těžko: Centrální banka může v případě potřeby hospodářství rychle zabrzdit, ale tlačit ho do rozjezdu je už mnohem těžší. No, a s přechodem od montoven k ekonomice sofistikovanější je to podobné.

Stát může tomuto procesu házet hodně klacků pod nohy (byrokracie, kleptokracie, rakousko-uherské školství, arogance moci...), ale na provázek moc nezatlačí. Tj. rozhodujícím faktorem tu je podnikatelský a podnikavý lid. V podobných úvahách přitom nejsme ani zdaleka sami - ve Francii podle toho, co tvrdí banka Natixis, je problém do určité míry podobný. V kostce jej můžeme shrnout následovně: Náklad práce je v této zemi vysoko. Náklad kapitálu nízko. Pokud by francouzské firmy chtěly udržet svou konkurenceschopnost a životaschopnost, mělo by v této situaci docházet k nahrazování člověka stroji. Jenže tak se neděje.

Následující tabulka porovnává eurové hodinové mzdy (včetně pojištění) ve vybraných evropských zemích ve výrobním sektoru. Francie se s 38 eury pohybuje na úrovni Německa, či Rakouska. Pohybuje se tedy na špičce, my jsme podle této tabulky naopak u druhého extrému: na úrovni Estonska, Portugalska, či Slovenska.


Zdroj: Natixis

Francouzské firmy tedy tíží relativně vysoké náklady práce. Vyváží jej vysoká produktivita? Následující graf podobný optimismus vyvrací. Ukazuje jednotkové náklady práce, a bere tudíž v úvahu nejen její náklad, ale právě i produktivitu. Francie je z tohoto pohledu naprosto nekonkurenceschopná ve srovnání se Španělskem – očividně ne nadarmo se tak hovoří o tom, že španělský ekonomický růst posledních let je odvrácenou stranou francouzských výkonů. Země je na tom hůř než Itálie, ale o něco lépe než Německo.

Tady se na chvíli zastavím, protože vývoj v Německu je pro nás klíčový: Je namístě dodat, že tato země má zase v kapse konkurenceschopnosti „kvalitativní“ eso jménem Made in Germany. Nicméně graf potvrzuje to, co od některých ekonomů také již nějakou dobu zaznívá: S konkurenceschopností této země už to také není, co to bývalo – srovnejme současný stav s předkrizovým vývojem. Z tohoto pohledu tak není divu, že Němci moc neslyší na volání po vyšším růstu mezd, spotřeby a omezení exportů, které zaznívá ze zbytku světa (a asi nejvíce z USA).

Zpět k Francii: Natixisu nejde do hlavy, proč v této situaci nedochází k vyšším investicím francouzských firem do strojů a robotů (počet průmyslových robotů na 100 pracovních míst ve výrobním sektoru je tu ve srovnání s Německem asi poloviční). Tedy proč firmy nevyužívají levného nákladu kapitálu k nakopnutí své konkurenceschopnosti a posunu směrem k oné sofistikovanější ekonomice. Jinak řečeno, není jasné, čím je zablokován „upgrade“ hospodářství – tedy téma, které právě rezonuje i u nás.

Možné vysvětlení by snad podle Natixisu mohlo spočívat v nízké úrovni vzdělanosti Francouzů – prostě není, kdo by se stroji a roboty pracoval, zaváděl je do výroby, atd. K tomuto závěru vede banku následující tabulka, která ukazuje výsledky průzkumu dovedností dospělých lidí v dané zemi:


Zdroj: Natixis

Na první pohled to možná dává smysl, ale jen do chvíle, kdy si všimneme, že Spojené státy jsou na tom podobně mizerně jako Francie. Přitom je asi nikdo nebude považovat za zemi, která trpí technologickým nepokrokem. Nás může těšit, že jsme (v roce 2016) docela vysoko, takže i pokud by na francouzské „vzdělanostní“ diagnóze přece jen něco bylo, u nás bychom museli hledat jinde. Možná, že kdyby dnes žil Karel Havlíček Borovský, poznamenal by: „Kéž by nám Pán Bůh všelikou tu modernizaci z huby do rukou vraziti ráčil!“