Když mizí likvidita, začnou se kolečka finančního systému zadrhávat

Posledních deset let bylo obdobím, kdy docházelo globálně ke zvyšování likvidity, tedy objemu peněz a úvěrů v daném ekonomickém systému. Nyní se nacházíme na „kulatém“ vrcholu, kdy se situace začíná pomaličku, polehoučku obracet směrem k úbytku likvidity. Je to dáno tím, že centrální banky utahují měnovou politiku, čímž se tok peněz do ekonomik a na finanční trhy zpomaluje. Komerční banky sice nepatrně zvyšují objem poskytnutých úvěrů, ale úbytek peněz od centrálních bank to nevyváží. Kdo pocítí jako první úbytek finanční likvidity? Budou to finanční trhy, až poté reálné ekonomiky.

Finanční krize let 2008–2009 odstartovala kolaps v poskytování úvěrů, což mělo za následek propad likvidity a následně propad finančních trhů i reálných ekonomik. Aby se situace stabilizovala, musely centrální banky výpadek likvidity vyrovnat. Centrální bankéři proto začali tisknout peníze, které pumpovali do jednotlivých ekonomik po mnoho let. Likvidita rostla, což mělo za následek i růst cen aktiv, jako jsou akcie, dluhopisy nebo nemovitosti, a také růst reálných ekonomik. V posledních letech, respektive čtvrtletích reálné ekonomiky dokonce zažívají růst nad svým potenciálem – přehřívají se. To je signál pro centrální banky, aby šláply na brzdu, a proto začaly nebo začínají s utahováním měnové politiky, tedy snižují objem peněz proudící na trh.

Jestliže při zvyšování likvidity rostou ceny aktiv, tak zákonitě musí platit i opačný směr. Tedy že snižování objemu peněz na trzích povede k poklesu cen aktiv. Namítáte, že ceny akcií se stále drží vysoko? Ano, jelikož se nyní můžeme nacházet na pomyslném vrcholu, tak snižování likvidity není zatím až tak zřejmé. Nicméně jsme již letos slyšeli o krizi v Turecku, Argentině, Brazílii a Itálii. Tyto krize jsou reálné, ale jejich základní příčinou je snižování likvidity. Jinými slovy, pomyslná kolečka finančního systému se začínají pomalu zadrhávat, jakmile začíná likvidita stagnovat či mírně klesat.

V posledních deseti letech tiskly centrální banky nové peníze, které byly využívány především na nákup dluhopisů. Tím klesly výnosy z dluhopisů, ovšem centrální banky tiskly peníze dále, a tyto další peníze byly použity na nákupy rizikovějších aktiv, jako jsou například akcie. Pouze část nově natištěných peněz se dostala do reálných ekonomik. Většina peněz se tak promítla ve zvyšování cen aktiv. Proto také finanční trhy překonávaly svou výkonností reálné ekonomiky. Se snižujícím se objemem peněz můžeme zákonitě očekávat opačný efekt – finanční trhy budou výkonnostně zaostávat za reálnými ekonomikami.

V současné době drží likviditu „nad vodou“ její druhá komponenta – úvěry. Od finanční krize uběhlo již deset let a komerční banky (alespoň některé) si během této doby prošly ozdravnou fází, kdy snížily či odepsaly ze svých rozvah špatné úvěry. Takto očištěné banky mohou poskytovat úvěry, které se do reálných ekonomik promítají daleko přímočařeji než tisknutí nových peněz.

Klíčovou roli v následujících měsících a letech budou mít ale i tak centrální banky, protože ty drží klíčovou komponentu, a to jsou peníze, respektive množství nabízených peněz. A tudíž centrální banky mohou daleko rychleji ovlivňovat likviditu. Proto bude velmi záležet, jak rychle či pomalu budou utahovat měnovou politiku.

Před centrálními bankéři tedy stojí nelehký úkol. Ekonomiky jsou v pozdní fázi ekonomického cyklu a přehřívají se, na což reagují centrální banky utahováním měnové politiky. Na druhou stranu příliš prudké utahování může vést ke snížení likvidity. Důsledkem může být stažení ekonomik do recese. Zvládnou tuto situaci centrální bankéři? Budeme-li se dívat do historie, tak bychom jim moc věřit neměli. Stačí se ohlédnout deset let zpátky před finanční krizi, kdy regulace a dohled nad finančním sektorem selhaly a následná opatření vedla k růstu cen aktiv nad růst reálných ekonomik.