Přijde jednou tektonický posun i na dolaru?

Při hovorech o měnových kurzech se mohou ekonomové hodně vyřádit, protože relevantních faktorů je tu řada předlouhá. A snad nejvíce to platí u Spojených států. Už proto, že se nachází v dost atypickém ekonomickém cyklu a do Bílého domu se jim ještě nastěhovali černé labutě.

Dolarový svět

Pestré může být už samotné hodnocení dlouhodobé pozice dolaru ve světové ekonomice. Panuje poměrně rozšířený lidový příběh, který v podstatě tvrdí, že Američané si mohou dovolovat vše, protože vládnou dolarem. Tento intuitivní pohled je ale do určité míry mylný. Ano, dolar má ve světové ekonomice dominantní pozici, slouží jako bezpečné útočiště, a to se projevuje i v tom, za kolik jsou si Američané schopni od zbytku světa půjčovat. Jenže odvrácenou stranou této mince je vztah mezi kurzem a obchodní bilancí. Včetně toho, že zejména v dobách zlých sílí zájem o dolar, a přitom je to právě čas, kdy by Spojené státy (stejně jako řada dalších) uvítaly měnový kurz spíše slabší, než silnější. Ve výsledku se tu tak pevně drží za ruku silná pozice dolaru ve světové ekonomice na straně jedné a struktura americké ekonomiky silně vychýlená ke spotřebě, zadlužování se a obchodním deficitům na straně druhé.

Podivuhodné je pak i to, co všechno je ona dominantní pozice dolaru a jeho status bezpečného přístavu schopný ustát. Někdy dokonce můžeme mít podezření, že to vše stojí jen na principu „přání otcem, nebo spíš matkou myšlenky“. Což zde konkrétně znamená, že reálné alternativy k dolaru zatím neexistují a investoři prostě nějakou bezpečnou měnu s dostatečným institucionálním a tržním zázemím potřebují. Stroj sebenaplňujících se proroctví pak je schopen vytvářet z dolaru bezpečný přístav třeba i v době, kdy se američtí zákonodárci hádají o to, zda prodloužit dluhový limit, nebo v čele země stojí neřízená střela a hrozí „uzavřením vlády“. Na druhou stranu je ale pravda, že americká ekonomika vykazuje pozoruhodnou odolnost a flexibilitu. Zas a znova se dokáže zvednout z krize, když jinde pokračují neřešené problémy (současná situace USA vs. eurozóna či Japonsko).

Silný, nebo slabý?

Pro sílu dolaru nyní hovoří v podstatě hlavně to, že americké ekonomice se vede stále mimořádně dobře jak v absolutním, tak relativním měřítku – zejména ve srovnání se zmíněnou eurozónou a Japonskem, ale i řadou rozvíjejících se zemí. Z toho plyne vývoj relativní měnové politiky, úrokových diferenciálů a následně sil, které kapitál táhnou do USA namísto jiných destinací.

Najdeme ale i opačný pohled, který prezentuje třeba Natixis. Jeho jádro v podstatě odpovídá různým teoriím o dlouhodobém úpadku Spojených států. Zde jde konkrétně o to, že současná vláda sleduje na vrcholu cyklu expanzivní fiskální politiku. Což se podle Natixisu projeví zejména zhoršením obchodní bilance, zvyšováním vládního dluhu a následně oslabováním dolaru (všimněme si ale, že takové oslabování dolaru je důsledkem a zároveň „lékem“ na zmíněné neduhy). Na podobné argumenty by se dalo namítnout, že pokud by byly relevantní, už by se na měnových trzích projevovaly. A Natixis na ně má odpověď, která zní: Už se projevují.

Banka v podstatě tvrdí, že dolar je nyní silný jen díky úrokovým diferenciálům (rozdílům ve výnosech amerických aktiv na straně jedné a aktiv v eurozóně, Japonsku a Číně na straně druhé). Pokud bychom kurz dolaru „očistili“ od tohoto vlivu a zůstal by jen vliv obchodní bilance, eurodolar by se podle výpočtů Natixisu nacházel na úrovni 1,31 (nyní 1,16), za dolar by se neplatilo 110 jenů, ale jen 85, a ne 6,77 renminbi, ale jen 6,35.

Takový pohled má své plusy i mínusy, ale i když se s ním neztotožníme, může nám připomínat, že ani pozice dolaru ve světové ekonomice není vytesána do kamene. Kvůli tomu se nemusíme stát vyznavači zkázopraveckých teorií o pádu USA, či celého Západu. Můžeme se ale zamyslet nad tím, zda současná doba, která vynáší na světlo věci doposud skrývané a potlačované, nepřinese nakonec také nějaký strukturálnější posun na měnových trzích. Jak jsem se pokusil naznačit v úvodu, v určitém scénáři by to mohlo být pro globální ekonomiku prospěšné. Tedy pokud by strukturálně slabší dolar přinesl snížení globálních nerovnováh – USA by více spořily a vyvážely, zejména Čína a Německo méně spořily a více dovážely.