Energetické prázdniny 2018 – co nás po nich čeká a nemine

Na úvod nám nezbývá než začít s vymezením několika základních pojmů:

Klimaticko-energetický balíček 20–20-20 znamená (dle terminologie MŽP) soubor legislativních předpisů EU z roku 2009, jež by měly vést k naplnění cílů EU v oblasti energetiky a ochrany klimatu do roku 2020. Ony tři dvacítky znamenají, že do stanového termínu má dojít (ve srovnání s rokem 1990) ke snížení emisí skleníkových plynů o 20%, dosažení 20% podílu energií vyrobených z obnovitelných zdrojů energie (OZE) na konečné spotřebě energie a ke snížení konečné spotřeby energií o 20%.

Evropská energetická unie je nový energetický projekt EU, jehož základním úkolem je – na základě postupné integrace energetických politik členských států EU – poskytnout evropským odběratelům konkurenceschopnou a cenově dostupnou energii a zajistit bezpečnost dodávek energetických komodit, to vše s ohledem na principy trvale udržitelného rozvoje.

Zimní energetický balíček pak znamená soubor osmi nových legislativních návrhů EU představený v listopadu 2016, podle kterých se má řídit vytváření Evropské energetická unie a které stanoví závazky členských zemí EU na poli energetiky, jež mají být splněny do konce 2030. K základním celo-unijním cílům tohoto „balíčku“ patří:

1. závazný cíl na snížení emisí skleníkových plynů o 40% (aktuálně se předpokládá zvýšení tohoto cíle na 45%);

2. závazný cíl na zvýšení podílu energií vyrobených z OZE ve spotřebované energii na aktuálně schválených 32%; a

3. indikativní cíl na zvýšení energetické účinnosti na 32,5% (původně navrhovaný indikativní cíl činící 27% byl zvýšen nejprve na 30% a posléze na stávajících 32,5%).

Z výše uvedených termínů a závazků je pro investory v oblasti energetiky zřejmě klíčový závazek zvýšení podílu energií vyrobených z OZE v následně spotřebované energii. Jak shora uvedeno, dle Klimaticko-energetického balíčku je nutné na úrovni celé EU do konce roku 2020 dosáhnout 20% podílu, přičemž tento celo-unijní závazek se dále dělí na jednotlivé „národní“ závazky – závazek převzatý Českem činí 13%, resp. 14% dle Národní akčního plánu pro OZE. Aktuálně činí podíl vyrobené zelené energie na konečné spotřebě v Česku cca 15%, přičemž se předpokládá, že tento podíl se do roku 2030 musí zvýšit na cca 22,5%, tak aby bylo možné odpovídajícím způsobem přispět k dosažení stanoveného celo-unijního cíle 32% do konce roku 2030.

Je logickou otázkou, jak se k výše uvedenému závazku postavit. Pomiňme pro tuto chvíli snad nereálnou představu Czexitu i populární švejkovskou variantu nadšeného čerpání výhod plynoucích z členství v EU na jedné straně a okázalého abstrahování od závazků převzatých v rámci EU na straně druhé. I s ohledem na logickou potřebu postupného nahrazování technicky i morálně postupně stárnoucích českých energetických zdrojů je nanejvýš pravděpodobné, že v následujících letech bude muset dojít k výstavbě celé řady nových zdrojů, z nichž mnohé by mohly být založeny právě na využívání OZE. Bylo by přitom ideální, kdyby nové energetické zdroje založené na využívání OZE bylo možné budovat bez garance jakékoli následné veřejné provozní podpory; realita je však od takového ideálu zřejmě dosti vzdálená.

Aktuální česká legislativa přidělování veřejné provozní podpory pro nově budované zelené energetické zdroje neumožňuje, a to v reakci na nezvládnutý přístup státu k původně (nanejvýš velkoryse) nastavené podpoře vedoucí k tzv. solárnímu boomu v letech 2009–2010. Je proto nutné stanovit zcela nový systém provozní podpory pro nově budované zelené energetické zdroje, který by byl dostatečně transparentní, investory dostatečně motivující a zároveň dlouhodobě udržitelný. V tomto smyslu se nejvíce hovoří o systému tzv. soutěžních nabídkových řízení, který by – stejně tak jako v řadě jiných zemích EU – umožnil provozovatelům zelených energetických zdrojů otevřeně soutěžit o nabízenou podporu; tento systém by zároveň měl zahrnovat dostatečné mechanismy zamezující tzv. překompenzaci, neboli nepřijatelné kumulaci jednotlivých veřejných podpor.

Nastavení systému provozní podpory pro nově budované energetické zdroje využívající OZE se tak zdá být nutnou podmínkou pro splnění závazků vyplývajících pro Česko z nové energetické politiky EU; nejde však o podmínku jedinou. Stejně, či dokonce ještě více důležité, je přesvědčení české veřejnosti a investorů, že veřejná podpora zelené energetiky je krok správným směrem a že jednou nastavené mechanismy podpory se následně nebudou retroaktivně měnit, tak jak k tomu bohužel v minulosti opakovaně došlo. Nastolení takovéhoto stavu vzájemné důvěry přitom může být mnohem těžší než nastavení samotného systému nové provozní podpory. V tomto smyslu však bohužel žádná aktivita orgánů veřejné moci není patrná a je možné se obávat, že to není způsobeno jen probíhajícím letním prázdninovým rytmem. Lze si tak jen přát, aby se tento stav v „novém školním roce“ změnil, protože veřejnost i energetičtí investoři seriózní debatu na toto téma ocení jistě více než ex post volání po dalších retroaktivních změnách systému podpory stávajících zelených zdrojů, jež v poslední době opět zaznívá z některých hradních výšin…

Dále na podobné téma