Po regulaci úroků přichází vždy……

Historie regulací úvěrů sahá až do období 3 000 let před naším letopočtem, kdy v Mezopotámii byla poprvé regulována úroková sazba na max. 20 % měsíčně. Účelem regulace bylo zejména ochránit obyvatele před upadnutím do otroctví, které jim hrozilo v případě nesplácení svých závazků.

Zastropování úroků jako ochrana před upadnutím do otroctví

„Dluhové otroctví“ a regulace úvěrů spolu šly ruku v ruce celými dějinami financí. Nemuselo přitom nutně jít o peněžní obchody, regulace se týkala například i komodit jako jsou dobytek, kdy si farmáři půjčovali peníze s tím, že své závazky budou splácet novými přírůstky do stáda (informace o tomto způsobu financování a splácení se vyskytují v Sumerské říši, antickém Řecku i starověké Indii).

Postupem času však postupně klesala maximální možná hranice úroků, z 20 % v Mezopotámii (cca 3 000 před naším letopočtem) a 25 % v Indii (cca 2 500 let před naším letopočtem), v Řecku 5. století před naším letopočtem a Římě 4. století před naším letopočtem, maximální úrok byl stanoven na 10 %, resp. 8,33 %. Na přelomu letopočtu, maximální možný úrok v Římské říši pokles dokonce na 4 %, přičemž zároveň rostla ochrana obyvatel před upadnutím do dluhového otroctví, kdy se lidé nesplácející své půjčky mohli „vykoupit“ nedobrovolnou prací pro své věřitele (starověká obdoba dnešního osobního bankrotu).

Ovšem, v Římské říši nedocházelo pouze k regulaci úroků. S postupným úpadkem impéria, nízkopříjmové skupiny obyvatel měly pouze velmi omezené. Ve 12. století, na území bývalé Římské říše byly běžné 20% úroky, stejné bylo maximální úročení v Benátkách 15. století.

V Anglii bylo dokonce zakázáno vybírat jakékoliv úroky

Podobný příběh jako Římská říše psaly i Anglie, resp. Velká Británie, kdy za vlády královy Marie bylo dokonce nelegální vybírat jakýkoliv úrok (přelom 16. století), načež její nástupnice, královna Elizabeth, toto omezení zrušila a „zlegalizovala“ půjčky s úrokem do 10 %.

Snahy o regulaci úroků přichází většinou s nástupem konjunktury, tj. v době, kdy se nízkopříjmovým skupinám obyvatel zlepšují možnosti financování. V posledních letech jsme mohli vidět regulaci maximální výše úroků např. ve Francii, Velké Británii, Etiopii, Jihoafrické republice, Novém Zélandu a některých státech USA. Historie nám však také ukazuje, že samotná regulace úroků není řešením na předlužení obyvatel a prevencí před schopnosti dostát svým závazkům. Tohoto je možné dosáhnout pouze zvýšením finanční gramotnosti obyvatel, což se však od dob Chamurappiho žádnému vladaři či vládě nepodařilo.