Kdy skončí ropní giganti?

Ron Bousso na Reuters poukazuje na zajímavý vývoj u velkých ropných gigantů. Ti podle něj nyní disponují tak nízkou výší ropných rezerv, která by ještě před deseti lety vyvolala na trhu paniku. S tím, jak se svět ve svém hladu po energii posouvá směrem od černého zlata, ale citlivost na vývoj rezerv klesá, se podle Boussa rozhodujícím faktorem stávají náklady spojené s explorací a těžbou. Či přesněji řečeno, při jaké ceně ropy se daná oblast stává ziskovou a jaké marže jsou na ní realizovány. Můžeme to také vnímat jako posun od kvantity ke kvalitě.

Reuters přináší následující tabulku, ve které u vybraných ropných společností porovnává vývoj objemu rezerv v letech 2014 – 2017. Největším propadem podle ní prošly Total a Shell. Obecná tendence k poklesu je zřejmá, maximem je udržení stabilního objemu rezerv u firem jako je Chevron:


Nedávno jsem tu v souvislosti se zlatem zmínil i ropný vrchol. Toto téma bývávalo populární v době, kdy prostá extrapolace růstu poptávky spojená s logikou omezených zásob ropy v zemi kreslila obraz nedostatku, prudce rostoucích cen a nekonečných front u čerpacích stanic. Dnes je téma ropného vrcholu ještě relevantnější, ale díky vývoji na poptávkové straně trhu (tj. nabídkové straně trhů jiných – solárních, elektromobilních, atd.).

Ropné společnosti na změnu prostředí reagují různě – některé se vydávají do dříve odmítaných eko a obnovitelných oblastí, jiné se zaměřují na to, aby ze svého byznysu vytěžily co nejvíce (a tvrdí, že žádná obnovitelná revoluce vlastně nepřijde – Exxon). Podle Reuters pak některé společnosti odmítají rozvíjet rezervy, které neslibují náklady těžby nižší než 35 dolarů za barel. Každopádně pokud nějaký ropný vrchol přijde a daná ropná firma se úplně netransformuje, je i zde (podobně jako u zlatých dolů, kterým jsem se také věnoval nedávno) dobré si uvědomit, že nehovoříme o firmách s nekonečnou délkou života, ale s délkou života omezenou. Což je faktor, který může významně promluvit do jejich valuace.

Vezměme si například Exxon. Jeho volný tok hotovosti se minulý rok přiblížil 15 miliardám dolarů. Pro výchozí bod dejme tomu, že firma by tuto částku vydělávala ročně donekonečna a mohla by jí rozdávat akcionářům (nemusí například masivně splácet dluhy). Současná hodnota takového toku hotovosti pak odpovídá 202 miliardám dolarů. Kapitalizace dosahuje 348 miliard dolarů, takže trh předpokládá, že Exxon bude v budoucnu vydělávat o dost více, a ne méně, jak by naznačovala teorie brzkého poptávkového vrcholu. Ten by totiž měl přinést kombinaci nižších objemů a zároveň nižších cen.

Trh konkrétně u Exxonu implicitně počítá s tím, že volný tok hotovosti poroste donekonečna (!) o 3 % ročně. Běžně bychom to nemuseli brát jako přehnaný předpoklad – konec konců pokud se inflace bude pohybovat kolem 2 %, tak to implikuje jen asi 1 % reálný/objemový růst. Jenže tu hovoříme o ropné společnosti, a tudíž o oněch vrcholech. Co kdyby měl Exxon před sebou třeba už jen dvacet ropných let (scénář podobný tomu, o jakém jsem hovořil u zlatých těžařů)? Pokud by 20 let generoval akcionářům 15 miliard dolarů ročně a pak to zabalil, současná hodnota takového toku hotovosti by dosahovala asi 160 miliard dolarů. Tedy méně než polovinu současné kapitalizace.

Jde samozřejmě jen o ukázkové scénáře, ale i z nich je zřejmé, že trh bez sebemenšího váhání počítá dál s tím, že ropné společnosti tu s námi budou ještě hodně, hodně dlouho. Možnosti, jak k tomu může dojít, jsou přitom asi jen dvě. Buď jsou sny o elektromobilech a alternativních zdrojích energie skutečně jen sny, nebo se ropní giganti postupně úspěšně přetransformují na něco úplně jiného a dokážou na tom vydělávat minimálně tak dobře, jako nyní na ropě. Což by s ohledem na jejich současné podnikání mohlo znamenat expanzi po jejich současných vertikálách (chemie). Ale asi hlavně penetraci toho, co v takovém scénáři způsobí zánik, respektive mohutný útlum jejich tradičního byznysu. Tedy alternativní zdroje energií. Takový krok by byl obdivuhodný.