Vrací se Marxova doba?

Marxovo dílo můžeme rozdělit na část popisnou a část radící. První z nich má mírně řečeno řadu nedokonalostí, druhá je tragická. Neměli bychom ale proto propadnout pocitu, že úvahy nad nerovností třídní, nerovností příjmů a bohatství, jsou irelevantní, či škodlivé. Platí opak a důvod je prostý – nerovnost v mnoha vyspělých ekonomikách roste, už nyní přináší řadu negativních jevů a konec trendu se moc nerýsuje.

Následující graf ukazuje vývoj příjmové nerovnosti ve vybraných zemích (podíl nejbohatšího 1 % společnosti na celkových příjmech). Extrémem jsou USA, ale rovnováha je narušena nejen tam:

Čtenář může namítnout, že hovořit u rozdělení příjmů ve společnosti o (ne)rovnováhách zavání sociálním inženýrstvím. Má do určité míry pravdu. Nicméně snad jen extrémní, či lépe řečeno extrémistický laissez-faire přístup může zavírat oči před tím, že ve vyspělých zemích se například dlouhodobě a prudce rozevírá mezera mezi produktivitou práce a její odměnou – viz druhý graf. Nebo před tím, že tento vývoj má řadu negativních důsledků pro celou ekonomiku.



Můžeme i bez velké kreativity uvažovat například o tom, jak rostoucí příjmová nerovnost značně přispívá k tolik kritizované uvolněné monetární police: Jednak pravděpodobně zvedá úspory, což tlačí dolů přirozené sazby, na což centrální bankéři (správně) reagovali snižováním sazeb tržních. S příjmovou nerovností se také úzce pojí utlumený růst mezd, který snižuje inflační tlaky a opět přispívá k dlouhodobě uvolněné monetární politice a nezvykle (ne nutně nepřirozeně) nízkým sazbám.

Z této perspektivy by se mohlo zdát, že nerovnost sice značně přispívá k uvolněnější monetární politice, ta ale sama o sobě není problémem. To je podle mne často skutečně pravda (tj., nepatřím mezi monetární zkázopravce a inflačníky všeho druhu). Nicméně problémem se stává ve chvíli, kdy přispívá k příliš agresivnímu vyhledávání rizika na trzích likvidních i nelikvidních, k příliš velkému růstu dluhů a růstu finanční nestability (pro přesnost je ale třeba zmínit, že to vše si dokážeme vytvořit hladce i bez uvolněné monetární politiky).

Výše uvedeným chci jen na možné vazbě „velká příjmová nerovnost – finanční nestabilita“ ukázat, že nerovnost bychom neměli brát na lehkou váhu i když se staráme jen o vývoj na trzích. Její dopady jsou hmatatelné a z hlediska celé ekonomiky a společnosti většinou ne zrovna pozitivní. Dlouze pak není třeba rozebírat, že nerovnost má zřejmě nějakou hranici, při jejímž překročení už lidé (mohutně podporováni nabízeči rychlých řešení) vychází do ulic. Čímž se vracím k Marxovi – ani ne tak proto, že i on ve svých teoriích hovořil hlavně o nerovnosti. Ale proto, že právě on byl nabízečem takového rychlého a na první pohled naprosto logického a „vědeckého“ řešení. Doufejme, že jeho doba se už nevrátí i přesto, že zaměstnanci z ekonomického růstu (globalizace, automatizace…) těží stále méně.

Možná řešení jsou většinou značně rozporuplná a v této úvaze se do nich již nepustím. Na samotný závěr si už jen dovolím ještě jeden graf, který vysvětluje, proč u nás můžeme mít pocit, že všechny ty hovory o rostoucí nerovnosti a s ní spojenými hrozbami jsou značně přehnané. Obrázek konkrétně srovnává podíl příjmů nejbohatších 20 % společnosti k příjmům nejchudších 20 %. Jak vidíme, ČR je v tomto kontextu zemí příjmových rovnostářů, protože u nás vydělává nejbohatší skupina jen asi 3,5 krát více než ta nejchudší. V EU jako celku je to asi pětkrát více, extrémnější nerovnost nalezneme na Baltu, na periferii, v Rumunsku a hlavně Bulharsku: