V Číně běžné ekonomické zákony nefungují, korupce a dluhy dokonce pomáhají

Mimořádný ekonomický úspěch, kterého Čína dokázala dosáhnout v posledních desetiletích, nyní vede k dvěma základním teoriím o tom, co bude dál. Jak na stránkách The New York Times poukazuje Yukon Huang, první z nich z dosavadního vývoje vyvozuje, že se z Číny stává globální velmoc, která bude nakonec dominovat celému světu. Ta druhá naopak tvrdí, že v její ekonomice vznikly během období rychlého rozvoje obrovské nerovnováhy a kvůli nim nakonec zkolabuje. Nebo alespoň dojde ke značnému ochlazení její ekonomiky. Huang, který působí v Carnegie Endowment, se ovšem domnívá, že oba pohledy jsou mylné. Vysvětluje proč.

Podle novináře jsou známé slabosti čínské ekonomiky ve skutečnosti známkou jejího úspěchu. To, co považujeme za nevyrovnaný růst, ukazuje na úspěšnou industrializaci, vysoké dluhy zase ukazují na prohlubování finančního systému. A Huang dokonce tvrdí, že korupce doposud růstu prospívala namísto toho, aby jej brzdila. Nyní „jen“ záleží na tom, zda čínská vláda „dokáže najít tu správnou rovnováhu mezi státními intervencemi a tržními silami“.

„Centralizovaná autoritářská moc má alespoň teoreticky i své přínosy. Mezi ně patří schopnost rychle měnit kurz. Právě to čínské vládě v posledních letech umožnilo posunout ekonomiku k udržitelnějšímu modelu, což se projevuje na současném vývoji HDP, stabilizaci devizových rezerv a růstu mezd. Prezident nyní může díky zrušení limitu pro setrvání ve funkci dál naplňovat svou vizi moderní a prosperující Číny,“ píše ekonom.

Skeptici obvykle poukazují na vysoké dluhy a je pravdou, že jejich celkový objem dosahuje 250 % HDP. To je více než u většiny rozvíjejících se zemí, ale méně než u většiny zemí s vysokými příjmy. Obavy tak nevzbuzuje samotná výše dluhů, ale spíše jejich dynamika, protože během posledních deseti let se jejich objem zdvojnásobil. MMF varuje, že podobný vývoj obvykle vede ke krizím, ale ekonom tvrdí, že Číně hraje do karet to, že většina dluhů jsou dluhy vládní, ne dluhy soukromého sektoru. Rizika tudíž nese zejména vládní sektor, a ten „má hluboké kapsy“. Dluhy jsou navíc většinou domácí a domácnosti jsou zadluženy málo. Čínský finanční sektor navíc nevyužívá složité deriváty, které před deseti lety potopily americkou ekonomiku.

Huang dále tvrdí, že růst dluhů je v Číně známkou zvyšující se sofistikovanosti finančního systému, a ne bubliny či neproduktivních investic. Neotřelý je i jeho pohled na zmíněnou korupci. Ta měla doposud ekonomice pomáhat, protože umožňovala lidem, aby využívali státní zdroje v prostředí, kde o jejich privatizaci nemohlo být ani řeči. Tato alternativa byla lepší, než kdyby soukromý sektor tyto zdroje využívat vůbec nemohl, a proto lze tvrdit, že korupce Číně prospěla.

Ekonom ovšem uznává, že úplatky zprostředkovaný transfer státních aktiv do soukromých rukou bude přinášet rostoucí společenské náklady, které nakonec mohou převýšit údajné přínosy. A v neposlední řadě by korupce mohla „podkopat důvěryhodnost Čínské komunistické strany“. Na druhou stranu ale nedoporučuje příliš tvrdá opatření, protože ta by mohla odradit podnikatele i vládní úředníky od rizikovějších projektů. Celkově pak Huang konstatuje, že Čína ještě nějakou dobu nemusí fungovat jako „běžná země“, ale to neznamená, že jí to bude škodit.

Zdroj: The New York Times