V tom nejlepším případě o Číně příští rok už neuslyšíme

V předchozím příspěvku jsme si udělali malou odbočku k jednomu neobvyklému sporu předních ekonomů, nyní se ovšem vraťme k hlavnímu tématu posledních týdnů – očekávanému vývoji v globální ekonomice v roce 2018. Pokud dáme stranou „neznámé neznámé“, tak můžeme rozumně předpokládat, že americká ekonomika bude v roce 2018 a 2019 postupně konvergovat k dvojkovému scénáři (viz příspěvek z minulého týdne). Jaký bude vývoj v čínském hospodářství, které se v mnoha ohledech stalo protipólem ekonomiky americké?

Čínské ekonomice by stejně jako mnoha dalším v první řadě mělo i nadále pomáhat velmi příznivé globální prostředí. Z vnějších faktorů ji tedy podle konsenzu nebude nic moc tlačit do nějakých masivních stimulačních kroků a naopak jí bude i nadále poskytnut prostor pro posílení rovnováhy domácí ekonomiky. V jejím případě se samozřejmě jedná zejména o brzdění úvěrové expanze. To by mělo být dost velké na to, aby nedošlo k destabilizaci finančního systému, ale zase ne příliš razantní, aby kvůli příliš pomalému růstu ekonomiky nedošlo k destabilizaci systému společenského.

I tento hrubý popis ukazuje, že jde o proces náročný, a já sám se k možnosti bezproblémovému přechodu přes past středních příjmů stavím stále se skepsí. Vedle tohoto ideálu ve formě poměrně rychlé náhrady investic spotřebou (a průmyslu službami) nedoprovázené dalším hromaděním (špatných) dluhů tu stále je dlouhá řada znatelně horších scénářů. Jak jsem ale každopádně uvedl, konsenzus s nějakými velkými tenzemi v letech 2018 a ani 2019 nepočítá. A dokonce se mi zdá, že i když dluhový tlak stále roste, utichly i hlasy řady čínských medvědů.

Mezi pár přeživších čínských brtníků určitě nepatří Danske Bank, která zřejmě jen shodou okolností vyladila následující tabulku s čínskými projekcemi vývoje v roce 2018 a 2019 do růžova. Ale tato barva tu dost sedí, i když pokud mohu soudit, čísla zhruba popisují převažující názor (či přání?). Lepší to totiž pravděpodobně nebude, může ale být hůř (viz výše uvedené). Růst by podle nastíněného scénáře měl postupně konvergovat k 6 %, a to kvůli útlumu tempa růstu investic i spotřeby (s nějakým masivním posunem k nové rovnováze se tu tedy nepočítá).



Pokud bych měl vybrat jeden graf charakterizující současnou čínskou ekonomiku a její největší výzvu a slabost, půjde o poměr investic k HDP. Následující obrázek porovnává jeho vývoj s vývojem v Taiwanu a Koreji. Je samozřejmě namístě tvrdit, že Čína dohání vyspělé ekonomiky v mnoha oblastech, včetně vybavení reálným kapitálem – od strojů a budov až po silnice a další infrastrukturu. Je tak plně pochopitelné, že by si měla projít obdobím, kdy bude poměr investic k produktu vyšší než ve vyspělejších zemích. Konec konců, právě uvedený graf jasně ukazuje, že podobným obdobím si prošel i Taiwan (sedmdesátá léta a léta devadesátá) a Korea (konec sedmdesátých a zejména devadesátá léta). Čína se tak nevymyká vzorcem svého chování. Nicméně je hodně výjimečná tím, že jej posunuje do úplně jiného rozměru:



S Čínou je to nyní trochu jako s bitcoinem. To nejlepší, co si můžeme přát, je, abychom o nich v následujících letech moc neslyšeli. U bitcoinu by to znamenalo, že o něj přestali mít zájem spekulanti, prudce klesla jeho volatilita a to mu umožnilo stát se tím, proč byl údajně stvořen – tedy alternativní a široce užívanou měnou. Pokud moc neuslyšíme o Číně, bude to pravděpodobně znamenat, že tenze nerostou, ale naopak klesají a probíhá onen přechod k nové rovnováze. Ne nadarmo Lao-c' napsal, že nejlepším vládcem je ten, o kterém lid skoro neví. Je to pravda a dá se to lehce extrapolovat i na ekonomiku – ta je v nejlepším stavu, když o ní „nevíme“ – funguje, jak má, a nemáme tak potřebu se jí věnovat. O domovině Lao-c' to bude platit dvojnásob a přejme si tudíž, abychom o ní příští rok neslyšeli.