Pettis: Čína potřebuje pravý opak, než se jí radí

Čína musí reformovat své hospodářství. Alespoň to tvrdí dlouhá řada ekonomů a mezinárodních institucí včetně Světové banky. Ta ve své poslední zprávě „China 2030“ píše, že čínská vláda by měla posílit roli trhů a liberalizovat právní, finanční a další instituce. Tyto kroky mají svou hodnotu samy o sobě, ale podle ekonomů Světové banky by pomohly vyřešit i nejpalčivější problém země, kterým jsou dluhy. Ty v roce 2008 dosahovaly 162 % HDP, nyní leží znatelně nad 260 % HDP. Jenže podle ekonoma a předního odborníka na čínské hospodářství Michaela Pettise je podobná logika chybná.

Pettis má pro své tvrzení dva hlavní důvody: Za prvé, Číně nehrozí dluhová a následně finanční krize. A za druhé, tato krize nehrozí právě proto, že vláda je díky své moci schopná kdykoliv restrukturalizovat závazky bankovního sektoru. Číně ale podle ekonoma hrozí, že dluhy dosáhnou takové výše, že se stanou překážkou růstu. Příčinou by byl nedostatek finančních prostředků, což je situace, která je dobře známá ve financích, ale makroekonomové jí stále nevěnují dostatečnou pozornost.

„Během posledních dvou století došlo k nespočtu případů, kdy předlužené země slíbily zavedení řady liberálních reforem, které je měly vytáhnout z dluhové pasti. Nikdy nebylo dosaženo úspěchu. Žádná země se nezbavila své dluhové zátěže bez toho, aby došlo k jejímu přesunu jinam. Mexiko své dluhy v roce 1990 restrukturalizovalo, tudíž náklady spojené s vysokými dluhy přesunulo na věřitele. Německo po roce 1919 snížilo své dluhy vysokou inflací, takže jejich náklad nesli hlavně penzisté a další investoři držící cenné papíry s pevným úročením. Před deseti lety přenesla sama Čína dluhovou zátěž na střadatele tím, že zavedla negativní reálné sazby,“ píše Pettis.

Pokud Čína chce udržet svůj růst, musí své dluhy skutečně snížit. Jediný zdravý způsob, jak tak učinit, je donutit místní vlády, aby prodaly svá aktiva a získané finance použily na snížení závazků. K tomu se Čína musí zbavit své nadměrné závislosti na investicích a musí převést bohatství z korporátního sektoru do rukou domácností. Ty pak zvýší svou spotřebu a nahradí investice. Nutnou podmínkou pro úspěch je každopádně pokles dluhů. Existují země, které se sice finanční krizi vyhnuly, ale prošly si ztracenými dekádami. Patří sem Sovětský svaz či Japonsko. Na nich je zřejmé, že ani jejich osud není vítanou alternativou ke krizi.

Zastánci reforem v Číně implicitně předpokládají, že liberalizace financí by vedla k efektivní alokaci zdrojů do těch nejlepších oblastí, sektorů a firem. Jenže čínský systém je charakterizován státními intervencemi, spekulativními investicemi a náhlými pohyby kapitálu. Otevření finančního sektoru by tak jen prohloubilo problémy a špatnou alokaci kapitálu. Něco podobného se stalo ve Spojených státech v osmdesátých letech.

Pokud by v Číně proběhla finanční liberalizace, vláda by ztratila tolik potřebnou možnost restrukturalizace závazků. Reformy sice vypadají velmi dobře v rámci standardních makroekonomických teorií, ale je s nimi jeden problém – v praxi jako nástroj pro snižování dluhů nefungují. Dokonce by prospělo, kdyby v Číně došlo k větší centralizaci rozhodovacích procesů. Proti různým zájmovým skupinám se totiž může postavit jen skutečně koncentrovaná síla. Liberalizace bude namístě jen poté, co se země vyrovná se svým vysokým zadlužením, uzavírá Pettis.

Zdroj: Bloomberg