Sedm investičních rad od jednoho z nejlepších stratégů na trhu

Jan Loeys stojí v čele výzkumu globálních trhů v bance JPMorgan. Po třiceti letech práce ve svém oboru minulý týden napsal, co se naučil o investování a alokaci aktiv. Podle známého investora a ekonoma Gavyna Daviese jde o jednoho z nejlepších stratégů na trhu a tudíž bychom měli jeho postřehům a radám věnovat vážnou pozornost. Davies je shrnuje následovně:

Za prvé, trhy jsou poměrně efektivní, takže všechny známé informace jsou již odraženy v cenách aktiv. To by v konečném důsledku znamenalo, že pokud chceme dosáhnout vyšší návratnosti, lze toho docílit pouze s podstoupením vyššího rizika. Loeys zase tak daleko ve svém tvrzení nejde a domnívá se, že pro aktivní investice stále nějaký prostor existuje. Současný všeobecný posun k pasivnímu investování podle něj šance aktivních investorů zvyšuje. 

Za druhé, platí jednoduché pravidlo, které říká, že když jde něco vysvětlit jednou proměnnou, není třeba hledat nějakou další. To mimo jiné znamená, že investoři by se měli zaměřit na hlavní globální makroekonomické trendy, které určují vývoj na trzích. Tedy například na reflaci, monetární politiku významných centrálních bank či třeba deflační riziko pramenící z klesajících cen ropy. Cílem by měla být identifikace dominantního režimu, ve kterém se globální ekonomika nachází. 

Za třetí, hlavní pozornost je třeba věnovat změně fundamentu a ne jeho absolutní úrovni. Ceny aktiv totiž většinou počítají s nějakým základním scénářem, který tyto úrovně odráží. O změnách cen aktiv rozhoduje jen změna fundamentu, nebo měnící se pravděpodobnost různých scénářů. Může docházet i k tomu, že základní scénář se nezmění, ale výrazně se pohnou pravděpodobnosti u scénářů extrémních a kvůli nim dojde i k posunu na trzích. Davies v souvislosti s tím zmiňuje „překvapivé“ pohyby trhů v situaci, kdy nedošlo ke změně průměru v očekáváních či v základním scénáři. Někdy je takový pohyb vnímán jako iracionální chování, ovšem ve skutečnosti může jít o racionální reakci na posun v pravděpodobnostech různých scénářů.

Za čtvrté, snažte se o hrubé předpovědi pohybu cen aktiv a ne o projekce jejich přesného vývoje. Takový přístup je prostým smířením se s realitou, protože to nejlepší, čeho lze dosáhnout, je správně odhadnout větší pohyby cen na trhu. I to je ale velmi cenná informace.

Za páté, hlavní roli na globální scéně hraje americký trh a ostatní trhy by měly být posuzovány podle toho, jak si vedou relativně k němu. Americká ekonomika a trhy hýbou většinou trhy celosvětovými, jen velmi zřídka je tomu naopak. USA jsou stále epicentrem ekonomického a investičního dění, přestože pokračuje globalizace a Čína upevňuje svou pozici ve světové ekonomice. 

Za šesté, očekávání jsou adaptivní a ne racionální. Může se to zdát v protikladu s prvním bodem, ale Loeys přesto tvrdí, že například očekávané růsty zisků jsou taženy hlavně tím, jak se vyvíjely zisky v minulých obdobích. Davies v tomto bodě se stratégem souhlasí jen částečně a tvrdí, že trhy a investoři jsou v tomto ohledu racionálnější. Ovšem souhlasí s tím, že na trhu zboží či práce je pohled do historie při tvorbě očekávání rozhodující a nelze tu čekat nějakou mimořádnou racionalitu.

Za sedmé, je třeba být velmi opatrný, co se týče používání dat o finančních tocích a pozicích investorů. Tato data ráda sleduje celá řada investorů, ale na trhu jsou ceny vždy na úrovních, které vyrovnaly nabídku s poptávkou. Jestliže je někdo v nějaké pozici nadvážen, musí tu být někdo podvážen. Pokud někam přitekl kapitál, odněkud musel odtéct a tak dále. Je tak nebezpečné zaměřit se pouze na malý výsek tohoto dění a založit na tom investiční rozhodnutí. 

Za osmé, optimalizace portfolia, kterou doporučují učebnice financí, je v praxi téměř nedosažitelná. Příčinou je vysoká proměnlivost korelací a vztahů mezi aktivy, na jejichž základě by mělo být dosaženo optimálního rizikového a výnosového profilu portfolia. 

Davies k uvedeným bodům dodává, že „s ohledem na vysokou efektivitu trhu je dobré nebýt přehnaně sebevědomý“. Je lepší předpokládat, že úspěch se dostaví s pravděpodobností jen mírně převyšující 50 %, je třeba být sám sobě ďáblovým advokátem a trávit většinu času s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí. „Naučil jsem se desetkrát více ze svých chyb, než ze svých úspěchů,“ uzavírá Davies. 

(Zdroj: Financial Times)