Rozhovor s Margaretou Křížovou

Narodila se v Praze. Vystudovala střední hotelovou školu. Při zaměstnání studovala Školu mezinárodních a veřejných vztahů a ESCEM School of Business and Management na University of New York Prague. Dvacet let se věnuje obchodnímu poradenství, investicím, fúzím a akvizicím.

Je partnerkou poradenské kanceláře a společnosti CEAG. Spolupracuje se strategickými investory a vlastníky společností, podporuje začínající podnikatele a působí jako mentorka startupů.

Od roku 2012 svou účastí podporuje akci Equal Pay Day, která upozorňuje na nerovnosti v platech mužů a žen. Ve stejném roce vystupovala jako investorka ve čtvrté řadě pořadu České televize Den D.

Na stránkách www.margaretakrizova.com píše vtipný blog o životě investorky. Má ráda cestování, dobré knížky a dobré jídlo.

Manžel: operní zpěvák Vratislav Kříž. Dvě děti: syn a dcera

Čím jste chtěla být jako malá?
Nad tím jsem ani nepřemýšlela, ale nejspíš paní učitelkou. Dobře jsem kreslila, k radosti rodičů hlavně křídou po skříních.

Jak jste začala s podnikáním a kdy?
Začala jsem se svojí kolegyní, americkou právničkou, která byla a je nesmírně chytrá a důležitá pro můj život. Přišla a řekla mi:  Budu zakládat firmu, nechtěla bys do toho jít se mnou? Bylo mi dvacet čtyři a netušila jsem, co je podnikání, tak jsem řekla: No jasně! Klidně! Měla jsem dvouletou dceru a začaly jsme tedy podnikat v poradenství. S kolegyní jsme spolu začínaly ve White & Case, já jako neprávník jsem se se vypracovala na  paralegal, tedy právní asistent, myslím, že jsem byla první paralegal v České republice. Tehdy přicházely do Čech velké mezinárodní firmy a zakládaly tady voje evropské pobočky. Dostala jsem malý podíl ve firmě a firma Central European Advisory Group (CEAG) funguje do dneška.

Jak vzpomínáte na natáčení Den D v České televizi?
Když mi přistál v poště e-mail, jestli nechci jít do Dne D,  myslela jsem si , že si ze mě někdo dělá legraci. Když jsem viděla ty hvězdné investory, říkala jsem si, kdo píše Křížové? A vlastně jsem na ten mail ani na začátku neodpověděla. Ale pak přišel produkční a režisér a já pochopila, že to myslí vážně a souhlasila jsem, šla jsem do toho. Na natáčení vzpomínám s velkou radostí, bylo to velmi příjemné, hezká a zábavná zkušenost a já jdu vždycky do všeho. Točilo se v Brně, s přestávkami jsme tam strávili tři hezké týdny. Bylo to jako fabrika. Začínali jsme v osm hodin ráno a večer v sedm jsme končili.

Zaujaly vás nějaké projekty?
V tak krátkém limitovaném čase se nelze rozhodnout o velké investici do určitého projektu. Některé projekty mě zaujaly, ale pak se ukázalo, že před kamerami byly ty příběhy trochu přibarvené.
Na druhou stranu smekám před těmi, kteří tam šli. Není to jednoduchá situace stát před pěti lidmi, kteří vás tam grilují, a někteří jsou docela brutální, i když já jsem se snažila být na lidi hodná. Chápu, že mohli být někteří lidé vyděšení třeba z Michala Rostocka.
Ale žádný byznys z toho nevzešel. Byli tam lidi, kteří byli perfektně připravení, ale byli tací, kteří si to šli jen tak zkusit a pak byli ti chytří, kteří si šli udělat sami sobě reklamu. V hlavním vysílacím čase v televize předvést svůj projekt, to je přece dobrá reklama!

Nebyla to zajímavá přehlídka start-upů?
Myslím, že jako osvěta a ukázka toho, jak to chodí v reálu, to bylo skvělé. Tam lidi poznali, jak to vypadá, když si stoupnete před investora, na co se ptá, na co se připravit, co bude chtít vědět, že nebude jenom příjemný, bude chtít znát čísla, bude se ptát, o co to opíráte, kde seženete zákazníky, jak to budete financovat, a hlavně proč by zrovna vám měl dát peníze. To bylo přínosné.

V čem měli lidé nejnaivnější názor?
Ve většině případů se lidi soustřeďují především na produkt, který piplají do neuvěřitelných detailů. Ale zákazník si chce koupit to, co potřebuje. Když se bavím se začínajícími podnikateli o rozjezdu, dokážou mluvit celé hodiny o produktu, ale když se zeptám, kde seženou zákazníky, jak je osloví, nemají to příliš rozmyšlené.  Myslí si, že mají produkt a je vystaráno. Další naivita je v tom, že se byznys okamžitě odrazí a bude pouze vzkvétat. Nepočítají s tím, že přijdou propady, že nebude sezóna, že přijde krize. Chybí jim takový ten selský rozum. Obyčejný selský rozum, který je často v  médiích vysmívaný, ale který platí odjakživa a platit bude. Stejně tak se musí připravit na to, že byznys nemusí vyjít, ale že to není konec světa a je to normální. Lidi tady stále ještě berou neúspěch jako životní prohru, ale my, co jsme již něco zažili, víme, že je to normální a patří to k životu a podnikání.

Vy jste zažila propad?
Jsem ve svém byznysu dvacet pět let. Zažila jsem dobu, kdy jsme si museli vyplácet polovinu peněz, kdy nám odešli zákazníci, odešli zaměstnanci a sebrali naše klienty, byla hospodářská krize, ale vždycky jsme se z toho dostali. Takže selský rozum, optimismus, ochota pracovat a velká disciplína. To je nejdůležitější! Takové ty řeči: Tohle teď nebudu dělat, to se mi teď nechce, to nechám na potom, tak se byznys dělat nedá. Je to o tom ráno vstát a pracovat, i když se člověku někdy nechce, to je ta disciplína.

Jak se díváte na podnikání při práci?
Málokdo má ten luxus začít tak, že si řekne: Dám výpověď v práci a od úterý začínám podnikat. Já mám ráda malé byznysy. Když vidím někoho, kdo rozjíždí postupně malé podnikání, je mi to sympatické. Nevidím nic špatného na rozjezdu podnikání při zaměstnání. Někteří hvězdní investoři trvají na rozjezdu byznysu na sto procent, jinak to pro ně není zajímavé. Nicméně měli by tedy poradit, jak se zaplatí složenky. Málokterý byznys začne okamžitě vydělávat. A pokud nemám úspory, ze kterých mohu alespoň půl roku žít, musím chodit do práce. Musím někde bydlet, něco musím jíst. Zažila jste tvrdé podnikatelské začátky plné dřiny a bez dovolené?
Samozřejmě jsem dřela tvrdě, měla jsem malé dítě. Nebylo to úplně tak, že bych neměla dva roky dovolenou, byly jsme na to s kolegyní dvě. Můj manžel byl úžasný v tom, že nebyl typický český chlap, který vyžadoval každý večer teplou večeři na stole. A přestože jsme měli dvoukariérní manželství, u dětí jsme se střídali a fungovalo to. Když měl manžel představení v divadle, byla jsem s dětmi já, když jsem byla zavalená prací já, byl s dětmi on. Navíc jsme měli úžasnou babičku. Nepřemýšlela jsem o tom, jak to budeme dělat, prostě jsme to zvládli.

Nežárlil manžel na vaši kariéru?
Věděl, že by mu to nebylo nic platné, nejsem typ, který by se držel doma u plotny Já jsem vždycky obdivovala jeho za to, co umí a co dělá, jak krásně zpívá a on obdivoval moji práci. Myslím, že to je dané i tím, že každý pracujeme v jiné oblasti. Respektujeme jeden druhého a snažíme se umožnit tomu druhému, aby dělal to, co ho baví.

Jak jste se poznali?
Studovala jsem hotelovou školu. Když jsem byla na praxi v hotelu Savoy jako servírka, můj budoucí manžel, coby synek z jihočeské hospody chodil do Savoye z protějšího  AUSu, což byla vojna pro umělce, a neustále „prudil“, že máme teplé pivo. Trochu mi tím lezl  na nervy, ale na druhou stranu moc mu to v té uniformě slušelo, a tak jsme se za rok brali, bylo mi osmnáct.

Může začít člověk podnikat v padesáti?
No jistě, to je moje velké téma, jak se dělají z  padesátníků lidi na odpis. Mě je taky přes padesát a cítím se velmi dobře. Člověk v padesáti si leccos zažil a prožil, ale hlavně má luxus času. V padesáti letech nevodíte děti do školky, nemusíte hnát domů a psát úkoly, dělat svačiny, máte čas na sebe. Já si to užívám, že můžu sedět hodinu v knihkupectví nebo v knihovně a žít bez výčitek, že se nevěnuji rodině. Jsou to také životní zkušenosti. Když je člověk mladý, je ze všeho vynervovaný, vyšokovaný, bojí se mnoha věcí, ale když už to všechno zažil, ví, že se vše nakonec vždycky vyřeší, , že když nejde o život, o zdraví a o střechu nad hlavou, není to konec světa.
Kromě toho má člověk v padesáti obrovskou výhodu životních zkušeností.

Co si myslíte o současném podnikatelském prostředí v Česku?
Musím říct, že takové ty stesky, že je tady těžké podnikat a jak je hrozná legislativa, moc neberu. Nemám ráda výmluvy. Obecně vzato, když něco chcete, tak překonáte překážky, a jdete do toho. 

Myslíte, že jsou lepší podnikatelé ženy nebo muži?
Jjsem velký nepřítel rozdělování na ženy a muže,a na výhrdní podporu žen. Znám úžasné podnikatelky ženy, stejně tak jako muže. Také znám arogantní podnikatele muže, a znám neskutečné ženy potvory. Každý do toho vnáší něco jiného. Chlapi mají rychlejší rozhodování, ženy do toho vnášejí emoce, což není dobře. Já jsem také emotivní. Nejlepší je kombinace obojího. Není ideální jenom ženské nebo jenom mužské prostředí. Nesnáším taková ta zbytnělá ega v obrovských korporátních firmách, která mohou mít jak muži, tak ženy. Občas si říkám, že bych v takovém prostředí těžko přežilaAle každý má možnost volby. Jestliže chce žena být v představenstvu s alfasamci a vyhovuje jít, tak proč by tam nebyla? Já tam být nechci, už jsem si to vyzkoušela a naprosto mi ta zkušenost stačila.

Podporujete akci Equal Pay Day, už jste zaznamenala nějaké úspěchy v této oblasti?
Přestože je to věnované jenom ženám, myslím si, že je to taková nakopávací akce. Dneska už je to mega akce. Já se účastním té druhé části, kde jsou mentorignové stoly.  Moje téma: „Od nápadu k byznysu“, tedy o tom, jak převést nápad v reálné podnikání. 

V některých médiích jsou prezentováni takoví nadlidi a nadmanažeři, kteří předstírají, že odjakživa měli úspěch a všechno šlo samo, svět je báječný a hlavně že všichni jsou mladí, bohatí a krásní a úspěšní. Život je jiný. Nesmírně mě baví, že tam jsou ženy, které přijedou z druhého kouta republiky a říkají: Já o tom uvažuji, nemám moc peněz, chtěla bych tohle začít, mám děti, mám, z toho strach. Rozvine se tam diskuze, z které čiší pozitivní energie. Každá žena, která se kulatého mentoringového stolu účastní přidává vlastní zkušenosti, nápady, rady, připomínky. Většinou lidi odcházejí nabití obrovskou energií. Není to o tom, že si člověk odnese návod v deseti bodech, jak to udělat a jak postupovat. Poznáte tam příjemné lidi, kteří řeší podobné problémy. A já smekám před Lenkou Šťastnou, která Equal payDay organizuje a dokáže každoročně nadchnout tolik lidí.

Kouříte? Vadí Vám protikuřácký zákon?
Jsem nekuřák. Před mnoha lety, jsem byla sváteční kuřák. Nevadí mi, že si někdo někde zapálí, ale přiznám se, že sedět v hospodě, kde kouří sto lidí, mě nebaví. Nekuřácký zákon funguje v řadě států, kde by to člověk nečekal, třeba Francie nebo Itálie. To, že majitelé restaurací křičí, že jim to zničí byznys? Nevím co k tomu říct. Když sedím venku, kde někdo kouří, tak mi to nevadí, ale nechci sedět ve vinárně, přijít domů a přede dveřmi ze sebe shodit všechno nasáknuté kouřem.

Z vás se stala moderátorka? Jak se to stalo?
Rádio ZET rozšiřovalo vysílání a oslovili mě. Slovo ne je můj nepřítel. Řekla jsem si tedy ano. Ale když jsem šla na první natáčení, málem jsem se  zhroutila. Říkala jsem si, co já tam budu dělat. Na první natáčení si vzpomínám dodnes. Jako host tam byl Marcel Vargaestok. Je to skvělý člověk, jako jediný v Čechách má inkubátor, který se nezaměřuje na IT, ale na gastronomii a pomáhá lidem rozjíždět gastrobyznysy.
Na začátku vysílání mě v rádiu nabrífovali příkazy, jako mluvte na mikrofon napřímo, nekašlejte, neklapejte skleničkou, nešoupejte nohama! Naštěstí to nebylo a není naživo. Bylo mi fyzicky špatně, ale říkala jsem si, co nejhoršího se může stát? Můžou mě vyhodit a říct: Tak vám děkujeme, vysílat to nebudeme a už sem nechoďte. Poprvé jsem si to poslechla asi po měsíci. Ono není tak důležité to, jaké máte téma, ale jestli jste s těmi lidmi na jedné vlně. Jsou lidi, kteří mluví a mluví a jsou ti, kteří zarytě mlčí. Já k tomu přistupuji zodpovědně, dělám si rešerše, hledám lidi, kteří jsou něčím zajímaví, něco dokázali a ají co říct.

Jaký rozhovor byl nejzajímavější?
Zajímavý byl rozhovor s Robertem Vojáčkem, který má úklidovou firmu Lidská síla. Povídání s ním bylo hodně konkrétní, netajil se detaily o reklamě, kolik do ní investovali, jak přesně ji dělají na Facebooku, v jakém rozsahu, na koho cílí, mluvil k věci, nic nebylo tajné, říkal fakta a jasné věci.
Zajímavá byla dílna Strojovna na slavné Krymské ulici v Praze, kde si můžete pronajmout šicí stroj, nebo se naučit šít, zajímavý komunitní projekt. Ne všechny díly byly optimistické, v jednom rozhovoru si paní celou dobu stěžovala na manžela, ať jsem dělala, co jsem mohla, vždy to skončilo u toho, jaký je nemožný. Docela jsem se u toho rozhovoru zapotila.

V jakém oboru podnikají vaše děti?
Moje děti nechtěli na vysokou, protože řekli, že tam se nedozví, to co potřebují k životu. Dcera vystudovala gymnázium a teď má  castingovou agenturu. Je to taková štika. Obdivuji ji, do všeho jde, nic není nemožné. Už má malého chlapečka a zvládá to. A já jsem babička a nesmírně si to užívám.
Synovi je dvaadvacet a studuje v zahraničí byznys. Obě děti jsou pragmatici, asi po mamince.

Chodíte na operu s manželem?
Manžel už dnes svoji agenturu, je na volné noze, pořádá opery a koncerty. V době, kdy byl v divadle, chodila jsem na jeho představení často, občas i s dětmi. Některá představení jako Dona Giovanniho nebo Figarovu svatbu jsem viděla opravdu hodněkrát. Občas se jedeme podívat na operu do zahraničí.  Musím říct, že smekám, jednou jsem se byla podívat na jevišti Národního divadla a ten  pohled do hlediště a do prostoru nad jevištěm budí respekt.  Co se týká mého zpěvu, znám své limity a raději se do zpěvu nepouštím.