Krugman: Komu vlastně prospívá snižování daně ze zisku?

Návrhy daňové reformy americké vlády je těžké brát vážně. Donald Trump je v oblasti daní ignorantem, stejně jako u všeho dalšího. Neustále prohlašuje, že Spojené státy patří mezi země s nejvyšším zdaněním, i když pravdou je téměř úplný opak. I tak nás ale jeho návrhy přivádějí k jedné důležité otázce: Kdo vlastně v konečném důsledku platí daně ze zisků? Jsou to akcionáři společností, kterým daně ukrajují ze zisků? Nebo jsou to zejména zaměstnanci, kterým daně ukrajují z mezd, jak tvrdí americká vláda? Na to hledá odpověď Paul Krugman ve svém sloupku pro New York Times:

Tomuto tématu se v několika analýzách zajímavým způsobem věnuje Rozpočtová kancelář kongresu CBO. Ta je skeptická vůči závěrům studií, které porovnávají různé země, a dochází k výsledku, že tlak vyšších daní ze zisků nakonec pocítí zaměstnanci na svých mzdách. U takového porovnání je dost těžké odizolovat vliv jiných faktorů. S postojem CBO se v tomto případě tedy v podstatě shodují. 

Namísto podobných studií je tedy možná lepší zamyslet se nad několika důležitými tématy. Daň ze zisku obvykle vnímáme jako zdanění návratnosti kapitálu. Když bývala mobilita kapitálu nízká a jeho přesun mezi jednotlivými zeměmi složitý, domácí firmy neměly mnoho možností, jak se vyhnout zdanění. Dnes je ale podle některých názorů mobilita kapitálu vysoká a firmy se tak mohou přesouvat do zemí s nižším zdaněním. V ekonomice s vysokým zdaněním kapitálu pak nastává jeho nedostatek a to následně tlačí mzdy dolů. 

Tato teorie má ale několik slabých míst. Tím hlavním je to, že mobilita kapitálu má do dokonalosti stále daleko, což se mimo jiné projevuje na vysoké korelaci mezi domácími úsporami a domácími investicemi. Tíhu zdanění tak ani dnes nemusí nést zaměstnanci a jejich mzdy. CBO ale poukazuje na to, že ji možná nenese ani kapitál tak, jak se běžně domníváme. Podle CBO totiž většina zdanění zatěžuje monopolní renty. Nezáleží na tom, zda tyto renty pramení třeba z investic do technologií či ze zneužívání tržní síly. Pokud je zdrojem zisků monopolní pozice, zdanění doléhá na akcionáře tím, že snižuje nadměrné zisky korporací.

Představme si svět, ve kterém existují všechny společnosti jako Google či Apple. Investují své zdroje do výroby nových produktů a ty pak prodávají na trhu, kde mají velmi silnou pozici. Prodejní ceny proto leží vysoko nad výrobními náklady. Pokud těmto firmám snížíte daně, nebude je to motivovat ke zvýšení počtu zaměstnanců a v ekonomice nedojde k růstu poptávky po práci. Tyto společnosti budou pouze generovat ještě větší zisky. 

Nebo si představme farmaceutické společnosti, které vyrobí nový lék a pak jej prodávají po celém světě. Některé země a vlády použijí svou sílu a vyjednají nižší ceny. Některé tak neučiní. Ty první přitom nijak netrpí tím, že by měly horší přístup k lékům. A podobné je to se zdaněním monopolních zisků. Jestliže se zdanění zvýší, nedojde ke zhoršení přístupu k technologiím, jen se vybere více na daních.

Je pravděpodobné, že růst tržní síly velkých společností je reálným jevem. Nemusí být dán jejich neférovým jednáním a ne vždy také musí generovat nadměrné zisky. Pokud ale platí uvedené, snížení daní v tomto případě nepovede k lepšímu postavení zaměstnanců a k růstu jejich mezd. Když někdo tvrdí, že změny v moderní ekonomice snižují efektivitu zdanění firemního sektoru, je namístě skepse. Možná dokonce platí pravý opak a zdanění zisků je lepší myšlenkou, než bývalo dříve.