Členství v eurozóně je už zas chápáno jako punc kvality

Zpoza oceánu přišla nedávno zpráva o nové zajímavé výzkumné studii Johannese Wieganda zveřejněné pod hlavičkou Mezinárodního měnového fondu (IMF). Studie měří, jestli investoři mají pocit, že členství určitého státu v eurozóně je známkou vyšší bonity tohoto státu jako dlužníka. A jde o hodnocení skutečně samotného členství, tedy po očištění o všechny fundamenty, jako je kvalita veřejných financí, saldo platební bilance, HDP per capita atp. Jako měřítko názorů investorů je použit index International Investor Country Credit Rating Risk.

Vývoj hodnoty, kterou investoři vidí v samotném členství v eurozóně, tedy jakéhosi „EZ bonusu“, zachycuje následující graf. Jak vidno, EZ bonus byl nejvýše v roce 2006, tedy krátce před vypuknutím finanční krize. Pak rychle klesl na nulu, načež v posledních zhruba dvou letech se opět vynořuje do kladných čísel, nicméně někdejších hodnot rozhodně (zatím) nedosahuje. Wiegand navíc ekonometricky zjišťuje, že vnímaný EZ bonus je po krizi výrazně více citlivý na parametry dané zermě, na které by jistě měl být velmi citlivý odjakživa – jako jsou třeba fiskální a vnější nerovnováhy.

Euroskeptikové by jistě nejraději viděli, kdyby EZ bonus byl trvale na nule, ne-li pod ní. I oni ale můžou pokládat za aspoň mírně dobrou zprávu, že na vnímání kvality dané ekonomiky má její pouhé členství v eurozóně menší vliv než před krizí. Nebezpečí návratu špatného oceňování relativní rizikovosti různých zemí („Řecko je jako Německo“ apod.) je tak menší. Trochu se obávám, že to tak nezůstane... 

Michal Skořepa