Riziko mám v krvi, investování za hru… aneb Co nás láká na hedžových fondech?

Těšit se z růstu svého portfolia vždy bylo, je a vždycky bude snem každého investora. Existují však nějaké hranice, kam se naše investice můžou vyšplhat? Zkuste se vcítit do pozice drobných amerických investorů, kteří podlehli volání peněž a mohutně „živili“ emise na NASDAQu. Jak to dopadlo víme všichni. Smetanu slízli ti, kteří včas z rozběhnutého rychlíku vystoupili, zatímco ostatním se sen o rychlém bohatství rozplynul. Probuzení bylo v mnoha případech skutečně bolestné. Kdo za to může? Traduje se, že jedním z hnacím motorů nafukování takovýchto bublin jsou kromě přehnaného optimismu investičních bank (a někdy i účelových doporučení jejich analytiků, jak tomu bylo v případě Merrill Lynch) i hedžové fondy. Víme však, co se pod tímto spojením skrývá?

Pro pochopení souvislostí se vraťme o 60 let zpátky, do roku 1940, kdy se američtí zákonodárci snažili udělat na trzích pořádek a zajistit alespoň částečnou ochranu malých investorů před praktikami „velkých“ manažerů. Co však v případě, když malý investor ve skutečnosti není až tak malý, protože se jeho jmění počítá v milionech dolarů? Ten nemusí být chráněn? Ne, nemusí - to alespoň tvrdili zákonodárci. Není se tedy čemu divit, že si vykutálení obchodníčci našli cestičku k jejich majetku…

Další informace na I-POINT, http://www.ipoint.cz/detail.php?article=12432