Prosinec 2016: Konec ultra volné měnové politiky

Změny ekonomických trendů mívají, na rozdíl od třeba politiky, zřídkakdy jasné začátky. Zatímco např. čas, kdy započala instalace komunistického režimu v  Československu je celkem jasný, kdy začala globalizace už je jasné mnohem méně. To, kdy se po krizi konečně otočila globální měnová politika, je však po právě skončeném roce evidentní: v prosinci 2016.

A není to jen proto, že v něm FED po roce znovu zvýšil sazby - to by samozřejmě vzhledem k tomu, že touto dobou loni sliboval čtyři utažení měnové politiky, zas tak moc neznamenalo. Posun v rétorice, který toto zvýšení provázel, však ukazuje, že je s ultra nízkými sazbami v Americe konec.  Došlo totiž na revizi u očekávání členů FOMC ohledně budoucího nastavení sazeb a po dlouhé době, kdy se tato očekávání revidovala pouze dolů, to byla revize opačným směrem.

Prezidentka FEDu Yellenová navíc vyslala jestřábí poselství, když řekla, že „vůle“ trhu práce se zmenšila natolik, že již není potřeba podpory ze strany fiskální politiky (o kterou přitom ještě v září žádala), a pod vlivem očekávaných změn fiskální politiky podstatně narostla (nejen) americká inflační očekávání. 

Také ECB se odvrací od nekonečného cyklu zvětšování měnového stimulu posledních let, byť vzhledem ke dvouciferné nezaměstnanosti samozřejmě velmi opatrně: v prosinci sice prodloužila kvantitativní uvolňování nejméně do prosince 2017, snížila však objem nakupovaných aktiv. Vzhledem k pokračujícímu hospodářskému růstu a vyvanutí silných protiinflačních faktorů minulých let tak dle mého v příštím prosinci bude už diskutovat o postupném ukončení („tapering“) tohoto programu.

Tento prosincový odklon je důsledek pomalého ústupu globálních desinflačních sil posledních let. Ropa se po dohodě zemí OPEC mezi sebou a následně s dalšími zeměmi mimo kartel vyšplhala po více než roce nad 50 dolarů za barel. Čína se, zdá se, také definitivně vynořila z desinflačního moře – index výrobních cen v listopadu vzrostl o 3,3 % (nejrychleji od října 2011) a nebylo to jen kvůli ropě. Ačkoliv Čína asi hned tak nebude takovým globálním pro-inflačním faktorem jako začátkem minulého desetiletí, čekat její desinflační vliv jako v 90. letech či jako v posledních několika letech určitě nelze.

Rostou také ceny potravin, což byl mimo komodit v posledních letech druhý nejpodstatnější desinflační faktor. Vidět je to v české inflaci (v listopadu právě ceny potravin dotlačily inflaci na 1,5 %) a samozřejmě ve světe - globální ceny potravin dle FAO nyní rostou nejrychleji od roku 2011.

K tomu se zrychluje globální aktivita (globální index PMI je nyní v průmyslu nejvýše za více než dva roky) a - což s předchozím souvisí – uvolňuje se fiskální politika, a to jak aktivně (Japonsko, USA, Čína) tak pasivně (Španělsko, Itálie zvyšují své cyklicky očistěné deficity). S volbami v Německu a Francii pak v Eurozóně fiskální utažení čekat určitě nelze.