Jak (ne)proběhne Italexit

Chleba eurozóny se bude pravděpodobně lámat v Itálii. Tedy v zemi, která je dost veliká na to, aby měnovou unii mohla rozložit a má dost problémů na to, aby pro Italexit měla motivaci (možná – viz níže). První významnější lámání by mohlo přijít už čtvrtého prosince, kdy se bude hlasovat o Renziho ústavních reformách.

Jak tu na počátku týdne psali kolegové z ČSOB, celá situace kolem tohoto hlasování, jeho možných výsledků a důsledků pro trh není nijak jednoduchá. Danske Bank se pokusila celou věc shrnout do následujícího diagramu. Možností je celá řada, ale pokud to zjednodušíme, tak okamžitá pozitivní reakce trhů se dostaví, pokud Italové reformy schválí. Pokud se tak nestane, trh bude reagovat negativně, ale ztraceno ještě vše není. V dobré se může vývoj na trzích obrátit v případě, že Renzi zůstane premiérem, bude mít velkou podporu a na reformách bude dál pracovat a v roce 2018 bude znovuzvolen již podle nových pravidel (Italicum). Prvotní a i druhotní negativní reakci trhů lze naopak čekat ve všech scénářích, kdy je Italicum odmítnuto, Renzi skončí a do vlády se tak či onak dostane Hnutí pěti hvězd.

Dejme tomu, že vše nakonec půjde po „červených“ scénářích. Jak reálné je, že by pak Itálie skutečně odešla z eurozóny? Danske Bank na to odpovídá za pomocí následujícího grafu. Ukazuje podíl populace, která se ve vybraných zemí včetně Itálie staví proti společné evropské měně:

Na jednu stranu není 35 % podíl populace nevraživě hledící na euro nějak vysoké číslo (zvláště ve srovnání se zeměmi jako UK. Ovšem je to dost ve srovnání se zeměmi jako Francie, či Německo. A události v USA a UK ukazují, průzkumy jsou u podobných přelomovějších událostí dost na vodě.

Pokud se na věc podíváme z pohledu základní ekonomie, je věc celkem jasná: Itálie v řadě oblastí zaostává (produktivita, konkurenceschopnost), což by se v případě plovoucího měnového kurzu projevilo oslabováním její měny. Toto oslabení by bylo jednak „odměnou“ za toto zaostávání (Italové by relativně ke zbytku světa chudli) a z části také lékem, protože by zdražilo dovozy a zlevnilo exporty a tím přispělo k obnovení rovnováhy. Takové oslabení měny je mimochodem kvalitativně něco jiného, než měnu oslabující intervence centrální banky.

Je ovšem zřejmé, že tak jednoduché to s Italexitem není. Na váhu pro a proti totiž musíme dát i ztráty plynoucí z toho, že slabá lira by zvýšila dluhovou zátěž Itálie u dluhů denominovaných v eurech. Pod tlakem by byl také domácí bankovní systém a samotný přechod na liru by určitě znamenal notnou dávku ne zrovna produktivní nejistoty. To vše ale podle mne stále není tím hlavním faktorem. Tím je důvěra v sebe sama.

Podle mne jde v jádru všech možných periferních exitů o to, jak moc si tyto země (ne)důvěřují, že by byly dlouhodobě schopny zvládat vlastní měnu. Jinak řečeno, že by tam (znovu) nezačalo růst ono známé „zimbabwské“ pokušení o použití monetární politiky k řešení problémů, které nemají s centrální bankou co dělat. Jde tedy o důvěru ve schopnost vyhnout se politice směřující k vysoké inflaci a monetárnímu chaosu. V eurozóně tyto strachy eliminuje Německo (a často přestřeluje opačným směrem) a za to dostává rentu v podobě slabšího eura (ve srovnání s možným kurzem marky).

Itálie (a nejen ona) je tak podle mne v nezáviděníhodné pozici ne nepodobné manželce, kterou manžel omezuje, ale ona si nevěří dost na to, aby odešla. A má k tomu důvod – když byla dříve sama, nevedlo se jí o moc lépe. Co je v takové situaci řešením?