Prosím jeden státní starobní důchod? Už došly, pane

Mises.cz: 25. listopadu 2016, Hynek Rk

V diskusích o budoucím problému se starobními důchody se prakticky probírá jen jeden aspekt, a to aspekt stárnutí populace. Tento je docela vážným problémem, ale je problémem dočasným. Až odejdou populačně silné ročníky do starobního důchodu, budou na ně pracovat populačně slabé ročníky. Systém bude fungovat, ale bude-li třeba jeden důchodce na jednoho pracujícího, tak se bude muset spokojit s pár tisíci korunami měsíčně. Na celou obživu mu to nebude stačit. A i platící zaměstnanec se bude muset řádně uskrovnit (platí i náklady na provoz průběžného důchodového systému nejen samu penzi). Časem populačně silné ročníky vymřou a počty starobních důchodců vzhledem k počtu pracovníků opět klesnou. Taková situace bude trvat ovšem tak těch 20-30 let. Tím většinou diskuse končí, a to i třeba v takovém odborném vládním časopise jako je "Fórum sociální politiky".  Já však teprve začínám a předkládám pár dalších problémů, s kterými bude zřejmě nutné počítat a které v kombinaci s problémem stárnutí populace mohou vést k tomu, že starobní důchody budou v budoucnosti dosti malé:

A. Ani zdaleka nejde jen o starobní důchody. Kde máme třeba zvýšené náklady na zdravotní péči pro takové množství přestárlých a kde máme výdaje na domovy důchodců, asistenty a sociální péči pro tolik přestárlých vůbec? Už dnes činí tyto výdaje na Západě na osobu mnohdy desítky procent z vyplacených staorbních důchodů.
B. 20 či 30 let je dlouhá doba, vzhledem k tomu je nutné počítat s tím, že za tuto dobu dojde zřejmě bratru k dvěma možná i třem hospodářským krizím (zánik bankovnictví částečných rezerv je nepravděpodobný). Tyto jsou doprovázeny dle současných převládajících ekonomických teorií nutností zachraňovat banky a velké podniky (rozuměj nutností cpát do nich peníze), nutností tisku (či zápisu do PC) peněz, růstem zadlužení apod. Výsledkem je dlouhodobější  zhoršení životní úrovně obyvatel krizí postižené země a ohrožení jejich úspor. A i kdyby se vlády zdržely aktivistických protikrizových politik, tak je nutné očekávat dočasné zhoršení životní úrovně občanů.
C. Dochází k postupné kumulaci ohromných dluhů států a veřejného sektoru obecně, avšak požadavek vyrovnat se stárnutím populace znamená naopak vytvářet rezervy na horší časy. Stát a zejména ten demokratický (a i diktatury založené na lidové podpoře) je stižen ohromným morální hazardem, který něco takového z podstaty vylučuje, žádné rezervy nebudou vytvořeny, a pokud ano, tak budou ve vládních a obecních dluhopisech, tudíž budou k ničemu.
D. Postupný růst počtu rozvinutých zemí ve světě je další věcí, která má na budoucí vývoj vliv. Umožňuje totiž podnikatelům odejít do nově industrializovaných zemí, které mají příznivější populační skladbu, a které navíc nejsou zatíženy velkým státem blahobytu. I když se tyto země celkem rády opičí po starých vyspělých zemích, tak je nutno dodat, že politiky státu blahobytu se ve skutečnosti prosazují pozvolna a zdlouhavě (fabiánští socialisté by mohli vyprávět). Zavedení státu blahobytu tak, jak ho známe z vyspělých zemích, je otázkou desetiletí, což je plus pro nově industrializované země. Čili v případě zhoršení ekonomického zdraví starých vyspělých států a zvýšeného tlaku států na podnikatele, budou tito mít kam se svými dalšími investicemi odejíti.
E. Totéž se dá říci o schopných a podnikavých pracujících, i tito mohou odejít celkem snadno jinam, čemuž napomáhá i to, že znalost světových jazyků se i mezi prostým lidem pozvolna zvyšuje. Budou-li však odcházet schopní podnikatelé a schopní pracující dojde k negativnímu výběru, čili v daných státech zůstanou ti méně schopní a osoby závislé na přídělování prostředků od státu. To bude mít vliv na ekonomiku i na finanční zdrví státu a na starobní důchody.
F. Morální hazard spojený s demokraciemi a do jisté míry i diktaturami založenými na lidové podpoře, vede k pozvolnému růstu počtu na státu závislých osob, které krátkodobě myslící (protože krátkodobě zemi spravující politici) potřebují k tomu, aby se dostali k moci a alespoň nějakou dobu si ji udržely. Rostou tak počty státních zaměstnanců, sociálně potřebných, problémové mládeže a podobně. V některých zemích je tento efekt podpořen i příchodem imigrantů, pokud tito imigranti následně převážně končí na sociálních dávkách. Rovněž tak velké počty intelektuálů vstupují do služeb státu, protože jen všemocný stát jim slibuje dobrou kariéru. Místo aby z nich byli technici, podnikový ekonomové, podnikatelé, IT pracovníci a tak dále, končí tito na neproduktivních veřejných úřednických místech.
G. Zhoršující se finanční zdraví státu je většinou vždy řešeno nárůstem počtu a rozsahu regulací ekonomiky, dalším zatížením produktivních účastníků trhu a tlakem na zavádění dalšího sociálního "dobra". To vede k omezování podnikatelského jednání, které uspokojuje přání spotřebitelů a k omezování konkurence, což škodí ekonomice a zhoršuje finanční zdraví států a nutí účastníky trhu přecházet do šedé ekonomiky či odcházet za hranice. Což vede k dalším regulacím a dalšímu zatížením produktivních účastníků trhu. A tak pořád dokola. Přesun peněz od těch, co tvoří hodnoty je demotivační. Přesun peněz k těm, co hodnoty netvoří, je naopak motivující k tomu žádné hodnoty i nadále netvořit. Dalo by se říci, že jde o takový samodestrukční mechanismus demokratického státu.
H. Decentralizovaná sdílená ekonomika je dalším ohrožením budoucích důchodů. Dá se totiž hůře kontrolovat než klasická ekonomika, už jen proto, že stoupá dramaticky počet podnikatelů a samotní spotřebitelé se stávají prostředníky respektive přesněji klasické prostředníky nahrazují. Stát je ovšem založen právě na tom, že vysává prostředníky (podnikatele a zaměstnavatele), protože těch je relativně málo. Někdo by mohl namítnout, že stát zaměstnaná další a další kontrolory, tím ovšem odčerpá produktivní pracovní sílu z trhu a navíc ji bude muset zaplatit, čímž se automaticky zhorší finanční zdraví státu. Rovněž tak bod G (tedy další a přísnější regulace atd.) budou tlačit do sdílené ekonomiky další a další podnikatele a pracující. Vypnouti internet nebo zavésti whitelisty? Hospodářskou krizi a masovou nespokojenost míti.

Proti výše uvedeným problémům působí některé okolnosti:
1. Hospodářský růst, který povede k tomu, že výroba bude stoupat a ještě k ní bude třeba potřeba méně pracujících (ti by sice mohli pracovat v jiných oborech, protože ludistické argumenty proti strojům neplatí, ale který nelida by uvolněné pracující nutil do práce, že). Ale hospodářský růst ve vyspělých státech je dost nevýrazný, což souvisí již s dosti velkým počtem regulací, omezováním konkurence a obřími dluhy států. Navíc tento růst se může ubírat cestami bodu H.
2. Robustnost trhu a společnosti vůbec. Trh a společnost pracuje zhruba jako síť, chová se (lidé jsou jednající bytosti vybavené nějakým intelektem) tak, že je-li jeden její uzel zničen, je obejit přes jiné uzly. Cesta je delší a dražší, ale část ztrát se tak podaří eliminovat. Avšak těmi uzly, kterými se problémy v budoucnost obejdou můžou být skutečnosti z bodu H., D. a E.
Možná jsem na něco zapomněl (čtenáři mohou doplnit), ale osobně bych na státní starobní důchody až tak moc nespoléhal, a to nejen kvůli stárnutí populace. Možná nějaké státní důchody v budoucnosti budou, ale nemusí jít zrovna o moc velkou částku. A kdoví, zda tu bude vůbec nějaká Česká republika, někdo ji třeba změří a zváží a shledá ji nedostatečnou. Musíte se sami mezi sebou o svůj starobní důchod (anebo schopnost aspoň nějaké práce do vysokého věku vykonávat) nějak přičinit.