Čistá pravda o OKD

Redakce Ekonomického deníku získala analýzu zabývající se historií privatizace OKD, která vychází i z archivních materiálů Úřadu vlády ČR. Vzhledem k tomu, že jde o unikátní ucelený právní pohled, přinášíme ji, se svolením autora, celou.

Historie privatizace firmy OKD, a. s. čítá 26 let konkrétních úkonů a jen jejich posouzení ve vzájemných souvztažnostech může vést k formulaci závěrů. K tomu účelu přikládáme snímky – časové výseče metodou tzv. „mapování“ vývoje – rekapitulace jednotlivých událostí v čase. Ty nejvýznamnější pak doplňujeme komentářem.

Pro správnou orientaci je však třeba „vytknout před a za závorku“ jednu zásadu. Pohybujeme se v demokratické společnosti, kde Ústavní pořádek zaručuje dodržování právního řádu. Stát po roce 1989 mohl zvolit různé cesty transformace ekonomiky, ovšem v okamžiku účinnosti zvolených právních úkonů se jeho schopnost ovládat, ovlivňovat a kontrolovat soukromou společnost, v tomto případě akciovou společnost omezila pouze na práva definovaná soukromým právem, především právem obchodním.

„Před závorku“ klademe důsledky úkonů učiněných dne 29. 12. 1990, kdy rozhodnutím vlády zaniká státní podnik OKD a vzniká akciová společnost OKD a.s. do které je vložen veškerý majetek, včetně podnikových bytů. Od tohoto okamžiku s majetkem společnosti mohou disponovat pouze akcionáři prostřednictvím svých podílů. Dokud stát držel majoritu, byl oprávněn zásadní rozhodnutí prosadit. Jakmile ji ztrácí, stává se až na některá oprávnění fakticky divákem.

„Za závorku“ klademe situaci poté, co se firma OKD, a.s. ocitla v insolvenčním řízení. V tom okamžiku bez soudem jmenovaného insolvenčního správce a příslušného soudu nemohou ani akcionáři vykonávat svá majetková práva a zásah státu taktéž nemá žádnou oporu v právu. Soud o zahájení úpadku nijak nerozhoduje, pouze tuto skutečnost nejpozději do 2 hodin oznámí tzv. vyhláškou o zahájení insolvenčního řízení, kterou zveřejní v insolvenčním rejstříku. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení však nastávají již okamžikem zveřejnění této vyhlášky v insolvenčním rejstříku.

Zdůrazňujeme to proto, že tím významnější se jeví nejen citovaný majetkový úkon státu v roce 1990 ale i privatizační projekt, který byl exekutivou schválen, který vykonávaly konkrétní instituce, zejména Fond národního majetku, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo financí a též Ministerstvo průmyslu a obchodu. A samozřejmě vláda jako celek.

I přes uvedené bylo postavení a kompetence státu jako původního majitele akcií nesmírně významné. Právem majitele společnosti činil konkrétní rozhodnutí vedoucí k deetatizaci, odstátnění a privatizaci. Svá práva vykonával v majoritním postavení v letech 1990 až 1996, kdy majoritní postavení ztrácí.

Proč?

Podle doložitelných dokumentů především proto, že samotný privatizační projekt byl založen chybně. Vraťme se ale v čase zpět. Vznik akciové společnosti OKD byl ale pouze první transformační krok. Dne 11. 10. 1993 bylo přijato první rozhodnutí o jeho privatizaci, do té doby stát držel 100% akcií, a tohoto dne realizuje majetkové operace v následující struktuře:

• Do kupónové privatizace vkládá 40% akcií
• Celkem 3% akcií převádí do vlastnictví obcí v regionu,
• Do vzniklého restitučního investičního fondu vkládá 3% akcií
• Stát si ponechává majoritu, drží 52 %. Má tedy rozhodující slovo při nakládání s majetkem firmy.
• Postupem času jsou 4 % akcií dána na burzu a volně obchodována.

Doposud jsme se domnívali, že jednostranné snížení základního jmění a pokles akciového podílu státu z 52 na 45,88% , které stát, jak popisujeme dále, uskutečňuje v roce 1996 bylo fatální selhání státu.

Zdá se, že to není pravda, že šlo o cílené a vědomé rozhodnutí, neboť byl uskutečněn v souladu s privatizačním projektem.

V tomto projektu v roce 1993, v tzv. „druhé vlně privatizace byla ponechána rezerva v rámci základního kapitálu na útlum těžební činnosti OKD ve výši 3,5 mld. Kč.

Tento krok, který měl dát možnost reagovat na cenu uhlí (předpoklad že bude snižována v čase), byl logický a správný – snížení základního jmění se mělo promítnout do zřízení zvláštního likvidačního fondu ve stejné výši. Byl tento krok realizován? Stát akcie společnosti předal.

O souhlas se snížením základního jmění žádá generální ředitelství OKD 19. 3. 1996

Ministerstvo privatizace souhlasilo s návrhem 25. 6. 1996 a Fond národního majetku akcie v hodnotě 3,5 mld. Kč vydal OKD.

Došlo k paradoxu. Ten spočíval v následujícím:

1. Rezerva na útlum za 3,5 mld. Kč, do té doby v „dočasném držení FNM“ byla započítána do akciového podílu státu. Tehdy podíl státu včetně rezervy činil oněch 52 %. Stát si ale nezajistil, aby skutečný podíl státu byl nadále majoritní i po odečtení tohoto „dočasně drženého podílu“. Fatální, vědomá chyba.
2. Jinak pak nešlo zajistit další požadavek privatizačního projektu, že snížení majoritního podílu o 3,5 mld. Kč se „nedotkne podílů minoritních akcionářů“.
3. Dne 9. 7. 1996 bylo na portfoliový účet OKD převedeno 3.500.000 ks akcií čímž akciový podíl státu klesl na 40,11 %,
4. 3. 1997 krajský soud Ostrava registruje snížení základního kapitálu z 27,8 mld. na 24,3 mld. Kč, po této operaci dosáhl podíl státu konečných 45,88%.
5. OKD dle privatizačního projektu měla hodnotu 3,5 mld. Kč přesunout do „likvidačního fondu“. Měly být využity na krytí nákladů útlumu těžby. Zda se tak stalo, není známo, práva akcionáře vykonávalo v té době Ministerstvo průmyslu a obchodu. Stát toto již nekontroluje, společnost neovládá.
6. Podle doložených dokladů však ministerstvo financí privatizační projekt (pravděpodobně) změnilo. Rozhodnutí o privatizaci ze dne 11. 10. 1993 č. j. 630/2150/631/93 vedeného na MF pod č. 40017 již nezmiňuje vytvoření likvidační fond ve výši 3,5 mld. Kč. Další fatální chyba?

Hledáme-li odpovědné osoby, pak ministrem privatizace byl Ing. Jiří Skalický, jeho náměstkem Ing. Jaroslav Jurečka, ministrem financí Ivan Kočárník a předsedou vlády Václav Klaus. Krátce poté toto ministerstvo privatizace zaniklo!

Rekapitulujme tedy události:

Ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 28. května 1996 na základě žádosti Fondu národního majetku vydává souhlas se snížením základního kapitálu OKD z hodnoty 27,8 miliard Kč na hodnotu 24,3 miliard korun.

V tom okamžiku ještě majoritní akcionář stát provádí tuto operaci jednostranně na úkor vlastního akciového podílu. Společnost OKD pod taktovkou státu stáhla z oběhu 3.500 Ks akcií v hodnotě 3,5 miliard korun, které státu prodal fond národního majetku za 3.500, slovy tři tisíce pět set korun! Touto operací se stát během okamžiku stane z majoritního minoritním akcionářem, drží již jen 45,88% akcií

Tímto dnem končí ambice státu společnost řídit, rozhodovat o jejím majetku, tolik skloňovaných převodech bytů a podobně. Zde je „bod zlomu“ v kauze OKD.

Ještě jedna událost roku 1998 zasluhuje však pozornost.

Stát, prostřednictvím Fondu národního majetku a ministerstva financí, který nedávno ztratil majoritu v OKD, mohl celkem snadno získat majoritu zpět. Šlo jen o to využít dvou možností.

Tou první byly akcie v držení měst a obcí v regionu. Ty držely cca 3,7% akcií a dávaly jasně najevo ochotu prodat je. Stát je neaktivní a neprojevuje o jejich akcie vážný zájem a skupuje je tedy firma Eurobrokers, obchody organizuje Patria Finance Zdeňka Bakaly. Ten je měl odkoupit pro stát, ale jedná zcela opačně. Podvod? Možná, že pana Bakalu motivoval právě tento obchod k budoucímu zájmu o ovládnutí společnosti. Zjistil, že stát se o svůj majetek vlastně vůbec nezajímá.

Druhou byl Restituční investiční fond (RIF), který držel původně 3%, v roce 1997 však až 5% akcií OKD. V roce 1997 RIF, jehož vlastníkem byl stát, ale správu jeho majetku svěřil firmě PIAS ze skupiny IPB, prodal svých 5% akcií. Odkoupil je podnikatel Pros. Ztrátu majority ještě v roce 1997-8 získat zpět, fakticky ji vlastně ještě držel, ale asi to ani netušil, a to prostřednictvím jím vlastněného RIF. Svůj vliv neuplatnil.

Jasnější důkaz odpovědnosti státu za tuto situaci nelze předložit. Ztráta majority a tedy vlivu na společnost OKD byla buď vědomá aktivita politiků a úředníků v letech 1996 až 1998, nebo nepochopitelná a trestuhodná neodpovědnost a nečinnost – oboje se stejným výsledkem.

Druhým milníkem je privatizace menšinového podílu v roce 2004. Zopakujme, že stát převádí – prodává menšinový podíl, ale jako minoritní akcionář je odkázán na dohodu, za kterou akcie prodá, podmínky může formulovat, ovšem nikoliv nutit.

Jakmile bylo rozhodnuto o dokončení privatizace, soustředily se vlády na otázku „komu a za kolik“. Dnes je všeobecně skloňována cena za oněch 45,88% akcií, která byla schválena po několikaletém hledání ve výši 4,1 mld. Kč.

Připomínám, že stát neprodával jednotlivé hmotné či nehmotné součásti majetku společnosti, nemovitosti, dceřiné podniky ale prodával akcie a k tomu musel provést znalecké ocenění jejich hodnoty. Téměř 4% akcií byly tehdy k obchodování na trhu a jejich průměrná cena v té době oscilovala okolo částky 348,93 Kč za volně obchodovatelnou akcii. Posudek, který si opatřil Fond národního majetku, stanovil cenu vyšší než tržní, a to 367,73 Kč za jednu akcii. Žádný k tomu povolaný a oslovený orgán či instituce, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a opakovaně Evropská komise, prvně ještě v roce 2006 a podruhé v roce v roce 2011 tuto cenu ani náznakem nezpochybnil. Tyto úkony mě opravňují k prohlášení, že vláda premiéra Stanislava Grosse postupovala lege artis, podle dostupných informací a podle práva.

V čase od prosince 1990 do konce května 1996 mohl stát jako většinový akcionář ještě přijmout na valné hromadě zásadnější rozhodnutí, například o povinnosti OKD k převodu vlastnictví bytů (dnes byty RPG) na nájemníky, od roku 1994 taková právní úprava existovala, nic tomu nebránilo. Neučinil tak. Kauza hornických bytů byla a je akcelerátorem kauzy OKD, alespoň do doby nedávné, než nastaly dnes řešené problémy ekonomické včetně úpadku firmy. Budiž tedy jasně vysloveno, že po ztrátě majority v roce 1996 nemohl stát určovat jak má firma OKD nakládat se svým majetkem, ani nařídit převod bytů do vlastnictví. Vláda mohla pouze vyjednávat o podmínkách ale nic víc.

Bylo zahrnutí bytového fondu do majetku společnosti OKD a.s. chybou? Odpověď zní nikoliv. Vložení bytového fondu, nevratně a nezpochybnitelně do majetku OKD, vyplývalo s § 9a zákona 103/1990 Sb., který definuje, že majetkem organizace se rozumějí věci, ke kterým má podnik právo hospodaření. A to, cestou správy bytů firmou OKD před rokem 1989 státní podnik měl.

K završení této vlastnické operace přinášející ztrátu majority na straně státu dochází v průběhu roku 1997. Absurdní je i to, že tyto kroky šly proti smyslu novely obchodního zákoníku z roku 1996.

Stát se tedy nadále mohl spolehnout jen na výkon menšinových akcionářských práv s jistou ochranou dle § 186 a následujících tehdy platného obchodního zákoníku. Jsou to práva při zrušení společnosti, kdy k rozhodnutí musí být alespoň 2/3 všech hlasů a podobně. Ta jsou v tomto případě bezvýznamná a pouze teoretická. Zástupci státu záhy přestávají v orgánech společnosti figurovat.

Tato nejspíš vědomá ztráta majority však nebyla jedinou podivností. Podivné kroky pokračují. Roman Češka, tehdy ředitel Fondu národního majetku, jakmile zjistil, že jakási firma Eurobrokers (pro pana Prose) vykupuje akcie OKD od obcí, najal firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce obcí k prodeji akcií státu. Tehdejší tisk tento krok zhodnotil lakonicky: „udělali pytláka hajným“. Nikoho nepřemluvil, akcie si „přihrál“ sám sobě, tedy firmám, které ovládal. Skrytě, přes prostředníka, jak jinak.

Stát se sice pokoušel tuto situaci zvrátit, ale nenalezl cestu jak toho docílit. V dubnu 1998 stát se snaží získat majoritu zpět – marně. Drží nadále jen minoritní podíl, již jen 45,88%

Uvnitř privátních vlastnických poměrů však dochází též ke změnám, a to významným. V říjnu 1998 majoritu v OKD a.s. získává jediná firma – tou je Karbon Invest. Majoritní akcionáři neváhají. V červenci 1999 jsou zástupci státu „odejiti“ z orgánů společnosti. Tím nad ní ztrácejí legálně jakoukoliv kontrolu. Stát je na vedlejší koleji. Právní úkony státu jsou těmito událostmi determinovány a to nezvratně. Stát může jen rozhodovat o tom, co s menšinovým podílem, nikoliv nevýznamným, ale menšinovým, musí hledět na to, aby firma plnila svoji roli významného zaměstnavatele i výrobce. Doby ovládání společnosti jsou v nenávratnu.

To je významný aspekt pro další vývoj. Existence majority jednoho vlastníka byla též hlediskem, které muselo být vzato v úvahu při volbě metody privatizace menšinového podílu a úvaze o exkluzivitě právě pro Karbon Invest. Nejen výnos za menšinový podíl, ale i hospodářské perspektivy firmy jako významného subjektu hospodářství, významného zaměstnavatele i poskytovatele bydlení, to jistě byly významné a zřetelu hodné ukazatele.

Tuhle nevděčnou úlohu s poměrně malým manévrovacím prostorem musela realizovat vláda v letech 2002 až 2004. Bylo jasné, že držet minoritní podíl nemá valný smysl, neboť jsme byli vždy až v druhé řadě. Je respektovaným a nikým nezpochybňovaným faktem že rozhodnutí o privatizaci menšinového podílu bylo správným a jediným rozumným řešením.

Téma dalšího období tedy bylo: Hledání ceny za minoritní podíl či forma jak jej privatizovat:

Dne 12 listopadu 2003 – stát zahajuje exkluzivní jednání s firmou Karbon invest.  Dne 26. 2. 2004 FNM obdržel ocenění menšinového podílu od VOX CONSULT  na 2,08 mld. Kč. Následuje hledání ceny a také snaha zaručit budoucnost firmy jako významného zaměstnavatele, dodavatele a podobně. Odhady, jak jinak, se různí, a to i významně. Dne 12. 3. 2004 Komerční banka vypracovala tzv. „Náhled na možnou hodnotu minoritního podílu“. Ten vypočítal majetkovou účast státu na 1,419 mld. Kč. Dne 23. 3. 2004 vláda souhlasila s návrhem Karbon Investem navýšenou cenou za minoritní podíl ve výši 2,25 mld. Kč (usnesení 264). S tím ale dne 30. 4. 2004 UOHS nesouhlasí a hovoří o ceně okolo 3,5 mld. Kč.

Hledání ceny a podmínek prodeje pokračovalo. Akcie fungují na rozdíl od dluhopisů jako dividendové cenné papíry (ekvity), jejichž dividendový výnos není předem zaručen. Dokonce, i když je společnost zisková, management může navrhnout zadržení zisku za účelem tvorby fondů pro budoucí investice.

Nominální hodnota akcie představuje podíl na majetku akciové společnosti vyplývající z vlastnictví akcie. Součet nominálních hodnot všech akcií je roven výši základního jmění. Tržní cena akcie (kurs akcie) je cena, za kterou se akcie obchoduje na kapitálovém trhu.

Jasně a modelově řečeno. Stát neprodával vlastnický podíl, byty, těžební část, cokoliv co bylo v držení, vlastnictví akciové společnosti. Prodával akcie, které v té době držel, tedy i s významem, že to byl akciový podíl minoritní.

Pro ministerstvo financí připravoval podklady Fond národního majetku. Ten zadával posudky, ten prováděl kalkulace. Před prodejem Fond národního majetku, který byl tedy za správu vlastnictví minoritního podílu a přípravu privatizace odpovědný, objednal 2 znalecké posudky u firmy VOX Consult s.r.o. a Komerční banky, a.s.

Z doložitelných materiálů lze dovodit, že pro ohodnocení minoritního akciového podílu byly použity dvě metody odhadu:

Jednak metoda diskontovaných peněžních toků (free cash flow to ekvity method – FCFE), ta byla použita k určení hodnoty OKD na základě její podnikatelské činnosti.

Posudek ocenil hodnotu činností na 2,8 mld. Kč., hodnota státního podílu by odpovídala 1,28 mld. Kč.

Neprodukční části majetku (tedy i byty) nebyly do posudku FCFE zahrnuty a bytový fond byl ohodnocen srovnávací metodou podle realizované privatizace bytů v regionu (byt cca 40.000 Kč). Což by činilo 1,75 mld. Kč, podíl státu tedy 0,8 mld. A z toho se odvinula celková cena 2,08 mld. Kč.

Komerční banka zpracovala druhý znalecký posudek, v podstatě šlo o ocenění dceřiných společností OKD. Ty byly oceněny na 3,1 mld. Kč, tedy státní podíl na 1,4 mld. Kč.

Celková hodnota podílu státu tvořená součtem obou posudků tedy činila 3,5 mld. Kč.

S ohledem na doložené posudky byl vládě dne 23. března 2004 předložen návrh, který byl schválen.  Usnesením vlády 264 byla schválena zpráva o výsledku jednání o ceně minoritního podílu a navrhuje její prodej za 2,4 mld. Kč.

To však odmítl dne 30. dubna 2004 UOHS, když transakci nepovolil s tím, že by šlo o nepovolenou veřejnou podporu. Odhad ÚOHS hovoří o ceně cca 3,5 mld. Kč.

Dne 15. září 2004 vláda usnesením 904 rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu s kupní cenou za 45,88% akcií 4,1 mld. Kč. Podklad pro vládu zpracovává FNM včetně konečných posudků za minoritní akciový podíl. Propočet ceny byl, jak jsem uvedl, porovnán s tržní reálnou hodnotou akcií firmy na trhu a byla mírně vyšší.

Do smlouvy o převodu vlastnictví akcií vláda prosadila řadu ustanovení. Například rozvazovací podmínku bez časového omezení, pokud se v budoucnu kdykoliv prokáže, že výše ceny byla nepovolenou veřejnou podporou, stát může jednostranně od smlouvy odstoupit. Tato podmínka nebyla nikdy realizována, neboť nebylo prokázáno, že stát minoritní podíl prodal pod cenou.

Mé argumenty podporují i další skutečnosti.

Dne 9. listopadu 2004 Kyperská společnost RPG koupila prostřednictvím společnosti Charles Capital (vlastníkem byl pan Bakala) dvoutřetinový podíl v Karbon Investu. Je to týden po realizaci prodeje státu.

Na trhu panovalo určité napětí. Mnohé konkurenční firmy se obracely na Evropskou komisi či direktoriát DG 23 s námitkami o prodeji pod cenou, Třeba společnost J&T by chtěla koupit podíl v RPG  a nabízí za podíl státu 9 mld. Kč. Žádné praktické kroky však dále nepodniká.

Spory konkurentů ale pokračují i nadále.  Dne 27. ledna 2005 Penta Finance posílá EK stížnost na prodej menšinového podílu, neboť cena byla prý nižší než tržní. EK neshledala důvod k tomu případem se zabývat a stížnost uzavřela. To se stát dozvěděl 25. srpna 2006. Záhy vláda demisí končí, ostatní potenciální kroky jsou na jejích nástupcích.

Dne 30. 1. 2008 občanské sdružení nájemníků bytů RPG znovu podává podnět pro nepovolenou veřejnou podporu. EK prohlásila znovu, že smlouva neobsahuje žádný prvek veřejné podpory.

Dne 2. 12. 2009 vláda projednala audit plnění závazků společností RPG a konstatuje, že všechny závazky byly řádně plněny. Jedna chyba v postupu majitele OKD se však vyskytla.

MF udělilo společnosti RPG smluvní pokutu 30 mil. Kč neboť byl překročen zákaz zcizení, prodeje majetku v době smluvního omezení. Byla sice provedena jen delimitace, což je majetkový transfer – a ten byl zakázán smlouvou o privatizaci z roku 2004. Firma nezaplatila. Společnost RPG vzala zpět zrušení (odstoupení) od závazku předkupního práva nájemníkům.[1] 24. května 2011 Rozhodčí soud odmítá žalobu státu na 30 mil. Kč. Stát mohl a měl kontrolovat, zda ve stanovenou dobu omezení firma RPG reinvestuje výnosy do bytového hospodaření. Taková informace schází, lhůty již před lety uplynuly.

To co je, však prvořadého významu je závěrečná etapa popisovaného procesu. Dne 13. 7. 2011 bylo doručeno vládě stanovisko Evropské komise, která reaguje na rozsáhlé podání včetně trestních oznámení. Závěr je jasný a ověřitelný. Je nepochybné, že stát při privatizaci menšinového podílu 45,88% akcií v roce 2004 nepochybil. Komise konstatovala že, cituji: „prodej podílu ve společnosti OKD ve výši 45,88% společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní podpory ve smyslu článku 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU“. Vzala přitom v úvahu všechna doručená podání (Penta, OS byty OKD včetně jím podaného trestního oznámení). Úplné znění protokolu vám dáváme k dispozici v tištěné podobě.

Jaké je tedy resumé?

Konstatuji, že podle mého názoru došlo při privatizaci k závažným porušením, která by bylo možné považovat za porušení péče řádného hospodáře či odpovědnosti při správě cizího majetku. K němu došlo jednostranným snížením akciového podílu státu Fondem národního majetku a Ministerstvem pro správu národního majetku v letech 1996 až 1997.

Pokud jde o privatizaci menšinového podílu v roce 2004 nelze dovodit porušení povinnosti při přípravě a realizaci privatizace minoritního podílu státu. Osvědčuje to opakovaně též Evropská komise.

Pro úplnost zbývá jen dodat několik informací k tzv. „bytům OKD“. Jde o 40 tisíc rodin, což není skupina zanedbatelná. Tedy:

Práva nájemců nebyla porušena. Nájemci v roce 1990 akceptovali skutečnost, že se byty staly majetkovou součástí firmy OKD, a.s. Ostatně jejich práva byla zaručena tím, že jakýmkoliv vlastnickým převodem k nemovitostem nebyla dotčena platnost uzavřených nájemních smluv.

V době regulace nájemného docházelo ke značné privatizaci bytů vlastněných obcemi či jinými podnikatelskými subjekty. Ač od roku 1994 platil zákon číslo 72 o vlastnictví bytů, jehož § 22 zajišťoval zákonné předkupní právo nájemníkům, při privatizaci menšinového podílu byla do smlouvy vložena část, která též smluvně zavazovala vlastníka, tedy firmu OKD aby při prodeji bytů dodržela toto předkupní právo. Úvahy o prodeji bytů odpovídaly též ztrátovému hospodaření s byty v té době. Ovšem již od roku 1990 nemohl stát ovlivnit nakládání s majetkem firmy a tedy i s byty jinak, než výkonem akcionářských práv. Ztrátou majority tato práva stát ztratil již v roce 1997 a to nevratně. Stát v roce 2004 bez dohody s majoritním akcionářem nemohl jednostranně prosadit prakticky nic. Dík svým vlastním úkonům v roce 1996.

Proto tedy nemohlo být předkupní právo formulováno jinak než jako kopie toho, co vyplývalo ze zákona. Předkupní právo se netýkalo prodeje celých domů, pouze případu, kdy budou domy rozděleny na jednotky a nabídnuty k individuálnímu prodeji.

K takové situaci dodnes nedošlo.

Bylo by však opravdu laciné vyčítat vládě v roce 2004 nedostatek prozřetelnosti a předvídavosti a činit spojnici mezi privatizací menšinového podílu a současnou situací insolventní společnosti. Současný stav firmy je plně v odpovědnosti orgánů akciové společnosti.

Tato konstatování „příběhu o firmě OKD, a.s.“ by ale neměla být tečkou za ním, nýbrž vykřičníkem i otazníkem.

Akcionáři jako tací jsou omezeni právem. Mají ze zákona svoji odpovědnost za péči řádného hospodáře, a to majetkově neomezenou. Ta může spočívat v mnoha aspektech, úkonech při správě a provozu firmy, až po některé druhy odpovědnosti trestněprávní.

Tato musí být zjištěna a uplatněna, existují-li k tomu byť pouhá podezření. Je-li pravdou, že si akcionáři vypláceli dividendy, na které si společnost nevydělala, ale brala úvěry, je-li pravdou že ztráty dosáhly více, než 17 miliard Kč pak očekáváme, že insolvenční správce a insolvenční soud kromě úkonů majetkoprávních zajistí i úkony trestněprávní. Zde stát a výkonná moc nejsou zcela bezmocní a moc soudní je zcela nezávislá jistě rozhodne spravedlivě o odpovědnosti uhlobaronů vůči lidem a společnosti.

Ivan Přikryl

Autor je předsedou České společnosti pro rozvoj bydlení, odborník na družstevnictví a státní správu. Léta pracoval v Mezinárodním družstevním svazu. Ve vládách ČSSD byl náměstkem ministra pro místní rozvoj pro oblast bydlení a poté byl také vedoucím Úřadu vlády ČR.

[1] Ale ten se vztahuje jen na případ, když společnost bude převádět do vlastnictví pouze byty, netýká se prodeje domů či společnosti). Předkupní právo na jednotky ale existuje v § 22 zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.