ECB a FED: velká měnově-politická divergence?

S velkou pravděpodobností se schyluje k měnově-politickému de-couplingu mezi USA a Evropou. A ačkoliv jsou ekonomické podmínky na obou stranách Atlantiku rozdílné, v nemalé míře k tomu přispívá špatně zvládnutá komunikace.

ECB dle svých zápisků již v říjnu zvažovala úpravu svého měnové-politického postoje, rozhodla se však ještě vydržet. Ačkoliv deflaci jako hrozbu pro budoucí vývoj nevylučuje, správně poznamenává, že pravděpodobnost takového scénáře od počátku roku klesla a že nevidí projevy deflační mentality. Což by sice mohlo (mělo) vést i k otázce, proč vůbec dále politiku uvolňovat, ovšem jen do chvíle, než si vzpomeneme, že ECB cílí na celkovou inflaci. Ta se totiž ani poté, co vyprchá efekt poklesu cen ropy, udržitelně ke 2 % nepřiblíží (jádrová inflace je sice na nejvyšší úrovni od poloviny 2013, stále však jen lehce nad 1 %).

V zápise je také zmínka, že je kvůli zdržením v transmisním mechanismu měnové politiky ještě příliš brzy na změny dosavadního programu, a protože 6 týdnů do dalšího zasedání asi moc nového v tomto směru nepřinese, vnímáme to jako sdělení, že ECB čeká na novou prognózu. Také proto, že ECB zvažuje další snížení již i tak negativní depozitní sazby, chce si nejdříve udělat jasno v tom, zda takový krok nepoškodí finanční sektor. 

Byť ECB ještě není dle zápisu zcela rozhodnuta (stále je zde odpor Bundesbanky apod.) a byť dle nás není takový krok vůbec potřeba (oslabení eura, lepší než očekáváná jádrová inflace v říjnu, nulové znaky deflační mentality atd.), vypadá to, že se tak stane. Toto očekávání posílil v pátek 20.11. ve Frankfurtu Draghi, když v podstatě zopakoval  svou „cokoliv co je potřeba řeč“ z  roku 2012, tentokráte pro inflaci : „pokud zjistíme, že naše stávající politika není dostatečná, uděláme, co musíme, abychom inflaci co nejrychleji zvedli“.  ECB se tak svou komunikací v posledních měsících dostala do pozice, kdy bude velmi těžké neudělat nic nebo málo.

Do ještě svízelnější situace se ale svou chaotickou komunikací dostal FED. Již rok mluví o tom, že se jádrová inflace díky trhu práce postupně vrátí k cíli, vývoj byl však prozatím spíše opačný. Ve svých zápiscích z říjnového zasedání tuto víru opakuje, přidává však další důvody, proč musí sazby nahoru – a s inflací tyto mnoho společného nemají. Pozdržení prý může vést k nejistotě a „nemístnému nárůstu vnímané důležitosti“ tohoto kroku. Není to však právě rok trvající příprava FEDu, která jinak zanedbatelnému utažení dává punc nadpozemské důležitosti? Pozdržení může dle FEDu vést také „k finančním nerovnováhám po dlouhém období nulových sazeb“. Neměly by však být hrozby pro finanční stabilitu řešeny jinými nástroji než poměrně tupým nástrojem úrokových sazeb? A nakonec, a to je dle mého nejdůležitější přiznání, čekání prý může ohrozit „kredibilitu“ FEDu. Jinými slovy, FED cítí, že i kvůli svému image už nemůže déle čekat.

Aby však dluhopisové trhy tento vpravdě zanedbatelný měnově-politický krůček nemístně nenafoukly, snaží se jedním dechem trh ujistit, že utažení v prosinci bude „holubičí“. To je zřejmé i z diskuze o dlouhodobé reálné rovnovážné úrokové míře. Ta je dle FEDu nyní nižší než v minulých desetiletích, což - při neměnném inflačním cíli - implikuje nižší rovnovážnou nominální úrokovou míru, ke které sazby FEDu v dlouhém horizontu konvergují. Jinými slovy, FED čeká, že s utahováním nyní skončí níž než v minulých cyklech (a také že se bude v budoucnu častěji vracet k nestandardním nástrojům jako je např. kvantitativní uvolňování).